Kolik českých umělců dosáhlo ve dvacátém století skutečně světové proslulosti? Ve výtvarném umění to byli snad jen tři muži: Alfons Mucha, František Kupka a Jiří Kolář. V literatuře vlastně taky jen tři muži: Jaroslav Hašek, Karel Čapek a Milan Kundera. Pravda, Jaroslav Seifert obdržel Nobelovu cenu, nejprestižnější oficiální uznání, jakého se na této planetě může dostat literátovi, jenže – ruku na srdce – stockholmský verdikt proslulost milovaného českého básníka spíš na chvíli zařídil než potvrdil, nekonečné zástupy stály na knihy veršů žižkovského rodáka leda u nás, ve světě ne. Což Seifertovu velikost jistě nezmenšuje.

V hudbě se do světové extraligy propracoval zajisté Leoš Janáček (Antonína Dvořáka, nehasnoucí hvězdu první velikosti, musíme počítat do století devatenáctého, přestože mu osud dopřál nahlédnout i do dvacátého věku), vedle něho i pěvkyně Ema Destinnová a také dirigent Rafael Kubelík. A co třeba v herectví? Ne, nikoho jako Jeana-Paula Belmonda, Sophii Lorenovou nebo Jacka Nicholsona česká země nezrodila. Anebo i zrodila, jenže svět jej neobjevil. Miloš Forman, dítě z českého maloměsta, světových met dosáhl. Patřil k největším umělcům své doby, naší doby.

Jeho talent se uplatnil už ve společnosti, jejíž „vedoucí síla“ byla definována ústavou, rozvinout se však mohl až mimo „zpropadenou voliéru Čech“, řečeno s výše připomenutým Jaroslavem Seifertem. Měl vedle talentu i štěstí? Jistěže. Velké. Zůstal i v Americe „českým umělcem“? Ano i ne. Netočil nic z českých dějin (Praha ve filmu Amadeus hraje nikoli sebe, nýbrž Vídeň), nevěnoval pozornost ani české přítomnosti – na rozdíl od filmů Černý Petr, Lásky jedné plavovlásky nebo Hoří, má panenko, kde to udělal mistrovsky. Scénáře jeho filmů nevycházely z próz Hostovského, Škvoreckého nebo Hrabalových. A přece je Miloš Forman „náš“, taky jako zosobnění představy, že „je to možné, jednou se to povedlo, z Česka až na vrchol světa, k dílům, jež překračují místo a dobu svého vzniku“, jak píše Ondřej Štindl v článku Miloš Forman: Čech ve světě na str. 40.

Poslední rozloučení se konalo jen v rodinném kruhu ve Spojených státech. I kdyby to nebylo přání zemřelého, musíme je respektovat. Miloš Forman, jenž neměl rád patos, by byl pravděpodobně pobaven představou svého spočinutí v kolektivní hrobce českých velikánů. Ve Slavíně, jak si pozorní návštěvníci všimnou, jsou pochováni lidé ve své době velcí, z nichž mnohým čas na velikosti hodně ubral. Jmenovat je tady by bylo málo pietní. Pocty se však dostalo i těm, jejichž odkaz zatím v proudu času nekoroduje, jsou to například Jaroslav Fragner, Josef Gočár, Karel Höger, Josef Štefan Kubín, Josef Václav Myslbek, Ladislav Šaloun, Václav Špála, Zdeněk Štěpánek, Karel Toman… Mezi tyto, jak se dřív říkávalo, velké syny českého národa by Miloš Forman zcela jistě patřil. Nemůžeme-li mu přinést květiny na Vyšehrad, zůstane v našich vzpomínkách ve Slavíně pomyslném. Sbohem, pane Formane. A děkujeme za všechny ty báječné filmy.