Magdaléna Borová: Herectví mi umožňuje pustit ven své stíny

Schovávám se do svých rolí

Magdaléna Borová: Herectví mi umožňuje pustit ven své stíny
Schovávám se do svých rolí

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Patnáct let hraje velké role v Národním divadle, ale až letos si jí všimla i široká veřejnost, když získala Českého lva za nejlepší ženský herecký výkon za hlavní roli ve filmu Krajina ve stínu. Magdaléna Borová nevyhledává popularitu, nerada ukazuje sebe samu a postavy, které hraje, používá jako štít pro svou introvertní povahu. Nyní si napsala na míru monodrama Do tmy podle románu Anny Bolavé.

Pro svou první autorskou inscenaci jste si vybrala text Anny Bolavé Do tmy, který vypráví o zvláštní samotářce, jejíž posedlostí je sběr a prodej bylin. Co vás na románu (Magnesie Litera za rok 2016 – pozn. red.) zaujalo natolik, že jste se jej rozhodla zpracovat pro divadlo?

Kniha ke mně přišla ve správnou chvíli a její hrdinka se mě dotkla tím, jak odlišná je. Skoro všechny čtenáře, s nimiž jsem se o knize bavila, něčím iritovala. Zároveň jsem pro ni ale měla pochopení. Zdálo se mi, že by stálo za to, dovědět se díky ní i něco sama o sobě. Myslím si, že Annu Bartákovou má v sobě tak trochu každý. Témata, která jsou v knize, jsem v tu dobu řešila také – dobrovolná samota a izolace, neschopnost vztahu k lidem, který si ona nahrazuje vztahem k bylinám. Ale i její vztahování se k vlastnímu tělu, které je velmi zvláštní.

Co jste se o sobě skrze hlavní hrdinku Annu Bartákovou dozvěděla?

Dozvěděla jsem se hodně o svém strachu. Do tmy je pro mě především o samotě, doslova i přeneseně. Knihu jsem zpracovala jako monodrama, na jevišti je se mnou jen hudebník. Hlavní hrdinka je v samotě svého bytí spokojená. I já ráda trávím čas sama. Ale být sama na jevišti – to jsem ještě nezažila a je to velké sousto, cítím se obnažená, když jsem tam jen sama za sebe. Zatoužila jsem okusit trochu jiný kontakt s publikem, než jaký zažívám v Národním divadle. Ve Skleněnce na Jatkách78 sedí lidé blízko sebe v kruhu a já s nimi sdílím příběh. Když ho vyprávím, jsem trochu Annou, ale i pořád i trochu Magdou. Je to zvláštní forma, kterou se teprve učím a baví mě to.

Hlavní hrdinka se upíná ke sběru bylin. Sdílíte s ní tento zájem?

V bylinách se nijak extra nevyznám, i když po této zkušenosti vnímám rostliny zase jinak než předtím. Čím dál víc zjišťuji, jak moc přírodu k životu potřebuju, že je to pro mě zdroj energie. Zrovna dnes ráno jsem šla do lesa, protože jsem byla vyčerpaná. Taková procházka mě dokáže nabít i na několik dní. Anna má k rostlinám ambivalentní vztah. Mluví o nich velmi poeticky a jsou pro ni něčím vzácným, ale zároveň je škube, suší a prodává.

Odnášíte si něco ze svých rolí i do soukromého života?

S touto rolí jsem propojena víc než s ostatními, protože je to moje osobní výpověď. Nedostala jsem ji napsanou, nabídnutou, ale sama jsem cítila, že tak to mám udělat. Pro spoustu lidí je Do tmy velmi depresivní kniha a někdo ji kvůli tomu třeba ani nedočetl. Pro mě ale nesměřuje ke smutku, postava prochází velkou životní proměnou. Nelákala mě na ní jen těžká témata jako samota nebo smrtelnost, ale líbil se mi i humor. Anna Bolavá je vtipná takovým zvláštním způsobem. Baví mě, jak její hrdinka dokáže hodnotit lidi kolem sebe, jízlivě, ironicky, trefně. Ne že bych takové vztahy k lidem chtěla mít i já. Herec musí vždy do role dávat něco ze sebe, ale zároveň se do ní může i schovat. Tak to většinou dělám já. Nerada ukazuju sebe sama.

To je paradoxní, když jste si napsala na míru monodrama…

Právě proto. Chtěla jsem před sebe postavit nějakou výzvu. Když máte roli, která je vaším pravým opakem, je lákavé vyzkoušet si to, co v reálném životě nejste. Každý má v sobě nějaké stíny a herectvím je můžete pustit ven.

