Příběh ženy v mužském těle

Nechci, aby mě respektovali ze strachu

Příběh ženy v mužském těle
Nechci, aby mě respektovali ze strachu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Lenka Králová (39) má zkušenost s mužskou i ženskou identitou. Stala se příslušnicí menšiny, o které je hodně slyšet, ona sama však nemá problém říkat věci, které nejsou v souladu s hlavním proudem transaktivismu.

Lenko, známe se skoro deset let. Když jsme se seznámily, byla jsi atraktivní muž s neskrývanou potřebou dobývat ženy. Dnes – již s ženským jménem – na Facebooku téměř denně zveřejňuješ selfie v nových šatech a s novým líčením. Před víc než rokem ses veřejně vyoutovala coby žena odhodlaná projít tranzicí. Od té doby o své tranzici a souvisejících problémech otevřeně píšeš na sociálních sítích. O tom, jak překvapivý pro mě ten zvrat byl, svědčí historka z doby, kdy už jsi začala procházet proměnou, ale ještě to nebylo veřejné, a my jsme se náhodou potkaly. Povšimla jsem si jemných fyzických změn: zhubla jsi, zjemněly ti rysy, byla jsi hladce oholená – a zalichotila jsem ti, že ti to sluší a vypadáš jinak. Ty ses – tehdy ještě jako muž – spiklenecky usmál a jediné, co mě napadlo, bylo, že máš milenku. Vypadal jsi zamilovaně.

Je zajímavé, že používáš mužský rod. Já jsem ho na začátku tranzice pro popisování své minulosti taky používala, ale teď už sebe i v minulosti vnímám jako ženskou duši.

Věděla jsem, že máš ženu a malé dítě, tak jsem tě začala přemlouvat, ať hlavně neuděláš nějakou blbost, že jsem takových případů zažila už mnoho a vždycky to špatně dopadlo. Moje intuice selhala na plné čáře tím nejtrapnějším způsobem. Když jsme si to po čase vyjasnily, říkalas mi, že jsem tě tehdy hrozně zklamala, protože jsi mě měla za velmi tolerantní a svobodomyslnou osobu, a nechápala jsi, proč se tě snažím od tranzice zrazovat. Jaká byla tvoje cesta?

Měla jsem hodně intenzivní prožitky v dětství. Hodně času jsem trávila ve fantazijních světech, které byly holčičí. Pod postelí jsem měla schované katalogy z hračkářství, kde jsem si prohlížela obrázky princezen. Asi sehrálo roli, že jsem neměla sestru, a tím pádem přístup k holčičím hračkám – jinak by to asi bývalo přišlo rychleji. V pubertě jsem se začala zamilovávat a naučila se žít jako muž a realizovala se skrze vztahy; tam jsem hledala životní štěstí a samu sebe. Na jednu stranu jsem toužila po dlouhodobých trvalých vztazích, po lásce až za hrob, na druhou stranu jsem se zmítala pod vlivem testosteronu, měla jsem neustálou potřebu flirtovat a dobývat ženy – to bylo to jediné, co mi na tom mužském životě přišlo uspokojivé. Malé holčičky mají barbíny na hraní, já jsem na to měla svou partnerku a starala jsem se o ni – kdykoliv si chtěla koupit něco na sebe, byla jsem jí k dispozici a ráda jsem s ní chodila na nákupy. Svůj život jsem vlastně prožívala skrz život své partnerky. To se změnilo narozením dítěte, s partnerkou jsme se vzdálili a já jsem přišla o své uspokojení. Najednou jsem měla v životě díru a zjistila jsem, že jediné, co ji dokáže zacelit, je, když si sama doma začnu tajně hrát na holku. To trvalo několik let a pořád se to stupňovalo. Nakonec jsem opustila všechny svoje koníčky a věnovala tomu všechen volný čas a žila jsem dvojí život. Po bytě jsem měla různé skrýše na oblečení…

Měla jsi strach z odhalení?

