Vyznání Josefa Kroutvora Novohradským horám

V magickém trojúhelníku

Vyznání Josefa Kroutvora Novohradským horám
V magickém trojúhelníku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když historik umění, básník a prozaik Josef Kroutvor (77) v eseji Putování hvozdem a starým lesem decentně připomíná velikost rakouského spisovatele Adalberta Stiftera (1805–1868), píše vlastně i o sobě: „… má smysl pro detail, obdivuje kameny, luční květy, mechy, ale uvědomuje si i velebný celek krajiny.“ V jiném eseji (Poloviční hory) už jde s kůží na trh sám: „Nenarodil jsem se v tom magickém trojúhelníku mezi Borovany, Trhovými Sviny a Novými Hrady, a přesto jsem zde zapustil kořeny dosti hluboké na to, aby mně byl tento kraj blízký a drahý.“ Tady sice nejmenuje obec, v níž se zakoupil (jinde v textu to nenápadně udělá), čtenář znalý popisovaného regionu si ji však může domyslet: „U Jílovic, na konci Třeboňské roviny, krajina klesá do podhůří vzdálených Novohradských hor na obzoru. Ještě je zde Nepomucké polesí, Buquoyská obora, Terčino údolí, Horní Stropnice s kostelem Svatého (sic) Mikuláše, ale pak už se musí stoupat do kopce na Dobrou a Hojnou Vodu, poklonit se Kraví hoře a pokračovat dál do náruče Novohradských hor.“

Soubor osmadvaceti textů různého rozsahu (knihu otvírá básnická skladba Zlatý pruh), od roku 1994 již porůznu publikovaných, doplnil autor devatenácti slovesnými výkony dosud nezveřejněnými; o počet se přičinilo patnáct krátkých básní, místopisně se hlásících k podtitulu knižního souboru, tedy „k Novohradským horám“, smrkům pod „Fischersteinem“, ke „svahu Schwarzenbergu“, hladině „Huťského rybníka“, „opuštěné Janově huti“, cestě „na Mandelstein“, zkrátka k místům, kde na sebe stále ještě narážejí dvě civilizační roviny, jakkoli si už skoro třicet oddrátovaných let přejeme, aby se tam odlišnost projevovala leda jazykově.

Pan Kroutvor je okouzlený chodec, „poutník“, jak se rád máchovsky označuje (také Stifter je v jeho výkladu „poutník“, v knize na to slovo narazíme třicetkrát!), současně pamětník a citlivý osvětář. Snad ještě víc než dávná historie regionu (tu ovládá a dovede ji poutavě přiblížit) ho zajímají dějiny 20. století, třeba poválečné vyhnání Nečechů: „Vysídlení původních obyvatel po válce zle poškodilo buquoyskou krajinu a proměnilo ji téměř v pustinu. Odešli hospodáři, lidé, kteří v místě znali každý kámen a každou pěšinu. Nepomohlo ani osídlování novými obyvateli, kraj chátral, hospodářské dvory, venkovská stavení, domy, kostely, kaple se měnily v ruiny. Zkázu dovršily necitlivé zásahy vojáků pohraniční (sic) stráže a socialistické hospodaření státních statků. Po léta se žilo jen na dluh či z kořisti, z cizího bohatství minulosti. Jen nádherná krajina vydržela tento nápor, genius loci nezmizel a žije dál.“ Kdy se všechny jizvy vyhojí? V závěrečné črtě Ohlédnutí za Jedlicí se autor dělí se čtenáři o trochu optimismu, který se ho zmocnil: „Před časem někdo obnovil u cesty kamenný sloupek, stará boží muka. Jsou snad ještě gotická, z počátků kolonizace pomezního hvozdu. Je to zázrak, že jsou opět na svém místě a jméno Jedlice není jen bodem na mapě. Poutník, který se opozdil, na chvíli se zde zastaví, ohlédne se a pokračuje v cestě.“

Pisatelovu jazykovou umanutost, nejnápadněji se projevující v pravopisné rovině, nakladatelství tolerovalo („Na přání autora byly texty ponechány v původním znění bez redakce a korektury,“ čteme v tiráži), snad proto, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Jenže nezůstala. Psát třeba „pohraniční stráž“ je pošetilé, má-li se tu s ní ex post bojovat pomocí malého písmene. To speciální vojsko se opravdu jmenovalo Pohraniční stráž, takovéto dodatečné „ponížení“ je neúčinné (na jaře 1945 se v tuzemském tisku psalo na znamení potupy „němec“, časem s tím pobitvová generalita přestala). A naopak psát „Střední Evropa“ z lásky (?) k ní je taky nešťastné. Při četbě to všechno obtěžuje. Mít text editora a korektora, asi by v něm nezůstaly ani stylistické nečistoty jako třeba: „… ať už se jedná o beletrii, poezii, vzpomínky, zápisy z kronik. Připomeňme, že se často ani nejednalo o renomované literáty...“

Jinak aplaus!

 

Josef Kroutvor: Lesní eseje. Texty z česko-rakouského pomezí a Šumavy. Nakladatelství Archa, Zlín 2019. 187 str.

Jaromír Slomek

16. srpna 2019