„Zblízka nás nefoťte, ale nebojte se, nezastřelíme vás. Leda byste byli Němci nebo Rusové,“ třeskutě s námi žertují polští pohraničníci, kteří museli o minulém víkendu, kdy tamní vláda uzavřela státní hranice, zastavit desítky kamionů snažících se projet tak, jak bývalo zvykem. V roce 2007 na pomezí Česka, Polska a Německa německá kancléřka Angela Merkelová společně s tehdejším polským premiérem Donaldem Tuskem slavila rozšíření schengenského prostoru, dnes na státní hranici u Hrádku nad Nisou stojí na polské straně vojáci se samopaly. Poláci byli iniciativnější než Češi a své hranice uzavřeli dřív. Pak se přidala česká strana. Ekonomické dopady na české pohraničí, závislé v různé míře na ekonomické interakci s našimi sousedy, budou nedozírné, zároveň ale může probíhající krize otevírat možnosti, jak se s dlouhodobým zaostáváním příhraničích regionů poprat.

Ne všichni měli ale štěstí potřebné k tomu, aby se dostali včas zpátky do vlasti. Ukrajinec Ivan, kterého na hranicích potkáváme, nám zmateně vysvětluje, že pracuje v mladoboleslavské Škodovce a nestihl odjet do Kyjeva. „Nevím, co dělat, abych se dostal domů, z Čech už k nám žádné autobusy nejezdí, musím to zkusit přes Polsko. Chtěl jsem přejít hranici tady, měl jsem za to, že bude ještě otevřená, ale nechtějí mě pustit,“ říká zkroušeně. Jeho jediná šance byl v té době stále ještě otevřený hraniční přechod v Harrachově, vzdálený od Hrádku víc než 60 kilometrů.

Češi v Sasku, Poláci u nás

Česká strana trojmezí je závislá na pracovní síle z polské strany. „Tady u nás je to hodně specifické. Zatímco Češi odtud vyjíždějí do Saska, Poláci jsou zase životně důležití pro místní průmysl. Málokdo si uvědomuje, že to je u nás takhle posunuté. Když se hranice začaly uzavírat, mnozí se mě dotazovali, jestli můžou i nadále jezdit do Kauflandu, ale to mají samozřejmě smůlu. Teď už ale všichni víme, že to je mnohem větší problém, zvlášť kdyby to mělo trvat měsíce,“ objasňuje nám situaci starosta Hrádku nad Nisou Josef Horinka (SLK). Češi zaměstnaní v Německu pracují především v tamních supermarketech a nemocnici, podle starosty jich je několik set. Podle místních minimálně zdravotnickému personálu nabídla německá strana ubytování, aby o své pracovníky v klíčovém sektoru veřejných služeb za krize nepřišla a byli kdykoli k dispozici. Česká vláda totiž oznámila, že pokud chtějí takzvaní pendleři od 26. března nadále pracovat v Německu a Rakousku, musí jim tam zaměstnavatel zajistit ubytování. S výjimkou lékařů, záchranářů a sociálních pracovníků. V zahraničí pak mají setrvat po dobu tří týdnů a poté po návratu do České republiky budou dva týdny povinně v karanténě.

Pro Liberecký kraj je však mnohem větším ekonomickým problémem výpadek polské pracovní síly, klíčové pro různá průmyslová odvětví. Mnoho podniků v okolí je závislých na automobilovém průmyslu. Čáru přes rozpočet jim v době globální pandemie udělalo pozastavení výroby jak v mladoboleslavské Škodovce, tak ve Volkswagenu a v dalších závodech. Jedním z postižených podniků je i společnost Tristone Flowtech sídlící přímo v Hrádku, která dodává komponenty na chlazení a sání do celého světa. Zhruba čtvrtina všech jejích zaměstnanců jsou Poláci, kteří teď kvůli omezením na hranicích nemohou docházet denně do práce. „V našem případě nejde jen o dělníky přímo v závodě, Poláci jsou také šéfové inženýrů a vývoje. Najali jsme pro ně byt v Hrádku a zajistili jim dočasně ubytování, protože je nedokážeme nahradit. Ze dne na den jsme museli úplně změnit spoustu věcí ve výrobě a začít proškolovat stávající pracovníky, abychom vůbec dokázali fungovat dál. Řešíme věci za pochodu. Omezování ze strany zákazníků je realita, přišli jsme o 60 až 70 % zakázek. Nad vodou nás teď drží jen zakázky z Číny a Jižní Ameriky,“ vysvětluje Tomáš Kysela, ředitel Tristone. Krize ho prý zaskočila tím, jak rychle eskalovala. Poláci tu prý o svém úmyslu uzavřít hranice nikoho neinformovali, české úřady si s požadavky podniků nevěděly rady.

