Málokomu v Anglii nevhrkla slza do oka při zprávě o náhlé smrti královny, a přestože jí bylo šestadevadesát let, málokdo s její smrtí počítal. Je zřejmé, že za těch pět měsíců od smrti svého manžela prince Philipa viditelně chřadla. Ztratila svého celoživotního druha a nenahraditelnou oporu.

Alžběta II. svým poddaným kynula ze svého trůnu neuvěřitelných sedmdesát let, a tak po ní zůstalo prázdno. Stala se živoucím a dokonalým modelem majestátu státní moci a tisícileté tradice. Její veřejný život se řídil přísnými pravidly konstituční monarchie a ceremoniálního protokolu, který perfektně zvládala a jemuž naprosto podřídila i svůj život osobní.

Královská role je v Británii řehole, je nesmírně náročná, hlava státu je apolitická, nesmí se vyjadřovat k politickým událostem ani naznačit politický postoj, musí se bezpodmínečně podřídit formálnímu provozu státní mašinerie, jmenuje i odvolává premiéry, otvírá parlament a uvádí vládní program. Je hlavou státní církve, patnácti států a Britského společenství národů, což představuje velice náročný program oficiálních návštěv. A také patronkou mnoha dobročinných spolků, jako by bez přídomku královský snad postrádaly solidní status.

Královnin oficiální obraz s tiárou a v hermelínu jsem poprvé spatřil ve výkladu luxusního obchodu, kam jsem s několika librami v kapse ani nemohl vejít, ostatně tam ještě platila stará dobrá britská měna ve zlatě (guinea). Vypadala velmi mladě v onom památném roce, kdy jsem vstoupil na území Jejího Veličenstva (1967). A byla krásná ta panovnice v zemi nehezkých žen, ale její portréty vyzařovaly neosobní majestát, vypadala jako živá socha. Snad proto ji tisk a noviny neustále představovaly v kruhu rodiny se psy a koňmi, jako by ji chtěly polidštit. Ve skutečnosti všichni, kdo se s ní setkali, a byly jich tisíce, dosvědčují, že byla nesmírně milá. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem později spatřil její levnou fotografii na stěně nebo na stolku chudých dělnických domácností.

Jak se může dědičná monarchie slučovat s rovnostářskou demokracií? Kupodivu může, přestože se smysl a význam korunované republiky nedá dost dobře vysvětlit, vytvořily ji dlouhé dějiny ostrovní říše a rozvoj
parlamentární demokracie. Ke studiu na univerzitě jsem dostal tlustou knihu nazvanou British Government (Britská vláda), jež vysvětlovala roli hlavy státu jako „dobře uváženou nečinnost“, panovník má důstojně apoliticky reprezentovat stát a slávu i kontinuitu tisícileté říše, podle nepsané ústavy má také diskrétní povinnost za zavřenými dveřmi poučovat premiéry, „má jim radit a má je varovat“. Říká se, že panovník trůní nad vřavou vulgární demokracie a snad politiky i trochu kultivuje. Monarchie, jako by je svou vznešenou přítomností napomínala, že moc a laskavost se nevylučují.

Není snadné rozumět Angličanům, když vysvětlují, že „král panuje, ale nevládne“. Je docela možné, že se naopak demokracie ukrývá za majestátem monarchie. Parlament je suverénní, ale král rovněž. Bylo to záhadné. Anglický filozof Roger Scruton napsal, že „je magie monarchie jako kouzelné světlo vánočního stromku“. Král totiž reprezentuje anglicky stydlivý patriotismus a jednotu ostrovního národa, kterou politika nemá rozvracet. Jak nesmírně důležitá je národní soudržnost, nám dnes předvádějí v Americe, která se kdysi vzbouřila a nahradila p anovníka ústavou, o níž se teď vedou zuřivé spory a ohrožují legitimitu státní moci, politický oponent se místo našince považuje za nepřítele.

Alžběta II. vešla do dějin jako oddaná služebnice národa, která vyzařovala vzácné ctnosti pokory a sebezapření. Byla si od mládí vědoma, že má především konat svou povinnost. Proslavila se v jedenadvaceti letech svým prvním rozhlasovým vystoupením, kdy prohlásila, že po celý svůj dlouhý či krátký život bude věrně sloužit svému lidu. Jak nepochopitelné v dnešním světě liberální meritokracie a nafouklého jáství. Úspěšní lidé mají pocit, že jim svět něco dluží, a nikoli že oni díky svým schopnostem dluží něco ostatním.

