Islámský svět objevuje svou židovskou minulost

Návrat ztraceného kmene

Islámský svět objevuje svou židovskou minulost
Návrat ztraceného kmene

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Dvě starověké orientální říše před dvěma a půl tisíci let napadly tehdejší židovské státy a odvlekly jejich obyvatele na východ. V roce 2021 tyto události z učebnic dějepisu dostaly nový politický význam, nikoli poprvé. Tentokrát se týkají Iráku a Afghánistánu.

Krátce poté, co se hnutí Tálibán dostalo znovu k moci, začalo usilovat o mezinárodní legitimitu. Nový Afghánistán je prý ochoten navázat vztahy s jakýmkoli státem, v výjimkou Izraele. Pro radikální islámské hnutí je to logický postoj. Ironií je, že i Afghánistán by někdo mohl nazvat „židovským státem“. Jak to?

Paštuni, kteří tvoří největší část afghánského obyvatelstva, jsou podle některých názorů potomky starověkých Židů. Je to jedna z teorií, které se snaží vysvětlit nepříliš jasný původ Paštunů, národa, který žije zejména v Pákistánu, Afghánistánu a částečně i v Indii. Tato „evropsky“ vyhlížející etnická skupina mohla přijít ze střední Asie, z oblasti dnešního Íránu, anebo právě z někdejšího izraelského království.

Fantomová bolest

Pro vysvětlení je třeba vrátit se hluboko do minulosti. Před třemi tisíci lety, kolem roku 1000 před naším letopočtem, vznikl ve východním Středomoří malý stát. Vládl mu, přinejmenším podle bible, král Saul. Po něm přišel na řadu jeho zeť David a po něm zas syn Šalomoun.

Krátce po Šalomounově smrti se prosperující království rozpadlo na dvě menší, severní Izrael a jižní Judsko. A oba státy se nevyhnutelně staly obětí mocnějších. Kolem roku 720 př. n. l. zničila Izrael Asýrie, kolem roku 586 př. n. l. totéž učinili Judsku Babyloňané. V obou případech dobyvatelé odvlekli podstatnou část obyvatel pryč, taková byla tehdy běžná praxe.

Izraelské království, které zničili Asyřané, bylo větší a rozvinutější než jižní Judsko. Žilo v něm deset z dvanácti židovských kmenů – a ty poté, co je Asyřané odvlekli, zmizely bez jakýchkoli stop. Po „deseti ztracených kmenech“ Židé dosud cítí jakousi fantomovou bolest.

Tak docela beze stop to ovšem nebylo. Světová literatura, vědecká, pavědecká, umělecká i ezoterická, je plná nejrůznějších názorů na to, co se se ztracenými kmeny stalo. Jejich údajné potomky různí autoři objevili na všech kontinentech, včetně Ameriky, kde cestovatelé údajně slýchávali o mocném židovském království kdesi v Andách. I sám Kolumbus měl podle jedné z teorií ve skutečnosti hledat v Indii ztracené kmeny, a omylem našel nový kontinent.

Souběžně vznikl jiný fenomén. Po celém světě se objevovaly skupiny, které se považovaly za potomky ztracených kmenů, i když zřejmě jde o dodatečně vynalezenou identitu. Hlásí se k ní různé komunity v Indii, Barmě nebo v subsaharské Africe. Izrael v současné době řeší citlivou otázku soudního rozhodnutí o vyhoštění několika desítek příslušníků skupiny, která si říká Hebrejští Izraelité. V tomto případě jde o Afroameričany, kteří se před půl stoletím usadili v Negevské poušti a trvají na svém právu na zaslíbenou zemi.

Skupinou, která je spojována se ztracenými kmeny, jsou i Paštuni. Evropské cestovatele projíždějící Afghánistánem už v dávnější minulosti zaujala skutečnost, že některé paštunské kmeny mají biblicky znějící jména, která odpovídají jménům ztracených židovských kmenů – Levani, podobné jménu Levi. Případně Ašuri/Ašur, Afridi/Efraim, Rabbání/Ruben nebo Jusufzaj – syn Josefův. A zaznamenali, že někteří Paštuni dodržují některé neislámské, spíš židovské zvyklosti, jako je zapalování svící v pátek večer.

K židovskému původu se hlásí i někteří Paštuni dnes. Jednomu cestovateli v 19. století se o svém rodokmenu, který sahá k biblickému Saulovi, zmínil i tehdejší afghánský vládce. Také několik vyšších úředníků předtálibánského režimu se v posledních týdnech západním reportérům zmínilo o tom, že Izrael považují za svůj domov a rádi by se tam odstěhovali. Tito muži mají ovšem velmi osobní zájem na tom, najít jakýkoli způsob, jak zmizet co nejdřív z Afghánistánu.

I v případě Paštunů a jejich židovského původu pravděpodobně hraje roli ex post přijatá identita, protože podle historiků a etnografů vlastně ani nepředstavují jednolitou skupinu s jediným geografickým původem. A ani většina obyčejných Paštunů, vyznáním sunnitských muslimů, se nehodlá „vrátit“ k judaismu a někam se stěhovat. Pověst o židovském původu Paštunů ale trvá už staletí a nepochybně přežije i éru Tálibánu.

