Dobrý večer, já jsem ta nová chřipka! hlaholí figura průhledného džina. V mlžné pracce drží kladivo dopadající na hlavu brýlatého úředníčka. Tak vypadal jeden z vtipů (tento nesl titulek HEPČÍ!) ilustrujících příchod choroby, která v letech 1918–1920 usmrtila až sto milionů lidí a podle některých badatelů představuje nejničivější katastrofu lidských dějin.

Autor karikatury samozřejmě nemohl tušit, koho že to pouští z lahve. První vlna „nové chřipky“ se v létě 1918 populace sotva dotkla, zato druhá, ta podzimní, na ni dopadla opravdu jako kladivo. Válečná cenzura její počátek zamlžila (válka skončila, jak známo, v témže roce 11. 11. v 11 hodin), tisk v neutrálním Španělsku ovšem referoval bez zábran. Přívlastek „španělská“ byl na světě.

Poslední rok první světové války byl nejkrvavější. Krev neprýštila jen z válečných zranění, na pitevních stolech neležely jen amputované končetiny. Stále častěji na nich patologové odkrývali plíce obětí španělské chřipky. Byla v nich krev z porušených kapilár, pěna, hlen, hnis. Ti lidé ještě nedlouho předtím lapali po dechu, dávili se a sténali, že se topí, že se topí uvnitř… Při krvácivém otoku plic vyvolaném chřipkovým zápalem pacienti skutečně doslova tonuli. Pitvou vyšlo najevo, že jejich plíce zaplavovala zpěněná krev.

„Španělka“ – tak ji nazývali Češi – zaplavila zeměkouli. Indie oplakávala 14 milionů mrtvých, Evropa 2,5 milionu, Spojené státy tři čtvrtě milionu… Smrtnost, tedy procento nakažených, kteří nepřežili, byla u španělské chřipky obrovská. V průměru 20 %, v ojedinělých případech daleko víc. Například koncem listopadu 1918 se zúčastnilo 80 Eskymáků z misie Teller mše na Sewardově poloostrově na Aljašce a 72 z nich záhy po bohoslužbě zemřelo.

Šokující bylo, že neodcházeli především děti a senioři, tedy ti nejslabší, chřipkový graf mortality podle věku neměl obvyklý tvar „U“. Vyznačoval se konturami písmene „W“, přičemž prostřední hrot znázorňoval úmrtí lidí v květu života, jak se říkávalo, mezi 15 a 40 roky. Chřipka kosila novomanželské páry, vojáky, kteří se šťastně vrátili z fronty, sportovce, teenagery, matky s kojenci u prsu… Do rakví putovali lidé fyzicky zdatní, slabí paradoxně přežívali. Z pozdějších výzkumů vyšlo najevo, že zabíjela „bouře imunitního systému“. Šlo o mimořádně silný podnět a tělo se mu bránilo až příliš masivně. Nemocným klesl krevní tlak, teplota vyletěla nad 41°C, došlo k poškození cév a krvácení prakticky do kteréhokoli orgánu. Krátce řečeno, čím měl pacient kvalitnější imunitu, tím zhoubnější byla její odpověď.

V Praze žijící rakouský lékař a historik medicíny Harald Salfellner je autorem zevrubné publikace Španělská chřipka / Příběh pandemie z roku 1918. Píše, že v českých matrikách lze nalézt první oběti „španělky“ už v srpnu, tisk se ovšem chopil sousta až o měsíc později. Nebylo divu, rek hroutící se v líté řeži vypadal na fotografiích mnohem zajímavěji než nebožtík na smrtelné posteli. Válka epidemii mediálně přebíjela, to až příslovečný tanec smrti, danse macabre, hubící celé rodiny, přivedl chřipku na první stránky deníků.

V Čechách došlo k prvnímu sériovému úmrtí v Třebíči. Výrobce obuvi a velkododavatel c. a k. armády Hans Budischowsky s chotí ochořeli v tamní rodinné vile a 25. září 1918 oba chorobě podlehli. Pár dní po nich vydechla naposled jejich kuchařka a poté i vychovatelka jejich dětí. V téže době oplakával Kaznějov na Plzeňsku skon čtrnáctileté dcery místního milionáře Hellera. V samotné Plzni doprovázel 27. září smuteční průvod rakev osmadvacetiletého barytonisty Čeňka Klause, člena operního souboru Městského divadla. Když pohřební vůz míjel divadelní budovu, z tlampačů zněla Klausova mistrovská árie z Dvořákova Jakobína.