A právě v tom tkví paradox konstituční monarchie, jež slučuje dědičné královské privilegium s rovnostářkou demokracií. Panovník sice dědí vznosné paláce a opulentní aristokratický styl života, vyžaduje se ale od něho, aby se podřídil nejen státnímu protokolu, ale i požadavkům společnosti. Jeho život se odehrává na jevišti veřejného zájmu a má být vzorem a příkladem. Královna ztělesňovala dvojí roli svého majestátu perfektně, na jedné straně vyzařovala historickou kontinuitu a osud národního společenství, na druhé straně se stala příkladem spořádaného rodinného života. A právě tady přichází ke slovu mystika monarchie. Všechny ty obyčejné události v životě královské rodiny, jako jsou narození, křtiny, svatby, různá výročí i pohřby, se stávají neobyčejnými a nabývají symbolického významu. Lidé k nim vztahují příběh svého vlastního života. Kolikrát jsem slyšel Angličany říkat, ano tenkrát, když se mi narodil syn, měla královna své stříbrné jubileum od oné památné korunovace vysílané milionům novým sdělovacím prostředkem.

Alžběta vstoupila do mediálního světa televize a od té doby každá rodinná oslava královské rodiny zasáhla miliony diváků po celém světě, zejména v anglicky mluvících zemích. A aby snad nezapomněli, nadále se razily mince, tiskly jubilejní bankovky a známky, produkovaly všemožné suvenýry včetně obyčejných hrníčků na čaj, aby si lidé připomněli, že jsou alžbětinci, že se jejich život odehrává v historickém období za panování královny Alžběty II. Jsou památkou na všechny ty radostné i smutné rodinné události a mají hluboký význam, neboť jsou oslavou života.

Britská monarchie se také ráda chlubí svou historickou mocí a silou a vystavuje na odiv barevné vlajky dávných regimentů, středověkou parádu vojenských maršů a přehlídek zbraní. Dodává kolorit šedivé demokracii. Královna a její rádci pochopitelně usilují udržet tradici monarchie, která musí chránit a obnovovat to podstatné a zbavovat se zastaralých zvyklostí, což nelze vždycky snadno rozpoznat. Alžbětinu vládu postihly dva velké karamboly, neboť stále ještě trvala na aristokratických námluvách a svatbách v královské rodině a nemohla zapomenout, že kvůli své nepřijatelné lásce k rozvedené Američance se musel vzdát trůnu její strýc, a tak ani ona nehodlala povolit plebejský sňatek své sestře Margaret s rozvedeným mužem a svému synovi zakázala nehodnou známost. Oběma způsobila velké trápení a královské rodině nekonečné skandály. Tradici vynucených, nádavkem aristokratických manželství bez lásky rovnostářská společnost už dávno neuznávala. A v protikladu k ctnosti věrného manželství se rozvedl nejen korunní princ Karel, ale i dva jeho sourozenci. V současnosti je polovina manželství dysfunkčních, a tak lidé rozvody tolerují a budoucímu králi odpustili, že se oženil se svou
první láskou. Avšak příkladný rodinný život Williama, nového knížete velšského, obdivují. Monogamie nepřestala být ideálem a královský pár má být vzorem.

Komentátoři v Británii a zejména v anglofonním světě většinou s obdivem vzpomínají na Alžbětu a přemítají nad jejím příkladným životem a charakterem, vědí, že se dotkla srdcí miliardy lidí, ale jen ti konzervativnější z nich připouštějí něco, co svět nechce slyšet. Na první pohled se zdá, že měla přirozeně dobrou a milou povahu, to je docela dobře možné, ale ona vyrostla v době, která víc než intelekt uznávala křesťanské ctnosti, nejen upřímnost, laskavost a poctivost. Alžběta věřila, že je třeba na svém charakteru trvale pracovat, má-li se stát dobrým člověkem. Snad nikdy nevynechala denní modlitbu a nedělní bohoslužbu. Věřila, že jí bylo dáno velké poslání reprezentovat moc z boží milosti, království, jež není z tohoto světa. Ale i pro ty, kteří to takto nevnímají, byla důstojným symbolem společenství mrtvých, živých i dosud nenarozených. „Bože, ochraňuj královnu…“ obsahuje i náš dávný hymnus „Nedej zahynouti nám ni budoucím!“.

Taková je moc a sláva monarchie a její věrné služebnice. Requiescat in pace, rest in peace, odpočívej v pokoji. Královna zemřela, ať žije král!