Při řekách babylonských

Deset kmenů je asi ztraceno navždy, i když také existuje názor, že jejich potomky jsou Židé íránští, stále existující, ale zmenšující se obec – vlastně poslední židovská komunita na Blízkém východě mimo Izrael. Podle jiných názorů se Židé do Persie nedostali po asyrském dobytí Izraele, ale až o půl druhého století později. Tedy poté, co pro změnu Judsko dobyli Babyloňané a tamní obyvatelstvo rovněž odvlekli na východ.

Jenže je tu podstatný rozdíl. Na rozdíl od svých předchůdců odvlečených Asyřany tato skupina zůstala pohromadě, byla dobře organizována a udržela svou identitu. Její jádro bylo usazeno v Mezopotámii, na území dnešního Iráku. Babylonská židovská komunita byla také kulturně vysoce produktivní, její členové sepsali podstatnou část bible (včetně známého žalmu 137 o „řekách babylonských“, jejž pak zhudebnila popová skupina Boney M) a také sbírku rabínských rozprav, známou jako Talmud.

„Babylonská“ komunita se udržela až do 20. století, do vzniku Iráku. Iráčtí Židé hovořili arabsky, byli soustředěni ve velkých městech a vlastně tvořili výraznou část irácké intelektuální elity. S růstem islamismu a arabského nacionalismu se dostali pod tlak. V roce 1941, takřka přesně před osmdesáti lety, jimi otřásl velmi krvavý pogrom na bagdádskou komunitu, organizovaný pronacistickými skupinami. Po vzniku Izraele se o dekádu později většina vystěhovala – a nad 2600 let trvající historií se zavřela voda.

Totiž ne tak docela. Velké židovské komunity do poloviny 20. století existovaly v řadě arabských zemí, od Maroka přes Alžírsko, Egypt až po Sýrii a právě Irák. Ve většině těchto společností hráli Židé podobnou úlohu urbanizované elity a ocitli se pod tlakem po vzniku Izraele a nástupu nacionalistických režimů. Ve druhé polovině 20. století postupně odešli nebo byli vyhnáni a byli zdánlivě zapomenuti. Jenže v posledních několika letech je v řadě arabských zemí začali objevovat podobně, jak se to stalo u nás se sudetskými Němci. Někde místní dobrovolníci opravují opuštěné hřbitovy a opuštěné synagogy, jinde aspoň poslouchají izraelské zpěváky a hudebníky židovsko-arabského původu, kteří se také vracejí ke svým kořenům.

Vzpomínky na budoucnost

To vše se děje díky výměně generací, zklamání z islamismu i arabského jara a změněné politické situaci v celé oblasti. I loňské „Abrahámovské dohody“ o normalizaci vztahů, uzavřené mezi Emiráty, Bahrajnem, Marokem a Súdánem a Izraelem, se odvolávají na (fiktivní) společnou minulost, biblického praotce Abraháma, respektive koránského Ibrahima.

Část arabských elit dospěla k názoru, že zatímco jejich státy po desetiletí „bojovaly proti sionismu“ a selhaly v budování svých zemí, Izrael se ubránil, a přitom dokázal řešit všechny typické regionální problémy. Tedy zásobování vodou, rozvoj zemědělství v pouštních podmínkách, otázku zaměstnanosti a vědeckého rozvoje a jaksi mimochodem i vybudování celkem fungujícího právního státu a demokracie. Proč tedy raději s Izraelem neobchodovat nebo se od něj něco nenaučit?

Pod Abrahámovskými dohodami však nadále chybějí podpisy zástupců důležitých arabských států, včetně těch, které byly domovinami velkých židovských komunit, což se týká zejména Iráku a Sýrie. V obou případech je tu komplikace, obě země se staly íránskými protektoráty; a Írán nemá na normalizaci vztahů s Izraelem zájem.

V Iráku je dokonce debata o kontaktech s Izraelem trestná. Několik lidí, kteří téma nadhodili, se také stalo obětí atentátů z řad islámských radikálů. A přece se koncem září v severoiráckém (kurdském) Irbílu sešlo tři sta představitelů veřejného života, aby dali najevo, že Irák by se měl připojit k Abrahámovským dohodám.

Šejch Wisám Hardán, vůdce kmenového hnutí Synové Iráku (jež bojovalo proti Islámskému státu i  šíitským radikálům), k tomu řekl, že Iráčané „mají volbu: tyranii a chaos, anebo zákonnost, slušnost, mír a pokrok. Odpověď je jasná“. A dodal: „Vyhnáním židovské populace Irák podťal jednu ze svých hlavních tepen. Ale čerpáme naději ze zjištění, že většina iráckých Židů předala své tradice dětem a vnoučatům v Izraeli.“

Irácká vláda po irbílské schůzce vydala zatykače na její účastníky, Synové Iráku zbavili Hardána funkce a od akce se distancovala i kurdská regionální vláda, která jinak udržuje de facto kontakty s Izraelem – vše pravděpodobně na íránský nátlak. Irák se tedy k Abrahámovským dohodám v nejbližší době nepřipojí, což neznamená, že tam taková představa nemá možná celkem četné zastánce. A že tam nepřetrvává povědomí o někdejší židovské komunitě, vlastně potomcích „neztraceného“ kmene z doby babylonského zajetí před 2600 lety. Na minulosti evidentně záleží, i na té velmi vzdálené.

Jan Fingerland, Český rozhlas

30. října 2021