Přesně, žiješ v obrovském studu a strachu, že na to někdo přijde. Je to obrovský stres, že děláš něco zakázaného, i když to vlastně není nic hrozného. Musíš to skrývat za každou cenu. Pak jsem ale zatoužila po tom, zažít v té ženské roli denní světlo – zajít do parku, do kavárny, prožít úplně obyčejný den. Protože jsem věděla, že to nezvládnu sama, svěřila jsem se dvěma kamarádkám. Ony mě vzaly do party, začaly se ke mně chovat jako k ženě, oslovovaly mě v ženském rodě. Tehdy jsem zažila ten pocit, že mě někdo vnímá jako ženu - ne jako chlapa, který si hraje na ženu. Ten okamžik byl tak intenzivní, že nebylo cesty zpět; uvědomila jsem si, že jsem žena, že od života nechci nic jiného než jít do tranzice. Celý život jsem měla spoustu indicií, které jsem ignorovala. Ráda bych ale také zdůraznila, že cesta každého transčlověka k sebepoznání a i vnímání sebe je nesmírně individuální. Že můj příběh nelze absolutně považovat za normu, i když někdo to může prožívat podobně.

Ty jsi hodně nekonformní osobnost, co tě znám, tak máš hodně nekonvenční názory na společenské uspořádání, českou gramatiku apod. – proč ti tak dlouho trvalo, než sis to uvědomila?

Nejspíš proto, že jsem byla šťastná ve svém manželství, tak jsem to neřešila. Nejvíc jsem se bála, že bych o něj mohla přijít – a to se pak taky stalo.

Uvědomila sis, že není cesty zpět, takže jsi uvažovala, jak to prakticky provést.

Byla jsem velmi samostatná, šla jsem si za tím rychle a cíleně. Nejhorší bylo vyoutovat se manželce – to byl největší stres z celé tranzice a odhodlávala jsem se k tomu asi tři měsíce. Pak jsem se postupně vyoutovala všem lidem v okolí, dokud jsem ještě vypadala jako chlap – abych měla svobodu dělat věci, co jsou vidět, a vyhnula se šuškandě. Během dvou měsíců jsem to individuálně sdělila asi 300 lidem. Objednala jsem se na sexuologii, kde jsem asi šest měsíců čekala na první schůzku. Mezitím jsem začala chodit na laser vousů, trhat si chlupy, zašla jsem na kurz líčení. Pak jsem měla takové androgynní období, kdy mě strašně štvalo být pořád chlapem. Měla jsem krátké vlasy, mužské rysy, ale už jsem chodila namalovaná, nosila jsem šperky. Tehdy se lidi hodně otáčeli, ale já jsem se naučila úplně ignorovat, co si myslí okolí. Jdeš, nejlépe se sluchátky na uších, nenavazuješ oční kontakt… K sexuoložce už jsem přišla v ženském oblečení, což docela pomohlo, protože jsem jí nemusela nic dokazovat. Ta mě poslala na tři další vyšetření – obecné vyšetření zdraví na interně, pak endokrinologické vyšetření a nakonec vyšetření u psychologa. To psychologické vyšetření je u nás největším předmětem kontroverze. Ten psycholog/sexuolog ti dává velmi osobní otázky, které jsou zcela irelevantní, a na tvou dispozici se dívá jako na úchylku. Ve světě už se od toho upouští, ale u nás se to pořád bere jako diagnóza.

Jak se vlastně dochází k tomu rozhodnutí, zda tranzici doporučit?

Jednak absolvuješ pohovor a jednak vyplňuješ dotazník asi o sto otázkách. Záleží na tom, jaký má ten sexuolog zrovna den. Jsem přesvědčená o tom, že kdybych ti dala tříhodinovou nalejvárnu a ty bys na ten pohovor šla, tak se dokážeš našprtat odpovědi tak, že ty hormony dostaneš. Ta diagnóza je zajímavá v tom, že nejde nijak měřit, nedá se zjistit nijak jinak než z odpovědí mapujících tvůj vnitřní pocit. Neexistuje způsob, jak to fyziologicky prokázat. Ty máš vnitřní pocit a musíš přesvědčit nějakého odborníka – a on pak posuzuje, co máš v hlavě. Tomu se říká gatekeeping, oni drží klíč od rozhodnutí o tvém životě. Homosexualita byla dříve také poruchou nebo diagnózou, a už není, s genderovou dysforií je to stejné, jen se od toho medicínského přístupu ve světě upouští až nyní.