Ve druhé polovině října mortalita související s chřipkou celosvětově prudce vzrostla. Malíř Egon Schiele psal matce do Českého Krumlova zoufalé řádky o agonii své ženy: „Včera to bylo osm dní, co Edith onemocněla španělskou chřipkou, a k tomu dostala zápal plic. Také je v šestém měsíci těhotenství. Choroba je mimořádně těžká a životu nebezpečná. Připravuji se na nejhorší, protože ji trápí neustálé dýchací potíže.“ Paní Edith zemřela 28. října a s ní přišlo o život i dítě. Tři dny nato skolila nákaza také osmadvacetiletého malíře, génia na počátku kariéry. V posledních třech měsících roku 1918 se psalo o smrti mnoha dalších celebrit. Odešli například: český malíř Bohumil Kubišta (34 let), francouzský básník Guillaume Apollinaire (38), francouzský dramatik Edmond Rostand (50), americká herečka Myrtle Gonzales (27), vnuk rakouského císaře František Karel Rakousko-Toskánský (25)...

Typický průběh popisuje jedna z mnoha dobových lékařských zpráv. Obětí byla pětatřicetiletá služka. Ochořela 12. října 1918. Pociťovala mrazení a malátnost, během prvního týdne nemoci krvácela z nosu. Sužovaly ji náhlé ataky bolestí hlavy a záchvaty kašle, ale bez hlenů, 19. října vykašlala krvavý výmětek. Při poslechu zjištěn útlum dýchání nad oběma spodními plicními laloky a šelest na celé pravé straně plic. Teplota vystoupila na 40 °C. Hlen se jevil krvavý, pneumonický. Obsahoval hnis, jehož množství stoupalo. Pacientka hlasitě sténala, 24. října teplota klesla na 37 °C, pulz zeslábl a frekvence dosáhla 128 tepů za minutu. Den nato nastal exitus v důsledku srdeční slabosti. Klinická diagnóza: chřipková pneumonie, hnisavá bronchitis haemorrhagica (krvácivý zánět průdušek).

Vraťme se ke zrodu epidemie. Poprvé udeřila v Číně, kde ji diplomaté už v roce 1917 považovali za plicní mor, jenže morovou bakterii Pasteurella pestis (dnes Yersinia pestis) nebylo možné u zemřelých prokázat. Smluvní čínští dělníci, kteří se naloďovali v britsko-východočínském přístavu Weihaiwei, pak „rozváželi“ chorobu po světě. Byly jich desetitisíce. V létě 1918 oblétly svět první konspirační teorie. Vrchní inspektor sanitní služby Spojených států přijal zprávu, že německé ponorky vysazují u amerických břehů infikované ryby. Jiní zasvěcenci přísahali, že německá farmaceutická firma Bayer kontaminovala tabletky aspirinu. Prosté vojíny v zákopech posedl romantičtější stihomam. Věřili, že zlomocné agens na ně padá s rosou, že nemoc vyvolávají bojové plyny, rozkládající se mrtvoly, ba dokonce patogenní látky vytvořené absencí ženského elementu.

Šíření nákazy lze podle palubních deníků řady lodí doslova vystopovat. Australský parník Mantua zvedl kotvy 1. srpna v Plymouthu, přičemž cílovým přístavem byl africký Freetown, metropole Sierry Leone. Na chřipkový zápal plic zemřely cestou desítky námořníků. Ve Freetownu naložili černí přístavní dělníci loď uhlím, nakazili se a roznesli chřipku do vnitrozemí a podél pobřeží do Jižní Afriky. Stát Sierra Leone ztratil během několika příštích týdnů 3 % populace.

Mezitím se v přístavu na cestě z Nového Zélandu do Evropy zastavil britský parník Chepstow Castle určený pro přepravu vojsk. Z 1150 mužů na palubě jich 900 onemocnělo. Poté zakotvil ve Freetownu novozélandský armádní transportér s více než tisícem vojáků a stočlennou posádkou. Když dorazil 10. září do přístavu Devonport v Tasmánii, bylo 68 mužů mrtvých a dalších devět dokonávalo. Tou dobou plul na druhém konci světa americký parník Leviathan z Francie do New Yorku. Mezi námořníky řádila chřipka a kapitán pohřbil několik z nich na širém moři. Loď se u amerických břehů dlouho nezdržela. Už 29. září zvedla kotvy a vyrazila s 9 tisíci vojáků na zpáteční cestu do Francie. Proměnila se v plující lazaret se sty a brzy i tisíci těžce nemocných. Na 80 jich skončilo po pohřebním rituálu v moři a po přistání v Brestu 8. října bojovaly se smrtí další dva tisíce mužů. Rovněž na podzim 1918 plul z Ameriky do Southamptonu Olympic, sesterská loď potopeného Titaniku. Z 5194 vojáků na palubě překročil počet chorých během jediného týdne tisícovku, 300 mužů skonalo. V tristních účtech by bylo možné pokračovat.

