Badatelům se otevírají vatikánské archivy

Poslední tajemství moderních dějin

Badatelům se otevírají vatikánské archivy
Poslední tajemství moderních dějin

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Poslední globální mýtus moderních dějin v nejbližším měsících a letech, pokud to koronavirus dovolí, padne – badatelům se totiž konečně zpřístupní dokumenty vysvětlující roli Vatikánu a papeže Pia XII. za druhé světové války.

Vatikán je posledním aktérem v největším světovém ozbrojeném konfliktu, o jehož zapojení a vlivu víme zatím velmi málo. Svatý stolec je obecně kritizován pro svou politiku v meziválečném období, z dnešního pohledu důvěřivou. Po morálním a hodnotovém kolapsu první světové války si římskokatolická církev své postavení musela zase budovat, neobešlo se to bez kompromisů s režimy a státy, které byly vůči katolíkům často otevřeně nepřátelské. Klíčovými byly jednak Lateránské dohody z roku 1929, které vyřešily palčivou, padesát let neřešenou otázku vztahů mezi italským státem a papežským stolcem a daly vzniknout Vatikánu, a v červenci 1933 podepsaný Říšský konkordát mezi Německem, konkrétně vicekancléřem von Papenem, a Svatým stolcem, který je dodnes mnohými považován za jeden z kroků, které pomohly Hitlerovi dostat se k absolutní moci. „Konkordát s Říší završil sérii konkordátů 20. let, např. s Bavorskem, Bádenskem, Pruskem, Rumunskem, Litvou atd. Československý modus vivendi byl vlastně též konkordátem. Pius XI. a jeho státní sekretář Eugenio Pacelli, pozdější Pius XII., chtěli mít v ruce právní dokument, aby si mohli v případě proticírkevního postupu nacistické vlády stěžovat na porušení konkrétních bodů. Z dnešního pohledu to snad byla naivní představa, ale na druhé straně logická. V mnoha ohledech musel Vatikán ustoupit ze svých požadavků, velmi bolestivá byla především likvidace katolické strany Centrum, která tu existovala od 19. století, na niž Svatý stolec přistoupil. My dnes vidíme ty koncentrační tábory a miliony mrtvých, ale v roce 1933 to takto jednoznačné nebylo. Po bitvě je každý generál,“ vysvětluje význam smlouvy církevní historik Marek Šmíd.

Pius XI. (1922-1939) si za přispění Pacelliho stěžoval na porušování konkordátu o čtyři roky později v encyklice Mit brennender Sorge (S palčivou starostí), která je zároveň tvrdou kritikou nacistického režimu. Marně. Kardinálovi, který však svůj podpis pod dohodu připojil, tento krok vynesl hanlivou přezdívku Hitlerův papež. Tohoto kroku pak i dlouhá desetiletí po válce využívali k ostřelování papeže a církve komunisté, kteří často vykreslovali svatý stolec jako spolupracovníka nacistického Německa. Zajímavé je, že konkordát je jediná mezinárodní smlouva z časů třetí říše, která je dodnes platná. Jeho platnost potvrdil v roce 1957 Spolkový ústavní soud. „Myšlenka za podobnými dohodami byla vlastně docela prostá. Musíme se nějak vyrovnat s nastalou situací a fungovat v ní. My jako Vatikán budeme vyřizovat politiku, ale zároveň věřícím zdůrazníme, v rámci katolické akce, aby se starali o zlepšení náboženského života,“ vysvětluje pohnutky papežské zahraniční politiky té doby badatel Pavel Helan z HTF UK.