Neschovávala jste se tak trochu i v divadle? Hrajete sice patnáct let v Národním divadle, ale až po filmu Krajina ve stínu, za nějž jste letos dostala Českého lva, jste se víc dostala do veřejného povědomí…

Nejsem ten typ, který by vyhledával pozornost a toužil po popularitě. Aby byl člověk slavný, musí to sám chtít. V Národním divadle jsem měla krásné příležitosti, které mě naprosto uspokojovaly, a to mi stačilo. Ale není to tak, že bych nechtěla pracovat jinde, jen jsem se asi nesetkala s těmi správnými příležitostmi. Měla jsem v Národním divadle výborné podmínky.

Které z dosavadních rolí pro vás byly nejdůležitější z hlediska profesního vývoje?

Ač nečekaně, tak mi hodně dala Desdemona. Naučila mě existovat na jevišti jako žena, která si je sebe vědomá a ví, co chce. Nebo Dorotka ve Strakonickém dudákovi – to byla taková akční hrdinka své doby. Spolupráce s panem režisérem Pitínským byla úžasně inspirativní. Hodně jsem se naučila i v Rackovi, kde jsem hrála Ninu. Ráda na ni vzpomínám, bylo to ale v období, kdy jsem podruhé otěhotněla a byla už myšlenkami trochu někde jinde…

Jak se narození dětí promítlo do vaší práce?

S narozením dětí jsem v sobě objevila netušenou sílu, sebevědomí. Najednou jsem zjistila, že jsem schopna spousty věcí. Je to osvobozující, přestanete řešit různé divadelní mindráky, nemáte na to čas, protože je to frmol, skloubit děti a práci.

Na své herecké dráze jste se už několikrát setkala s Boženou Němcovou. Kromě toho, že jste četla její texty v rozhlase, jste hrála také Barunku v Babičce, a dokonce i přímo Boženu Němcovou v inscenaci Jako břitva. Čím vás nejslavnější česká spisovatelka chytla za srdce?

Božena Němcová je pro mě žena! Pořád mě provází životem a je pro mě velkým vzorem. Ve své době byla absolutně výjimečná. Teď jsem za ní zase byla na hřbitově. Chodím si s ní popovídat od té doby, co jsem ji hrála v Jako břitva. Nebyla to jednoznačně dobře přijatá inscenace. I já jsem cítila, že to není úplně ono. Božena mě naučila hodně o tom, jak nakládat s vlastními nedokonalostmi a jak se zachovat, když se potkáte s vnitřním neúspěchem. I když cítíte, že to nejde, jak má, musíte hledat dál. Byla to skvělá zkušenost.

Jak se vám líbil seriál Božena?

Strašně jsem se na něj těšila. Hltala jsem ho, hlavně co se týče jejího příběhu. Dojímá mě.

I vy jste se objevila v několika televizních seriálech. Cítíte se před kamerou stejně komfortně jako na jevišti?

K většímu hraní před kamerou jsem se dostala poměrně pozdě. Dlouho jsem měla pocit, že mě divadlo zajímá mnohem víc. Jenže tam musíte rozvrhnout svou energii tak, aby vám vystačila po celý čas představení. U filmu jsou ale místa, kde si můžete odpočinout – soustředění zapínáte a vypínáte tak nějak na povel. A to je pro mě v mé aktuální životní fázi příjemné.

Které charaktery vám nejvíc sedí?

Mám pocit, jako bych se poslední dobou hodně setkávala rolemi čistých, hlubokých žen. Ale to není celé, nestačí mi to a nechtěla bych být vnímaná jen takto. Navíc bych řekla, že se takové role hrají hůř než potvory. Proto by mě teď lákalo něco komického. Těším se na roli zlé sestry v Krásce a zvířeti, která mě teď čeká v Národním divadle. Hodně mě bavila třeba také Nataša ve Třech sestrách – to je taková ta čtvrtá, zlá… Nechci být zkrátka zaškatulkovaná jen jako ta vážná, čistá, slušná a ušlechtilá.

Jako byla Marie v Krajině ve stínu?

Ano, přesně tak.

Role Marie byla postavena především na silných gestech a výrazu v očích. V divadle je ale naopak potřeba důrazný hlas. Kde se ve vás vzal, dá se to vytrénovat?

Zvlášť v Národním divadle potřebujete ovládat speciální hlasovou techniku. Leckdy si lidé neuvědomují, že tam nemůže hrát každý. Posílání hereckého výrazu nahoru do prostoru vyžaduje jinou úroveň energie a technických dovedností.

Od dětství také zpíváte – především lidové písně, které znějí i v představení Do tmy. Jak se stalo, že ve vašem životě hrají lidovky takovou roli?

