Nezařaditelný divočejší duch herečky Pavly Beretové

Moje hlava ticho neumí

Nezařaditelný divočejší duch herečky Pavly Beretové
Moje hlava ticho neumí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

S Viktorem Taušem začíná natáčet film Amerikánka, v Národním divadle se mění v Maryšu a v létě si znovu zahraje Medu Mládkovou a manželku Jana Wericha ve dvou inscenacích na pražské Kampě. Herečka Pavla Beretová má v sobě nespoutanou energii – čas od času ji vybíjí v boxerském ringu, ale uklidňuje se také meditací v klášteře.

Máte po premiéře hry Otec hlídá dceru v Národním divadle. Můžete ji přiblížit?

Tento kousek mladého dramatika Ondřeje Novotného vypráví o takzvané sendvičové generaci, jak se dnes nazývají čtyřicátníci, kteří se starají zároveň o své děti i o své rodiče.

To v soukromém životě váš případ není… Jak to řeší vaše postava?

Ono není úplně možné říci, jakou tam mám konkrétně roli. Je to spíš takový společný kus, hrajeme všichni všechno. Kdybych byla odvážná, nazvu to až voicebandem.

V Maryše ztvárňujete titulní roli, dnes již archetypální postavu nešťastně provdané ženy, která otráví manžela. Jaká je v této konkrétní inscenaci?

Maryša je pro mě zásadní ženské, nebo možná obecně lidské téma. Je o cestě člověka za svobodou, vymanění se ze starých vzorců a boji proti nim. Tato hra nedopadne dobře, a tak krásně ilustruje, jak to vypadá, když si člověk svobodu nechá vzít a zůstane v poloze, která mu není vlastní. Je to také o sílícím odporu, který vzniká, když si někdo dovolí utrhnout se a být svobodný. Ukazuje tím na nesvobodu těch ostatních, kteří v takové situaci dál žijí. Cítím, že právě to je téma, které tam režisér Mikulášek schválně vypíchl, obzvlášť u ženských rolí.

Je to i vaše téma – nesvoboda a situace, kdy vás někdo tlačí do něčeho, co sama nechcete?

Myslím si, že to téma je každému vlastní. Každý takovou situaci zná a každý má v sobě nějakou nespoutanou energii, kterou se lidé kolem snaží pomaličku ostříhávat a umenšovat. V mládí máme pocit, že můžeme všechno, ale najednou zjistíme, že se snažíme vecpat do nějaké krabičky. Když jsem hru zkoušela, hodně jsem cítila, jak hluboce mnou toto téma rezonuje.

Do vedení činohry Národního divadla nastoupilo režisérské duo Skútr, tedy Martin Kukučka s Lukášem Trpišovským. Co tato změna znamená pro vás?

S kluky se velmi dobře známe a já jim fandím. Ještě když jsem byla na škole, tak jsme spolu pracovně přišli do kontaktu a od té doby jsme přátelé. Teprve nedávno jsem s nimi měla první pohovor, kde jsem jim přiznala, že si ještě potřebuju odžít to staré, než se uvnitř přepnu na nějaké změny. Období Daniela Špinara a celého jeho týmu pro mě bylo velmi osobní, stála jsem za nimi ve většině věcí, které prosazovali, jejich směřování se mi líbilo. Šli moderní cestou, snažili se divadlo táhnout západním směrem a byli v tom nekompromisní, což mám ráda. Ještě si nepřipouštím, co bude dál, zatím si odžívám to, co bylo, a na to nové čas teprve přijde.

Už podle dramaturgického plánu tušíte, jakou novou roli byste mohla dostat v příští sezoně?

Konkrétně zatím nevím. Tuto sezonu už po Otec hlídá dceru v Národním další premiéru nemám a ani bych ji nestíhala, protože v létě budu pracovat na něčem jiném.

Bude to opět na Kampě, kde jste již hrála roli Medy Mládkové v inscenaci Meda a také manželku Jana Wericha v inscenaci Werich?

Ano. Teď se v Sovových mlýnech zkouší Marta, jakýsi inscenovaný koncert k narozeninám Marty Kubišové. Její písničky tam budou zpívat Hanka Holišová a Berenika Kohoutová. Na Kampě se sešla skrumáž až nesnesitelně talentovaných lidí a spousta z nich také hraje na různé hudební nástroje – například Róza Havelková na akordeon či Dan Šváb na kontrabas. Proto jejich talentu využijí a kapelu postaví z herců. Já sama v Martě nehraju, ale vedle ní se odehraje i pár představení MedyWericha. 