A není účelem toho pohovoru odfiltrovat nějakou psychickou poruchu, třeba schizofrenii?

Takhle se to sice podává, ale ono je to třeba tak, že u jednoho sexuologa hormony nedostaneš, tak jdeš k druhému a ten ti je předepíše. Často ti terapii odepřou, protože tě vyhodnotí jako emočně labilního. Ty jsi ale emočně labilní, protože nemáš ty hormony, protože žiješ v roli, která ti nepřísluší. Mně přijde neuvěřitelné, že ty si můžeš jako žena nechat udělat umělá prsa nebo si nechat voperovat rohy, ale když chci jako dospělý a svéprávný člověk ty hormony, tak musím někomu dokazovat, že opravdu cítím to, co cítím. Ideální by bylo jít si pro hormony jen k endokrinologovi. Když se špatně rozhodnu, tak si sama ponesu následky.

Co bys řekla lidem, kteří prošli tranzicí, a po několika letech říkají, že toho litují?

Těch je strašně málo a je to případ od případu. Jedna Američanka na YouTube o tom mluvila tak, že ji do tranzice vmanipuloval psycholog či psychoterapeut. Na druhou stranu se s hormony dá přestat a ty způsobené účinky jsou do jisté míry vratné. Když jako transžena přestaneš hormony brát, tak jsou ty změny víceméně vratné, i když mohou způsobit neplodnost a prsa už nezmizí. U transmužů jsou ty změny spíš nevratné, vyplešatíš, hlas ti zhrubne, s tím už se toho moc dělat nedá. Každopádně když dospělý svéprávný člověk udělá nějaké rozhodnutí, tak může být i špatné – a mělo by to být na odpovědnosti toho člověka, nepřenášet ji na odbornou kapacitu. Moje tělo – moje rozhodnutí.

Není ale dobré vědět, zda je ten člověk skutečně duševně zdravý a schopný takové rozhodnutí udělat?

Asi ano, ale to není podstatou toho vyšetření, které musí podstoupit. To je extrémně sexuálně zaměřené, o sex jde ale při genderové dysforii jen podružně. U většiny lidí jde o gender, o sociální roli, o vnitřní prožitek. Proto se také jako komunita snažíme o prosazení slova transgender, nikoliv transsexuál, což už se ve světě nepoužívá.

A není tedy možné, aby se genderovou dysforií maskoval nějaký jiný problém?

Možné je samozřejmě všechno, v každé oblasti lidské činnosti se najdou nějaké výjimky a prostor pro zneužití.

Takže filtr ano, ale ne ten stávající?

Ano. Je ale spousta věcí, kterými si můžeš ničit tělo, třeba konzumace alkoholu, a žádné dobrozdání od psychiatra k tomu nepotřebuješ.

Ale ty hormony i operace jsou hrazeny z pojištění, takže ten filtr jistou legitimitu má.

Část transkomunity bojuje za to, aby se u nás zrušily sterilizace kvůli úřední změně pohlaví. Bavíme se skutečně o titěrném zlomku populace, já jsem různými výpočty došla k číslu řádově několika tisíc osob v České republice, to je několik desetin promile populace. Odborníci se přiklánějí k odhadům v řádech jednotek promile populace. To říkám, aby bylo zjevné, jak málo je to pro společnost ohrožující. Myslím si, že celkově není správné vyžadovat po lidech takový brutální zákrok – myšleno sterilizaci – kvůli úředničině. Nicméně jiná část transkomunity je proti – že kdyby se zrušily povinné sterilizace, tak hrozí, že ty plastiky a doplatky na hormony pojišťovny nebudou hradit – a bavíme se o statisícových částkách. Já třeba dysforii ze svého těla nemám, protože jsem na něj zvyklá – a kromě výjimečných situací to není vidět a nijak mi to nevadí. Já se operace bojím, protože se nemusí povést, ale hlavně to pak není skutečný orgán, jen napodobenina. Hlavně si myslím, že podstatné je, že se jako žena cítím – ženu ze mě neudělá operace.