Jako dítě jsem chodila v Liberci do Severáčku a na lidovkách jsem vyrostla. Dodnes je zpívám v různých vokálních uskupeních. Mám pocit, že jsou pro nás důležité. Jejich melodie a příběhy v nich obsažené jsou velmi silné. Vidím, co to dokáže, když člověk tyto písně zpívá s ostatními lidmi. Lidovky umějí rozeznít v člověku něco dlouho uloženého a zapomenutého, objevit vlastní kořeny. Skrz zpěv lidových písní můžete vypustit emoce. Najdete v nich totiž veškeré životní situace. Je v nich všechno, co člověk potřebuje. Chtěla jsem tento pocit sdílet a to byl vlastně i základní impulz pro vznik mé inscenace. Jen jsem hledala text, kde by lidové písně zarezonovaly. Když jsem četla knihu Anny Bolavé, cítila jsem, že tohle by mohlo být ono. Písně, které mi zněly v hlavě, pak jen upravil do jednoduchých aranží pro zpěv a basu skladatel Jakub Kudláč.

Písně i sama skládáte. Jak to probíhá?

Hodně volným tempem v poslední době. Naučila jsem se po svém hrát na ukulele, a když je inspirace, tak skládám. Ale jsou to hodně osobní písně, takže je nikde v rádiu určitě neuslyšíte.

Napadlo vás někdy dělat něco jiného než herectví? Nějaký životní plán B?

Mám moc ráda češtinu a jazyky. Hlásila jsem se i na filozofickou fakultu, ale protože mě dřív vzali na DAMU, už jsem se tomu pak nevěnovala. Myslím ale, že bych se jinak stala učitelkou češtiny nebo překladatelkou. Hrozně by se mi líbilo překládat poezii, ale na to bych musela studovat a trénovat…

Jakou poezii ráda čtete?

Kvůli přípravě hry Do tmy jsem listovala Jakubem Demlem. Má takové promluvy rostlin, kratičké básně v próze, ty mě teď okouzlily. A také na mě pořád odněkud vykukuje Magor. Kdysi jsme v divadle zpracovali jeho sbírku Magor dětem, kterou napsal pro své dvě dcery z vězení. Tenkrát se mě dotklo, že je to člověk mnoha tváří – v něčem takový divous, ale zároveň křehká duše. Zasáhly mě jeho básně plné víry.

Jakou úlohu hraje víra ve vašem životě?

Přišla ke mně až později, nechala jsem se pokřtít až letos.

Jak člověk v dospělosti dospěje k rozhodnutí nechat se pokřtít?

Šlo to ruku v ruce se změnami v mém osobním životě. Něco mě opustilo a uvnitř se udělal prostor… Začala jsem vnímat jinak příběh v bibli – najednou byl mou součástí. Přihlásila jsem se na kurz přípravy u Salvátora a tam jsem měla hodně času na to, abych si vše promyslela. Je to nová otevřená komnata v mém životě. Význam křtu je v dospělosti velmi silný, protože přichází už po nějakém životě, který do té doby vedete. Špatně se mi o tom ale mluví, cítím určitý ostych. Když řeknu, že jsem katolička, tak to dnes pro hodně lidí zní až hanlivě. Ani v rodině to není úplně jednoduché téma. Moje děti jsou pokřtěné, to jo.

Vaše rodina z otcovy strany si kvůli židovskému původu nese z minulosti silný příběh, který váš otec vyprávěl pro projekt Paměť národa. Váš dědeček v roce 1940 se svými bratry uprchl k palestinským břehům na lodi Patria, přežil její výbuch a narukoval pak do legií. Babička zase přežila koncentrák díky tomu, že ji v Terezíně poznala jedna německá holčička ze sousedství podle zakřiveného prstu na ruce, její otec pak nad babičkou držel ochrannou ruku a zachránil ji od transportu do Osvětimi. Bavila jste se o tom někdy přímo s prarodiči?

Vím, že na gymnáziu jsem o jejich příbězích dělala referáty. To jsem od nich vyzvídala. Ale myslím, že skutečně do hloubky bych se jich začala ptát až v době, kdy jsem byla starší. Zemřeli, když mi bylo sedmnáct. S babičkou se dodnes cítím velmi spojena. Hrozně ráda bych se teď na ni podívala svýma dospělýma očima, jaký měla charakter a jak žila. Mám z ní v paměti spíš útržky, ale připadá mi, že toho máme hodně společného.

Vaše rodinná historie skýtá přímo námět na román nebo scénář. Neuvažovala jste o jeho zpracování?

Neuvažovala… Ale kdoví, třeba ten čas přijde.

 

 

Klára Čikarová

26. září 2021