Další divadelní inscenace, na které jste se podílela, Amerikánka od Viktora Tauše, by se měla začít převádět i do filmové podoby. V jaké je fázi?

Jsme ve fázi intenzivních počátečních příprav. Měli jsme začít točit už v říjnu, ale odložilo se to na konec února.

V jakých rolích se cítíte nejpřirozeněji?

Každá role je mi vlastní, nijak je nerozděluju. Když přijde nějaká nová příležitost, nechám si ji projet skrz svůj vnitřní skener a zjistím, jestli mi někde něco zadrnká. Mám ráda českou látku, ideálně šmrncnutou nějakou poezií nebo nářečím. V Maryše jsem si hodně hrábla dovnitř a hodně mě zasáhl i příběh Mahuleny – Zeyera totiž miluju. Dotýká se mě i Amerikánka. U každé role většinou najdu něco, co mě na ní baví, pokud tedy není úplně banální. Lidé si často myslí, že role, kterou hrajete, vás ovlivní i v soukromém životě. Já to mám naopak, jako by můj život přitahoval role podobné tomu, co sama řeším.

Na stránkách agentury, která vás zastupuje, máte ve svém profilu mezi dovednostmi uvedené i takové aktivity jako box, šerm, step nebo žonglování… To jste se všechno musela naučit kvůli rolím?

Box jsem začala dělat kvůli divadelní hře Pohlavní životy siamských dvojčat, která se hrála před několika lety v MeetFactory, a pokračuju v něm. Je to ohromná zábava. Nejsem ale pravidelným návštěvníkem tělocvičny, protože pro herečku žádná pravidelnost neplatí, trénuju nárazově. Co tam máte dál, šerm? Ten jsme měli na škole. Žonglovat mě naučil můj tehdejší kluk Vašek Jelínek, step jsem se naučila kvůli Medě. Bylo to docela náročné.

Jste často obsazována do kriminálních seriálů, jako jsou například Místo činu Ostrava nebo Vzteklina. Vyhovuje vám role vyšetřovatelky čili ženy od rány v mužském prostředí?

Dřív se říkalo, že každý herec musí umět nosit minimálně tři talíře v levé ruce, to pro případ, že nebude práce a on bude muset jít někam dělat číšníka. Dneska za nutnou výbavu herce vidím umět držet zbraň (smích). Kriminálek se točí hodně a je to s nimi stejné jako u všeho ostatního – mohou být kvalitní, nebo horší. Já osobně divák kriminálek nejsem, ale tvářit se, že tomu rozumím, mě baví.

Před kamerou – například v seriálech Osada nebo Dabing Street – se často setkáváte s kolegy z Dejvického divadla, kteří patří k nejobsazovanějším hercům současnosti. Je to tak, že režiséři při obsazování sahají rovnou po celém „balíčku“ herců?

Je pravda, že okruh herců, se kterými spolupracuju, se hodně opakuje. Při natáčení žádného českého filmu se Dejvičákům nevyhnete, ale vždycky je tam i někdo nový. Když jsme točili Dabing Street, dělal si ze mě Petr Zelenka legraci, ať škrtnu Národní a jdu rovnou do Dejvického, že už tam stejně jednou nohou jsem…

V seriálu Soukromé pasti jste hrála milostnou scénu s Jaroslavem Pleslem. Jak jste na tom s nahotou před kamerou?

První takovou větší zkušenost jsem měla na natáčení s Irenou Pavláskovou ještě kdysi na škole. Strašně jsme se tenkrát před natáčením s Filipem Cílem ztřískali, byli jsme hrozně nervózní. Dlouho se mi to pak vyhýbalo a teď to přišlo ve dvou filmech najednou. Kromě Amerikánky natáčím ještě film s Veronikou Liškovou Rok vdovy a v obou filmech je nahota nějakým způsobem přítomná. Ale takovým hezkým způsobem, takže člověk nemůže protestovat. Nemám problém udělat to pro samotný film, ale už mi není příjemné, co přijde potom – začne o tom psát bulvár, vytáhnou si z filmu jen tyhle fotky a hodí na různé stránky… S tím si moc poradit neumím.

Zmínila jste připravovaný film Rok vdovy. Jak se se ztrátou manžela vyrovnává vdova ve vašem podání?