„Stát v současné době definoval podporu jen pro malé a střední podniky (maximálně 250 pracovníků – pozn. red.), což se nás bohužel netýká, protože zaměstnáváme šest stovek lidí, a upřímně řečeno si nedovedu představit, že v tomto režimu budeme fungovat třeba do května. Nemáme na našem produktu vysokou marži, takže potřebujeme mít vysoký obrat. Už teď řešíme vůbec přežití společnosti, a pokud ne stát, tak budeme minimálně žádat o pomoc banky. Mimochodem, ministryně Maláčová má představu, že i podniky naší velikosti nechají doma zaměstnance se sto procenty mzdy s tím, že to pokryjeme my. Tohle by nás okamžitě položilo. Už i teď, pokud bychom je nechali doma se šedesáti procenty platu, tak si budeme muset na všechny provozní náklady půjčit,“ dodává zasmušile Kysela. Konec celé krize v případě nejlepšího možného scénáře odhaduje na konec dubna, kdy by se měly automobilky zase otevřít.

Nejen Tristone, ale také další firmy v zasažených oblastech nebo třeba OSVČ tak mohlo hřát u srdce leda to, že jim z rádia Svěrák s Uhlířem zahráli a zazpívali písničku Není nutno s povzbuzujícími slovy „Nemít prachy – nevadí, / nemít srdce – vadí, / zažít krachy – nevadí, / zažít nudu – jó, to vadí, to vadí“. Opatření české vlády pro boj s koronavirem jsou totiž ve srovnání se zahraničím skromná.

Roušky k smíchu

Na česko-německých hranicích panuje opačný režim. Hlídkují u nich pouze čeští policisté a vojáci. Němci zatím hranice neuzavřeli. Nevidí důvod. V příhraničním Rumburku panuje absolutní klid. V místní nemocnici si zaměstnanci záchranné služby hrají před garáží s dronem. Zatím nemuseli řešit jediný výjezd spojený s koronavirem, případného nešťastníka by stejně odkázali na Ústí nad Labem, kde je nejbližší odběrné místo. Šluknovský výběžek však minulý týden zatím naštěstí nehlásil žádného nakaženého. Zatímco větší nemocnice se bojí přetížení a kolapsu v následujících týdnech, v Rumburku doufají, že jejich špitál bude ušetřen. „Hodně pomohli místní, začali nám nosit roušky, když ve zprávách viděli, že jich je všude nedostatek a stát nám je nedodal včas. A to jsme ani nikam nedávali oznámení, že vůbec nic nemáme. Třeba místní vietnamská komunita nám donesla obrovskou krabici se sto rouškami a děti na ně napsaly vzkaz pro místní lékaře. Hodně nás to potěšilo. Teď už máme ochranných pomůcek dostatek a lidé nám pořád nosí další, takže je rozdáváme pacientům,“ říká optimisticky primář dětského oddělení Dalibor Karbula. „Hodně starších lidí, kteří musejí i dnes ještě zajít neodkladně k nám do nemocnice, má přes ústa a nos jenom šátek, takže jim teď můžeme nabídnout plnohodnotnou ochranu. Provoz se tu téměř zastavil, protože jsme zrušili všechny plánované zákroky, takže třeba to, co okresní nemocnice spotřebuje za půl dne, nám stačí na týden,“ vysvětluje vrchní sestra Andrea Prchalová.

