Česká literatura je náhle bohatší o dva knižní soubory korespondence vedené výraznými osobnostmi našeho písemnictví. Všichni čtyři odesílatelé-adresáti už jsou mrtvi, i když od odchodu posledního z nich nás dělí teprve měsíce, ne roky. Prvním svazkem, budeme-li postupovat chronologicky podle dat dopisů, je Ve znamení „jadis“… / Vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Františka Hrubína z let 1937–1950, druhým pak Když klec je pořád na spadnutí / Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984.

Zatímco důvěrné, časem se prohlubující a nakonec vřelé přátelství Jana Zábrany s Antonínem Přidalem ukončila až Zábranova předčasná smrt a završilo se Přidalovým proslovem ve strašnickém krematoriu, editorem náležitě přiřazeným ke 123 položkám svěřeným poště, pouto Františka Hrubína s Janem Zahradníčkem (celkem 97 dopisů, dopisnic a pohlednic) přeťalo Zahradníčkovo zatčení a následné žalářování. Oběti komunistické zvůle a krutosti zbývalo po návratu z vězení v květnu 1960 pouhých pět měsíců života. Není známo, že by se starý přítel Hrubín v té době písemně či jinak ozval. Ostatně ani amnestovaný básník Znamení moci asi neměl potřebu pokusit se vzkřísit přátelství dávno uchřadlé.

Korespondence lidí žijících plně literaturou se obvykle týká předmětu společného zájmu. Potvrzují to i listy těchto dvou dvojic. Jak Hrubín se Zahradníčkem, tak Přidal se Zábranou psali rádi o vlastní tvorbě, ať původní, ať překladatelské. Jenže literatura je víc než jiné druhy umění citlivá na společenský a politický kontext, hranici svobody a nesvobody, na kterou její tvůrci opakovaně narážejí, jsou-li jim osudem dány podmínky, jež sami mohou stěží změnit. Většina dopisů Hrubínových a Zahradníčkových byla napsána za německé okupace, většina dopisů Přidalových a Zábranových za okupace sovětské. Pisatelé dobře věděli, že totalitní společnosti zcela samozřejmě porušují listovní tajemství. Snad nad všemi písemnými sděleními tu visí stín obav, že by je mohly číst ještě další oči. Někdy proto pomáhá ironie, v červnu 1942 psal František Hrubín „milému Jeníkovi“: „Včera jsem byl na Staroměstském nám. na manifestaci pro Říši, pro vítězství nového řádu, kde naše vedoucí osobnosti po zásluze odsoudily zhovadilý čin londýnských emigrantů.“ Koneckonců nejbezpečnější bylo choulostivým tématům se zcela vyhnout: o Václavu Havlovi, s nímž si bývali blízcí, se Jan Zábrana nezmínil nikdy, neglosoval ani Chartu 77, ani Havlovo věznění. Asi si to všechno s Antonínem Přidalem raději říkali mezi čtyřma očima při osobních setkáních. Dusivé normalizační klima je v listech mezi Brnem a Prahou i tak zachyceno velmi plasticky, třeba poměry v nakladatelství Odeon, zvenčí často idealizované.

Zábranova trvalá hořkost, jak ji známe z jeho deníků, prosákla na stránky dopisů co chvíli, takto třeba v srpnu 1981: „Je mi z toho všeho tísnivo: čas letí… vlastní práce jde pomalu… honoráře se zpožďují… rodina potřebuje prachy… člověk má pocity uštvaného a zkopaného psa... a tady od tebe někdo chce, abys vykazoval vnější projevy jakési autority, jakéhosi znalce… Jo, znalce toho, jak smrděj různý druhy hovna, jak říkával nebožtík J. L. Fischer, když jsem mu zamlada chodil za dcerou.“ Hrubín neztrácel naději ani v nejtemnějších časech protektorátu, v listopadu 1942 povzbuzoval přítele slovy: „Viď, Jeníku, že je život přes všechno, co námi zatřáslo a čeho se bojíme, krásný? Nikdy jsem nebyl tak rád na světě jako tahle léta, kdy na mne bylo tolik naloženo. A bojím se chvílemi tak klidných chvil, jaké mám dnes, vždyť stačí jen zvuk hrůzy, prášek strachu a sesype se křehký klid jako pod lavinou kamení.“ A Zahradníček? Kapíroval: „Máš pravdu, že život je přese všechno strašně krásný, čím dál krásnější...“

Zamrzí chybičky v obou edicích (Wiendlovi se například domnívají, že Hrubínovy Cikády ilustroval roku 1943 „Miroslav Troupa“, to tedy pardon, Miloslav Troup!), ale kde dneska nejsou?                 

Ve znamení „jadis“… / Vzájemná korespondence Jana Zahradníčka a Františka Hrubína z let 1937–1950. K vydání připravili Jan Wiendl a Zdena Wiendlová. Nakladatelství Pistorius & Olšanská, 204 str.

Když klec je pořád na spadnutí / Vzájemná korespondence Antonína Přidala a Jana Zábrany z let 1963–1984. K vydání připravil Jiří Opelík. Nakladatelství Torst, 502 str.