Většina z nás má vlastní zkušenost se sbíráním všeho druhu, ať už v dětství, nebo v dospělosti. Začíná to obvykle angličáky, známkami, plechovkami, ubrousky, odznaky nebo panenkami v útlém věku, později pak sbíráme knížky, mince, někdo boty, jiný hodinky, auta, historické zbraně a samozřejmě i umění. Co nás spojuje nehledě na odvětví a velikost sbírky či zdrojů, je naše radost, když objevíme nový kousek, čas trávený při jeho objevování, pak jeho opečovávání, opakované studování, další rozmnožování sbírky a občas možnost ji s někým sdílet.

Dřív se sbírání považovalo za nezdravou vášeň, která se přirovnávala k nákaze či k šílenství, ale nehledě na dobu, kdy ke sbírání dochází, jde ve výsledku o hledání sebe sama, o obklopování se něčím blízkým a vytváření si vlastní společnosti. Sbírka je totiž uměleckým dílem sběratele samého. Je výsledkem kombinace jeho vkusu, znalosti oboru, času sbírání, možností a prostředků, které do ní investuje. Není však nutné být mohovitý, důležitá je hloubka našeho zájmu a v umění obzvlášť pak jistá jasnozřivost poznat autentickou přesvědčivost, která se zhodnotí v čase.

Není tajemstvím, že nemalé množství sbírek vzniká na úkor rodinných rozpočtů, oddaluje se pak nákup kotle, auta, dovolené, protože se vyskytne v ateliéru, na výstavě nebo v aukci dílo, které takzvaně musíme mít. Jindy si sběratelé stanovují pravidelnou částku, kterou jsou ochotni do nákupu měsíčně investovat, radí se o tom společně se svými životními partnery (což nebývá snadné, jejich vkus se často velmi liší), svými díly si pak zdobí své domácí i pracovní prostory nebo si pro ně najímají depozitáře, kam se chodí pravidelně kochat.

Díky sběratelům díla zůstávají v kompaktních celcích, přežívají v bezpečí v časech války i po generačních obměnách v rodině. O dílo umělců bývá zvlášť ve sbírkách většího charakteru velmi dobře postaráno a je v zájmu všech stran, aby byla díla zapůjčována na další výstavní účely. Problémem bývá, jak se sbírkou po odchodu sběratele naložit, a tak se zakládají nadace, veřejné galerie, sbírky se odkazují veřejnosti či městům (například Meda Mládková Praze nebo Peggy Guggenheimová Benátkám) nebo se roky hromaděné poklady rozprodají ve veřejných aukcích. Víc než 65 % fondů současných muzeí a galerií vzniklo z původně soukromých sbírek, nejinak tomu bylo v Louvru, Pradu, Ermitáži, mnichovské Pinakotéce nebo Victoria and Albert Museu.

Jakkoli bývá sbírání mladého nebo současného umění v očích konzervativců hazard, vzpomeňme si například na impresionisty, kteří vyvolávali ve své době hluboký nesouhlas až odpor a jejichž díla dnes dosahují 4000% zúročení, a vyrazte se podívat na diplomové práce současných absolventů Akademie výtvarných umění v Praze, FAMU nebo na VŠUP. Kde jinde najdete mladé talentované umělce, kteří potřebují finanční i morální podporu pro svou tvůrčí práci, pro důvěru v sebe samé a svůj další rozvoj? A třeba se zrovna vám podaří vystihnout výjimečný talent, který vás bude těšit nejen pohledem, ale který se ve vaší sbírce finančně zúročí v čase.

Claude Monet: Meules (Kupky sena), 1890, olej na plátně, vydraženo v roce 2019 za víc než 2,5 miliardy Kč