Metla běsnila bez zábran, jedinou obranou byla hygiena. Příkazy tehdejších lékařů se až nápadně podobaly radám těch současných. Pozdrav prý je třeba omezit na lehký úklon. Z mytí rukou se stávala věda. Muselo být fortelné, nikoli nepodobné drhnutí chirurga před operací. Deníky tiskly grafy, jak na to jít. Z Evropanů nosili roušky jen Švýcaři a Francouzi (v některých pařížských nemocnicích dokonce i přes oči). Zbytek kontinentu je nevyžadoval, zato američtí hygienici vynucovali jejich aplikaci pod pohrůžkou trestů. Divadla, biografy a restaurace byly otevřené, ale muselo se v nich větrat, do stravovacích zařízení si měli hosté nosit vlastní příbory a sklenice. Hotovou tikající bombou byly papírové peníze. Zakladatel českého interního lékařství Josef Thomayer napsal, že každá ohmataná dvoukorunová bankovka prošla tisíci rukou a jistě ji drželi i nemocní: „A tento zašpiněný papírek položí hospodyně, i inteligentní, klidně na kuchyňský stůl neb kredenc, kam potom přijde chléb. Na tyto peníze budiž zvláštní přihrádka a po vzetí bankovek do rukou si vždy, hospodyně, umyj ruce mýdlem.“

Léky neexistovaly a pacienti užívali místo nich preparáty dezinfekční. Jakýsi otorinolaryngolog doporučoval šňupání práškové kyseliny borité, jiný vtírání salicylové masti do nosu nebo inhalaci eukalyptového oleje či kafru. Na dračku šel rum, grog a koňak. V Anglii byla od prosince 1918 whisky na recept a pražský velkoobchod Černý zasílal při odběru nejméně 60 litrů vína proti chřipce soudky s vermutem až do domu.

Třetí vlna nemoci zdecimovala v roce 1919 obyvatelstvo dosud nezamořených ostrovů. Poštovní parník roznesl virus po Madagaskaru, běsi zachvátili Island. V jednom jediném dni zesnulo jen v Reykjavíku 600 osob. Poslední, čtvrté kolo tance smrti, se roztočilo v roce 1920. Téhož roku zemřeli zakladatelé americké automobilky John Francis Dodge (55 let) a jeho bratr Horace Elgin Dodge (52), český malíř Jan Autengruber (33), německý sociolog Max Weber (56), francouzská tanečnice a zpěvačka Gaby Deslys (38) a mnohé další osobnosti. Na Mikuláše roku 1920 skonala ani ne dvouletá Rosalie Lombardo, jejíž nabalzamované tělíčko spočívá v kapli sv. Rosalie v kapucínské hrobce v Palermu. To ona je symbolem konce téměř tři roky trvajících hrůz.

Pandemie se po roce 1920 rozplynula v obvyklých sezonních epidemiích běžné chřipky. S ní vyšuměla i hypotéza, že ji způsobuje bakterie Bacillus influenzae, kterou objevil poznaňský lékař Richard Pfeiffer. Byl to omyl. Slepá ulička vědy. Bakteriologové se vydali po nové stopě, virové. Lidský virus chřipky poprvé izolovali roku 1933 a přiřkli ho právě popsané pandemii. Další výzkumy ukázaly, že se rozšířil z Asie přenosem z ptáků. Dnes už se ví, že v místech s vysokou koncentrací lidí, vepřů a ptáků (Čína, Mexiko atd.) vyvolávají paralelní infekce různých živočišných druhů výměnu genetického materiálu mezi různými kmeny chřipky. Tak se rodí nové nebezpečné kmeny této nemoci. Po španělské chřipce řádila ještě asijská (1957–1958, až dva miliony mrtvých), hongkongská (1968–1969, až milion obětí) a mexická neboli prasečí chřipka (2009–2010, desetitisíce zemřelých). Opakující se ataky chřipky ptačí a příbuzné choroby SARS (2002–2003) a MERS (2012–2015) ani zdaleka tak virulentní nebyly. Současná pandemie koronaviru bohužel disponuje vyšším potenciálem.