Mezinárodním trestním tribunálem pro bývalou Jugoslávii v Haagu (ICTY) byl 22. listopadu odsouzen poslední z řady obžalovaných, Ratko Mladić. Za vraždy a deportace tisíců bezbranných lidí dostal „pouze“ doživotí, bosenští Muslimové se přesto radovali. Podobně se v roce 1987 radovaly oběti bývalého šéfa lyonského gestapa Klause Barbieho, když nad ním soudce vynesl rozsudek. I on dostal jen doživotí, které navíc vzhledem k jeho stáří nemohlo trvat dlouho. Význam trestu byl symbolický.

Mladić se před spravedlností skrýval 16 let, Barbie čtyři desetiletí. Nakonec ho ale přece dostihla a soudní proces, který proběhl v Lyonu, byl pro Francii v jistém smyslu stejně důležitý, jako byl pro Izrael proces s Adolfem Eichmannem roku 1962. Letos, kdy od něj uplynulo rovných 30 let, je dobrá příležitost si událost připomenout. V Lyonu se pořádají přednášky, projekce a hned dvě výstavy.

„Jmenuji se Klaus Altman.“

„Nikdy jsem nebyl v Lyonu.“

„Nikdy jsem nebyl členem gestapa, sloužil jsem v armádě jako řadový voják.“

„Neumím francouzsky.“

Rozhovor se vede v němčině. Tázaný je zdravě vyhlížející šedesátník, hledí přímo do kamery. Jsme v hlavním městě Bolívie La Paz, rok 1972. Otázky klade novinář Ladislas de Hoyos. A muž, který bez rozpaků lže, je Klaus Barbie, člen SS a komisař gestapa, jenž byl v letech 1942–44 vyslán do města Lyon, aby zlikvidoval francouzský odboj. Mladý, nadšený a inteligentní nacista se sklony k sadismu postupoval dle příkazu. Podařilo se mu zabít zhruba 12 tisíc lidí, mimo jiné i hrdinu Résistance Jeana Moulina. Postupoval přitom tak krutě, že si vysloužil přezdívku „Lyonský řezník“. Pro francouzské úřady byl Barbie od konce čtyřicátých let nezvěstný, dokud jej „lovec nacistů“ Serge Klarsfeld neobjevil roku 1972 v Bolívii. Trvalo ale ještě dalších patnáct let, než stanul před soudem.

Třetí den po zahájení procesu však Barbie využil svého práva a prohlásil, že se do soudní síně už nedostaví. Během 37 dní byl pak předvolán jen dvakrát a předvedli ho i k vyslechnutí rozsudku. Do konce nevyjádřil lítost, nikomu se neomluvil. Válka je válka, ve válce se zabíjí a soudní proces porušuje zákon. On je bolivijský občan, nelegálně unesený do Francie. Pro více než stovku starých lidí, kteří proti němu v Lyonu svědčili, byl však tento proces něčím víc než naplněním zákona. Byl to okamžik smíření, zadostiučinění, na který čekali přes 40 let. Proč tak dlouho?

Užitečná studená válka

Po osvobození Lyonu Spojenci v září 1944 se jedenatřicetiletý Klaus Barbie přemístil do Dijonu a potom do Berlína. Na povrch se znovu vynořil v roce 1947, kdy jej jako řadu dalších nacistů najala americká vojenská kontrarozvědka CIC. Za štědrý plat podával Američanům informace o komunistických aktivitách v Německu a ve Francii. Využíval totiž sítě svých bývalých informátorů. Zaučoval i agenty CIC v technikách sledování a výslechu. V jihoněmeckém Augsburgu měl k dispozici vilu, kancelář a sekretářku.

Bývalý major CIC, který Barbieho najímal, se vyjádřil, že to byl „velmi inteligentní a schopný profesionál s velkou zkušeností“. Američané věděli, o koho jde, ale nevadilo jim to, v boji proti komunismu by se spojili i s ďáblem. Při žádosti Francouzů o vydání Barbieho ho zapřeli a místo do Francie jej s falešnou identitou poslali do Jižní Ameriky. Barbie se tedy ocitl v Bolívii, s manželkou, dvěma dětmi a novým příjmením Altman. Tak se jmenoval rabín z jeho rodného městečka Bad Godesberg, který zahynul při vyhlazení. Nelze tedy říct, že by Barbie neměl smysl pro humor.

V Bolívii se postavil finančně na nohy a po vojenském puči roku 1964 se začal angažovat v politice. Stal se ceněným poradcem diktátorů, instruktorem násilí. Svědci ho viděli při výsleších, vyskytoval se ve vězeních a v mučírnách. Byl to prý též on, kdo vymyslel strategii na dopadení revolucionáře Che Guevary. Jako předtím nacisté a potom Američané, i Bolivijci rychle přišli na to, jak užitečný jim Barbie může být. Po všem, co zavánělo „levicí“ či jen demokracií, šel jako šelma.

Hitler byl pro něj navždy nedotknutelný. V roce 1973 prohlásil do novin, že „i kdyby se tisíckrát znovu narodil, tisíckrát by zvolil stejný život“. Na sklonku sedmdesátých let se Barbie/Altman cítil natolik v bezpečí, že začal plánovat státní převrat. S finanční podporou kokainové mafie se měla v Bolívii zrodit národněsocialistická čtvrtá říše. Šílenou vizi se podařilo uskutečnit, ale trvala jen dva roky. Spojené státy neměly nic proti užitečným nacistům, ale bolivijskému kokainu, který zaplavoval Severní Ameriku, museli učinit přítrž. Do Bolívie se vrátila demokracie, a tím začal Barbieho pád.