Na místních hraničních přechodech je situace jiná. Hodně Čechů se, pro mnohé možná překvapivě, odstěhovalo do sousedního Saska. Z příhraničních oblastí v posledních letech odešlo hodně Němců do větších měst, a tak je tam pro Čechy levnější bydlení než v Rumburku i jinde. Je to vlastně taková plíživá kolonizace naopak. Na jednom z hraničních přechodů v Rumburku vidíme Češku postávající přímo na „čáře>“, ještě na německé straně: podala přes státní hranici vietnamské majitelce večerky na české straně peníze za nákup. „Jsem doma s nemocenskou, mám chronický problém se zády, tak dám vždycky Marušce eura a ona mi zajde nakoupit. Nejbližší supermarket je pro mě hrozně daleko. I když je to jen kousek od Rumburka, v Německu je situace úplně jiná. Tam se nám kvůli rouškám smějí a nechápou, proč se bojíme,“ říká, když přebírá objednané zboží.

Až do čtvrtka 26. března byl pro pendlery otevřen jediný hraniční přechod Rumburk/Neugersdorf. Pohraničníci tam podle svých slov odbaví denně zhruba tisíc vozidel. Za normálních okolností dojíždí za prací do Německa 37 tisíc Čechů, do Rakouska podle dat Eurostatu dvanáct tisíc. Teď nikdo z nich netuší, co bude, a všichni spěchají domů z hranic. „Dělám v Německu na různých pozicích už pětadvacet let. Zrovna dneska jsme dostali všichni v podniku kurzarbeit. O práci se nebojím. Zažívám to už potřetí za poslední dekádu. Nejdřív před deseti lety při finanční krizi, pak letos v lednu a teď znovu. Věřím, že to do dvou měsíců pomine a já se budu moct vrátit do práce. Teď aspoň budu mít víc času na rodinu,“ říká Roman Horvát, jeden z pendlerů vracejících se domů.

Klíčové kroky německé vlády

Kroky německého státu budou pro české příhraniční oblasti klíčové. Kabinet Angely Merkelové už stihl schválit obrovský záchranný balík v celkové hodnotě 156 miliard eur určený k ochraně německých firem a pracovních míst v Německu. „Neexistuje plán, jak čelit takové krizi. Děláme to obrovským množstvím peněz, které jsou namířeny co nejpřesněji,“ vysvětloval v Bundestagu spolkový ministr financí Olaf Scholz. Teď jde hlavně o čas. Peníze jsou jedna věc, Němci však, i kvůli decentralizaci politického systému, nemají zatím tak přísná omezení spojená s pandemií jako Česko, proto lze předpokládat, že navzdory vládní pomoci bude u nich koronavirus dost možná řádit déle než u nás. Ostatně už teď například UniCredit ve svém makroekonomickém výhledu počítá pro Česko s tím, že pro rok 2020 HDP spadne o 7,5 % a o rok později se očekává nárůst o 7 %. To vše za předpokladu, že se současné restrikce nezpřísní a nebudou trvat déle než dva měsíce.

Pokud by se předpoklady nenaplnily a oblast bývalých Sudet by čekal mnohem hlubší propad, dalo by se uvažovat o výrazně radikálnějších opatřeních. Nabízí se třeba plošná dluhová amnestie. Ostatně, co se týče exekucí, kraje Ústecký (17,56 %), Karlovarský (16,85 %) a Liberecký (11,05 %) jsou na tom procentuálně ze všech nejhůř. Uvažovat by se dalo i o rekonstrukci ve stylu Marshallova plánu pro pohraniční regiony.

Současná krize je totiž unikátní v tom, že se nikdo neptá, kolik její řešení bude stát ani kde se na ně vezmou peníze. Nikdy jindy neměly vlády po celé Evropě možnost vypsat si fakticky bianko šek na jakékoli problémy, které je už desítky let souží. Tohle může být pro skomírající příhraniční regiony jedinečná šance, kterou bychom neměli prováhat.