O své tranzici mluvíš velmi sebevědomě a otevřeně. Čím to je?

Jednak je to mou náturou, že jsem se v životě nikdy s ničím moc nemazlila. Naučila jsem se ignorovat, co si myslí okolí, a měla jsem obrovské štěstí v tom, jaká je moje sociální bublina.

Mluvila jsi o tom, že ses nesetkala s negativními reakcemi širšího okolí.

Ano, stalo se mi, že na mě pokřikovali nějací dělníci na stavbě, ale to je všechno. Je ale možné, že jsem to vlastně ani nevnímala; párkrát se stalo, že měl nějaký kolemjdoucí na ulici nějaký komentář, a já jsem si toho nevšimla, upozornil mě na to někdo další, kdo šel se mnou. Nejspíš jsem si vybudovala nějakou selektivní slepotu.

Myslíš, že ta reakce okolí je odraz tvého suverénního postoje?

Řekla bych, že ano. Když na mě někdo v tramvaji blbě koukal a já mu pohled arogantně vrátila, tak byl klid. Asi i pomáhá, že jsem o hlavu větší než většina lidí. Říkám si, že se cítím jako královna elfů na návštěvě v hobití vesnici.

Pro všechny osoby ale tranzice není tak snadná.

Hodně záleží na tom prostředí, to znamená práce, kamarádi, rodina. Spousta lidí se setkává s velkým nepochopením, musejí odejít a úplně zpřetrhat vazby, protože ve svém prostředí jsou terčem posměchu. Je velmi těžké mít zdravé sebevědomí a být trans, nejde to zrovna ruku v ruce.

Lituješ něčeho?

Vůbec. Mrzí mě, že se mi po patnácti letech rozpadlo manželství. Modlila jsem se, aby to ten vztah nějakým zázrakem přežil, ale nepovedlo se. Jinak bych to nevrátila ani na sekundu. Poprvé v životě mám pocit, že se těším na nové ráno. Genderová dysforie se změnila v genderovou euforii.

Co tě naplňuje?

To, že se mám konečně ráda. Kouknu se na sebe do zrcadla a připadám si krásná. Mám z toho radost. Taky mám spoustu přátel a žiju poměrně bohatý společenský život.

Máš jako jedna z mála lidí zkušenost, jaké to je, být mužem a ženou, jako Orlando v románu Virginie Woolfové z roku 1928, kde mladý šlechtic odjede do Istanbulu, promění se v ženu a odejde s cikány. Jak bys porovnala mužskou a ženskou existenci?

Já jsem dřív nebyla úplně typický chlap, mě ty chlapské věci nebavily. A v kruzích, kde se pohybuju, moji minulost všichni znají, nemůžu mluvit o ryze ženské zkušenosti. Takže já mám a i dříve jsem měla spíš pocit, že jsem v takové demilitarizované zóně mezi oběma světy, že jsem spíš pozorovatel a nepatřím ani do jednoho světa. Nevím zatím, jaké to je jako žena chodit na pracovní pohovory, nevím, jaké je procházet dívčí pubertou, nemám řadu zkušeností mladé ženy. Zažívám ale nejapné nabídky k sexu od cizích mužů na ulici…

A to tě oslovují jako ženu, nebo transženu?