Premiéra zločinů proti lidskosti

Když v roce 1982 svitla naděje, že Barbie bude vydán do Francie, musela na něj francouzská justice vypracovat žalobu. Barbieho vina byla mimo vši pochybnost, přesto to nebyl snadný úkol. Tresty smrti z padesátých let i jeho válečné zločiny byly dávno promlčeny. Jediné, na čem se dalo stavět, byl nepromlčitelný „zločin proti lidskosti“, jak byl poprvé definován při procesech s nacisty v Norimberku v letech 1945–49.

Obžaloba se nakonec ustálila na třech hlavních bodech: ozbrojený zátah na Židovskou agenturu v ulici Sainte-Catherine 9. února 1943, při němž bylo zlikvidováno přes 80 civilistů. Zátah na dětský domov v Izieu 6. dubna 1944 a následná deportace, při které zahynulo všech 44 dětí. A poslední transport na východ, který 11. srpna 1944 odvezl z Lyonu 650 nejen židovských mužů, žen a dětí.

Klaus Barbie se stal prvním obžalovaným ze zločinů proti lidskosti ve Francii. Poprvé byly do francouzské soudní síně také vpuštěny televizní kamery. Politička a přeživší holokaustu Simone Weilová označila proces za „symbolický, exemplární, výjimečný“. Nejde v něm prý o to, pomstít se konkrétnímu člověku, ale poznat historii. Nemyslela tím jen historii německo-francouzskou. Aktivní role Francouzů při deportacích Židů byla na začátku osmdesátých let minulého století ještě stále tabu a část Francie očekávala Barbieho proces s úzkostí. Byl nepříjemným svědkem kolaborace Francouzů, bez nichž by, podle svých slov, nikdy nemohl dobře vykonávat svoji práci.

Pokud Klaus Barbie zapomněl na Lyon, město nezapomnělo na něj. Na auto, které 5. února v noci roku 1983 přiváželo sedmdesátiletého bývalého šéfa gestapa do věznice Montluc, čekaly davy lidí. I když nebyla šance, že Barbieho zahlédnou. Chtěli se na vlastní oči přesvědčit, že „Lyonský řezník“ je skutečně za mřížemi, v jedné z cel, v níž čekaly na výslechy, mučení, popravy nebo deportaci tisíce jeho vlastních obětí. Vězněn tu byl i Jean Moulin, kterého Barbie zatkl v červnu roku 1943 a při výslechu zmučil natolik, že ve vlaku do Německa zemřel.

Po šesti dnech v Montluc převezli Barbieho do vězení St. Joseph, jeho posledního příbytku. Dnes už z budovy zbývá jen centrální věž, která se stala součástí nového kampusu Katolické univerzity. V jedné z tamních cel v roce 1991 Barbie dožil. Na dohled od nádraží Perrache, odkud několik týdnů před příchodem Spojenců vypravil Barbie poslední transport. Na dohled od hotelu Terminus, v jehož třetím patře si zřídil svou první mučírnu. Nedaleko jsou i třída Berthelot a náměstí Bellecour, kam postupně stěhoval velitelství gestapa.

Příprava procesu trvala čtyři roky. Napětí stoupalo. První den soudního líčení, 11. května 1987, ulicemi pochodovali lidé s hesly nejen proti válce a násilí. Přijeli i francouzští fašisté v černých košilích. Hlavní sál Justičního paláce na nábřeží Saôny musel být stavebně upraven, jen novinářů se sjelo na šest stovek. Na střechách hlídali ostřelovači. Město zažívalo svou hvězdnou chvíli.

„Ďáblův advokát“

Na závěr je třeba zmínit se o obhajobě Klause Barbieho. Ujal se jí advokát Jacques Vergès, marxista, který se mezinárodně proslavil svou angažovaností proti kolonialismu a imperialismu, hájením teroristů a válečných zločinců, přátelstvím s Pol Potem či Mao Ce-tungem. Syn francouzského konzula a Vietnamky si přizval na pomoc další dva kolegy původem z bývalých kolonií: Konga a Alžírska. Svou obhajobu založil na relativizování zla spáchaného nacisty a zpochybnění pojmu „spravedlnost“, jejíž podmínky diktuje vítěz.

Jaký je rozdíl mezi tím, co spáchal Barbie ve Francii, ptal se Vergès, a tím, co dělali Američané ve Vietnamu, Rusové v Kábulu, Francouzi v Alžírsku nebo Izraelci v Palestině? Zločiny proti lidskosti nejsou věcí minulosti, naopak, do procesu je třeba vpustit současnost! Oběti jsou si ve svém utrpení rovny, a soudíme-li ve jménu lidskosti, nelze její požadavky vztahovat jen na některé.

Vergèsova obhajoba, která trvala dva a půl dne, v sobě měla mnoho morálně sporných a pro přítomné bolestných okamžiků, ale také dost očistného. I díky ní se ve Francii začalo konečně nahlas mluvit nejen o kolaboraci s nacisty, ale také o francouzských zločinech v Alžírsku a dalších koloniích. V roce 1994 byl za zločiny proti lidskosti odsouzen první Francouz, Paul Touvier. V roce 1995 Francie oficiálně uznala svou zodpovědnost za deportace Židů. A roku 1998 byl na doživotí odsouzen další Francouz, Maurice Papon, tentokrát nejen za 2. světovou válku, ale i za zločiny proti civilnímu obyvatelstvu během války v Alžírsku.