Sám Pacelli se pak stal papežem Piem XII. po nejrychlejším konkláve v dějinách v březnu 1939 (a byl jím do roku 1958), to už na dveře klepala válka. S ní přišly odlišné časy a došlo na zprofanovaná slova sovětského vůdce Stalina: „Papež? Kolik ten má divizí?“ (Mimochodem, na Stalinovu smrt reagoval papež vtipně: „Nyní může vidět, kolik máme nahoře divizí!“) S válkou začíná podivná, dodnes mnohými kritizovaná liknavost odsoudit zločiny osy a pronásledování Židů. Ani přes naléhání mnohých svých spolupracovníků Pius XII. nikdy například nevystoupil na podporu katolického Polska, když si jeho území mezi sebe rozdělily dvě ateistické totalitní mocnosti. Pacelli, na rozdíl od svého předchůdce, nekritizoval protižidovskou politiku fašistického italského státu. A když německé jednotky v říjnu 1943 odtáhly z římského ghetta víc než 1000 Židů, z nichž válku přežilo pouhých 16, papež nevolal veřejně po jejich propuštění. Dnes mají tyto oběti aspoň plaketu na vatikánských hradbách.

„Nesmíme ovšem zapomínat, že Vatikán byl do značné míry závislý na benevolenci Itálie jako kapka ve fašistickém moři. Jeho listy a telegramy byly ostře sledovány, telefony odposlouchávány, dodávky elektřiny, plynu a vody závislé na zvůli Mussoliniho, přičemž papež dokonce čelil výhrůžkám fyzické likvidace. Není od věci současně zdůraznit, že bezpečnostní kódy vatikánských telegramů byly italskou zpravodajskou službou prolomeny již na počátku války,“ vysvětluje situaci Šmíd.

Vatikán a jeho obhájci také roky poukazují na to, že Pia k tomuto kroku vedly především dva faktory. Zaprvé vliv německých biskupů, kteří se báli protikřesťanských pogromů v Německu, zadruhé mlčení Vatikánu otevíralo možnosti tajné diplomacie, která skutečně a prokazatelně zachránila v období druhé světové války životy statisícům lidí. „Vatikán ve prospěch potřebných přispěl ke zmírnění osudu válečných zajatců a internovaných osob na obou válečných stranách a na rozsáhlou charitativní, respektive humanitární akci ve prospěch pohřešovaných, hladovějících, strádajících civilistů, zraněných vojáků či nemocných osob. V mnoha ohledech tak suplovali představitelé Svatého stolce či jiní katolíci aktivity mezinárodního Červeného kříže. Prostřednictvím apoštolských nunciatur v Evropě dodal Svatý stolec značné množství nedostatkových věcí do zemí, které je nezbytně potřebovaly,“ připomíná Šmíd. Známý je kupříkladu fakt, že mnohé kláštery a kostely v Římě během nacistické okupace věčného města poskytly přístřeší tisícům Židů. Stovky Židů se skrývaly i přímo ve Vatikánu. A ke stejnému kroku vyzval papež i klér po celé Itálii. A kněží ho uposlechli. Jen biskup z Assisi Giuseppe Nicolini ukrýval pod svou ochranou více než dva roky přes 300 pronásledovaných Židů.

Klíčové pro posouzení skutečných motivací Pia XII. a toho, jaké diskuse se ohledně papežova častého mlčení a zdrženlivosti vedly přímo v papežském státě, však budou nově dostupné materiály z Vatikánského apoštolského archivu. Současný Petrův nástupce – papež František – se snaží svým způsobem vyjít vstříc badatelům hledajícím pravdu. Loni v říjnu například výnosem škrtl z názvu archivu slovo tajný a letos v březnu dostál svému rok starému slovu a skutečně zpřístupnil badatelům materiály týkající se pontifikátu Pia XII. O osm let dříve, než velí tradice. Dokumenty se totiž obvykle zpřístupňují 70 let po konci pontifikátu a svolení smí vydat jen papež. V případě Pia XII. se tak původně počítalo s rokem 2028. „Církev se historie nebojí,“ pronesl tehdy. František ke svému rozhodnutí mohl dojít také díky práci vatikánských archivářů, kteří čtrnáct let materiály zpracovávali. K dispozici je zhruba 20 tisíc archivních jednotek. „Jen špatně připravený badatel bude hotov za pár týdnů po otevření archivů. Skutečně seriózní badatel musí počítat s tím, že výzkum oněch materiálů mu zabere minimálně deset let,“ mírnil nadšení správce archivu biskup Sergio Pagano.