Jako ženu, oni to myslím většinou nepoznají. A většinou bývají opilí. Coby transžena mám ale spousty nabídek na Facebooku. A když jdu v noci sama, tak si dávám pozor, to jsem dřív nezažívala. Největší rozdíl je ale v testosteronu, to je naprosto nepředatelná zkušenost. Testosteron je tak strašně silný, že bych se vůbec nezdráhala ho nazvat psychotropní látkou, protože velmi výrazně mění prožívání. Na obranu mužů musím říct, že to mají nesmírně těžké, protože aby ve společnosti mohli existovat, tak musejí neustále vnitřně bojovat proti účinkům testosteronu. Je to jako mít orgán, který ti do těla pumpuje alkohol, a společnost by chtěla, aby ses nechovala opile. Z toho plyne spousta nepochopení, protože ženy testosteron nemají a nějak vidí svět, a muži ho mají a vidí svět jinak. Pokud nemáš obě zkušenosti, tak si nelze porozumět. Nezlehčuji proboha MeToo či sexuální obtěžování. Přijde mi to jako taková hříčka přírody, aby muži a ženy spolu byli ve válce, nebo nevím.

Tak to je asi proto, aby se rozmnožovali a přežili, ne?

To asi jo, ale proč to nešlo zařídit víc v klidu? Jako muž jsem se cítila otrokem svého chtíče, pořád jsem měla sexuální myšlenky. Teď mám najednou pocit, že můžu žít a dělat spoustu jiných věcí, je to úplná pohoda, to přece znáš. Vždycky jsem holkám záviděla lepší životy, pro mě bylo žít jako muž ponižující. Mám z vlastního života i z okolí pocit, že je společnost silně patriarchální v ekonomice a sociální sféře. Ale za zavřenými dveřmi domácností se to zcela otáčí a vládne tam žena. Muž jen plní rozkazy, ženy své partnery neustále peskují, nic není správné a bezchybné. Muž chce sex a teplo domova, proto s tou ženou je. Ta žena mu je může poskytnout, ale chce za to nějaké protiplnění. A muž plní. Jako žena se cítím mnohem sebevědoměji. Ale to je takový můj dojem a je to strašně stereotypní, určitě to neplatí plošně.

Je tedy pohlaví sociální konstrukt?

V diskusích se často míchá gender a pohlaví. Myslím si, že biologické pohlaví u člověka není sociální konstrukt. Děje se, že se narodí člověk, u kterého pohlaví nelze geneticky nebo fyziologicky odlišit, to ale není argument pro to, že pohlaví neexistuje. To je jako říkat, že člověk se dvěma rukama je konstrukt jen proto, že se občas narodí člověk s jednou. Gender – to, že holčičky nosí šatičky a kluci vrtají vrtačkami – ale sociální konstrukt je, ale je to dost složité téma.

Od samého počátku své tranzice jsi se velmi aktivně a viditelně zapojila do života transkomunity. Dala jsi několik rozhovorů, vyjadřuješ se k různým ožehavým otázkám – například ke kauze Rowlingová – a schytáváš to ze všech stran transkomunity; jedni ti vyčítají, že jsi málo solidární, jiní zas nechtějí, abys na problémy transkomunity vůbec upozorňovala. Pro člověka zvenčí to je trochu matoucí. Můžeš to nějak přiblížit?

To s tou mou viditelností je trochu nadsázka, dala jsem jeden rozhovor a další mám teprve domluvené. Ale začala jsem na YouTube dělat s kamarádem transmužem Honzou Váchou talkshow V Tranzu. Chceme nekonfliktním způsobem představovat témata běžné populaci, aby věděla, že jsme normální lidi, a jaké každodenní problémy řešíme. My potřebujeme od té většinové populace hlavně respekt. Jsem nešťastná z dění v poslední době, kdy se ten respekt vynucuje a debata přerůstá ve válku – viz kauza Rowling. Já bych strašně nerada, aby někdo předstíral, že mě respektuje, protože by se třeba bál vyhazovu z práce. To podle mého není správná cesta. Společnost je potřeba vzdělávat, a ne terorizovat.

Bianca Bellová

31. července 2020