Hlavní postava má dospívající dceru, a tak je to vlastně příběh dvou holek, které se na světě najednou ocitnou bez muže. Scénář je krásný. Napsal ho mimořádně talentovaný Eugen Liška. Vychází z deníku Zuzany Pokorné, který pravidelně publikovala. Na základě něj a rozhovoru s autorkou se Eugenovi podařilo napsat citlivý tragikomický scénář o fázích, kterými člověk prochází, když se vyrovnává se ztrátou někoho blízkého. Myslím si, že člověka, který toto zažívá, dokáže jeho film podpořit.

Vy sama máte se ztrátou svých blízkých osobní zkušenost už z raného mládí. O rodiče i sestru jste přišla velmi brzy… V době pandemie se s tím musí vyrovnávat hodně lidí. Máte pro ně nějakou radu?

Covid nám ukázal, že smrt se nám ze života nepodařilo vytěsnit. Vnímám ve společnosti větší potřebu taková témata rozebírat a myslím si, že je to správně. Jediná cesta, jak se se smrtí vyrovnávat, je odtabuizovat ji a bavit se o ní jako o normální součásti života. Je mi líto, že spoustě lidem odešli jejich blízcí, je to velká bolest, která k životu patří. Zkušenost se smrtí v člověku ale také dokáže otevřít nová vrátka. Poté, co si to protruchlíte, je důležité se podívat, jakou zprávu vám to přineslo. Smrt je vlastně strašně živá, pořád nám něco vypráví a je dobré ji poslouchat. Je dobré žít život s vědomím smrti, protože se jí stejně nevyhneme. Návodů, jak se se smrtí vyrovnat, je spousta. Člověk by si měl projít všemi psychologickými fázemi, jako je odmítání, truchlení, agresivita… Všechno je v pořádku. Já ale ve výsledku doporučuju jen té smrti otevřít náruč. Není to bubák.

K takovému nadhledu vám jistě pomáhá i víra. Jak se promítá do vašeho života prakticky?

Dřív jsem jezdila do kolínského kláštera, ale teď už tam tolik času netrávím. Praktikovala jsem konkrétně zazen neboli modlitbu ticha, v křesťanské terminologii se tomu říká kontemplativní modlitba. Jde o to, že jen sedíte v tichu v kapli, klidně i sedm hodin denně. Pro někoho je to nepochopitelné, ale já to miluju.

Co se ve vás v takových chvílích odehrává?

Je vlastně legrační, že se tomu říká modlitba ticha, protože hlava ticho neumí. To, co nám v ní všem pořád jede, je velký kolotoč. Večírek, který nejde vypnout… Díky modlitbě ale můžete pozorovat, co všechno je mysl schopna vytvořit. Každému se v hlavě odehrává něco jiného, ale díky meditaci můžete poznávat sama sebe, dostávat se tím do klidu a vést se k větší bdělosti.

Kam vás meditace dovedla?

Může to znít paradoxně, ale dovedla mě do těla. Pro mě jsou duše a tělo neoddělitelné. Člověk si představuje spirituální život jako nějaké vize a andělíčky na obláčku, ale největší spiritualita se nachází tady na zemi, v realitě, v našem těle. Začala jsem s ním více pracovat, a dokonce jsem objevila metodu, kterou se teď snažím studovat do té míry, že bych se stala i průvodcem pro ostatní. Jmenuje se psychosomatický dialog. Myslím si, že jsme od těla hodně odpojeni, ale mnohokrát je chytřejší než my a může nám různé věci ukázat.

Přišla do vašeho života dřív víra, nebo herectví?

Chodila jsem na Biskupské gymnázium v Ostravě-Porubě, po maturitě jsem se musela rozhodovat, kam půjdu, a rozhodla jsem se pro herectví. Láska k divadlu a víra ke mně přišly přibližně ve stejný čas, ale myslím si, že to spolu nesouviselo. I když víra a umění jsou podle mě dvě spojené nádoby, záleží jen na formě. Každý umělecký kus vykládá o bohu, respektive lidech, lásce a vztazích – a to vše je bůh. Myslím si, že tím, jak umělci neustále zkoumají svět a vyprávějí jeho příběhy, mají blíž k tomu, vidět v něm nějaký přesah.

Máte nějaký herecký sen?

Jasně, chtěla bych, aby mi zavolal Paolo Sorrentino nebo Terrence Malick (smích). Ale stačí mi, když budu mít i nadále hezkou práci a budu obklopena dobrými lidmi. To je asi to nejdůležitější. A také zpracovávat témata, která jsou něčím přínosná.

Klára Čikarová

5. března 2022