Desítky historiků z celého světa se začaly registrovat ke zkoumání archiválií už loni na podzim. „Jeden italský kolega nad tím mávl rukou: Teď bude půl roku nápor, pak všichni zjistí, že Vatikán nevyráběl v utajení atomovou bombu, a všechno se zklidní,“ popisuje Pavel Helan atmosféru, jaká v Římě panovala těsně před otevřením archivů. A v březnu skutečně byly zpřístupněny. Jenže pouze na pár týdnů, než je zase zavřela pandemie koronaviru. V současné chvíli je archiv otevřen v provizorním režimu pro 15 badatelů denně v dopoledních hodinách až do 26. června. Pak bude uzavřen až do 31. srpna z důvodu letních prázdnin. Kdy se vatikánské badatelny vrátí do standardního režimu, zatím nikdo nedokáže říct. Apoštolský archiv však všechny církevní dokumenty týkající se pontifikátu Pia XII. neobsahuje, velkou část materiálů týkajících se vztahů mezi fašistickou Itálií a Vatikánem má ve svém držení archiv řádu jezuitů, jejichž členem Pius XII. byl, část by měla být v archivech vikariátu Říma. Tyto archivy zatím otevřeny nebyly, nespadají přímo pod svatého otce, v minulosti navíc byly známé svou nechutí zpřístupňovat kontroverzní materiály badatelům.

Stranou by měl neměly zůstávat ani Piovy kroky po válce. Zajímavé bude zjistit, jak velkou roli hrál Vatikán během voleb v roce 1948, v nichž země i díky masivní kampani ze strany CIA nedopustila převzetí vlády italskými komunisty. „Jako historika by mě zajímalo, jaká komunikace probíhala mezi Vatikánem a CIA. Papež Pius XII. byl totiž jednoznačně přesvědčen, že musí bránit ideu křesťanské civilizace v Evropě proti komunismu,“ uvedl pro americké rádio NRP historik Massimo Faggioli z Villanova University. Dnes už také víme, že Pius XII. se také snažil na počátku 50. let navázat vztahy se Sovětským vztahem a otevřít v Moskvě velvyslanectví, ale tuto iniciativu ukončila Stalinova smrt. Bylo to dvacet let před smířlivou Ostpolitik, jíž proslul západoněmecký kancléř Willy Brandt. Klíčové také bude zjistit, kdo a jak moc měl prsty po válce v tzv. ratlines, což je systém únikových cest pro bývalé nacisty, jimž často pomáhali zmizet z Evropy do Jižní Ameriky také katoličtí duchovní. Takto se za oceán dostal například vůdce ustašovského Chorvatska Ante Pavelič. „Osobně jsem vůči těmto obviněním skeptický. Katolická církev rozhodně nemohla chránit někoho, kdo se podílel na perzekuci jejích biskupů, kněží, řeholníků, duchovních i laiků a kdo se v samotné papežově římské diecézi podílel na násilí a likvidaci Židů v době světové války. Veškeré aktivity kněží, kteří nacistům pomáhali, považoval Svatý stolec za soukromou iniciativu, většinou však o nich zřejmě nevěděl,“ upozorňuje Šmíd.

Velké přepisování učebnic historie se však čekat nedá. Spíš jejich zpřesnění, osvětlení některých zkušeností, nabídnutí pohledu na určité problémy všech zúčastněných stran atd. Význam materiálů týkajících se Pia XII. a jeho pontifikátu však tkví v tom, že odhalíme poslední velké tajemství moderních světových dějin.

5. července 2020