Ten paradox snad nemůže být křiklavější. Na jedné straně země v neustále obnovovaném lockdownu s drakonickými omezeními podnikání, svobod a běžného života, jaké mnohdy obyvatelstvo nezažívalo ani za světových válek (koneckonců i Švejk si za své budějovické anabáze mohl pořád zajít na točené pivo). Vše odůvodňováno rizikem explozivního a pro zdravotní systém zcela nezvladatelného šíření vysoce infekčního onemocnění covid-19. Na druhé straně existující a otestovaná vakcína, která dává aspoň nějakou naději tenhle armagedon zastavit a vrátit nás do normálu.

A veřejná debata v celém vyspělém světě včetně Česka? Neustálé přetahování podivně zformovaných menšin a většin o to, jestli je dobrovolná vakcinace proti covidu-19 správným osobním rozhodnutím, nebo ne. Influenceři, celebrity, politici, PR experti. Téměř běžný mediální provoz. Uff. Nikoho zatím ani nenapadlo, že by třeba mohlo být očkování povinné. Když ne pro všechny, tak pro vybrané skupiny ohrožených nebo rizikových. Slovo „povinné“ se snad ani nemůže vyslovit, jak dráždí dekadentně levicovou západní společnost, která je nelogicky schopna z donucení přijmout lockdown (když ovšem jeho důsledky hlavně pocítí zejména odvětví, v nichž zrovna nepracujeme či nepodnikáme) a zároveň dávat blahosklonně ke zvážení, jestli proti této zkáze nemusíme každý za sebe něco udělat. Jistě, to je ona ochrana vlastního těla a jiné hezké myšlenky světa vážícího si života nade vše, včetně života a svobody těch druhých. Civilizační okruh, který se sám stahuje ke dnu a zároveň si pořád ještě dokáže prodloužit šnorchl a věřit, že dokud dýchá, je fajn. Speciální kategorií v těchto debatách je pak můj druh vysokoškolák, který i podle průzkumů STEM odmítá očkování relativně nejvíc. Přitom nezřídka sám vlastní třeba gastronomický provoz či živnost a nadává na jejich zavření ze strany vlády. V mé sociální bublině jev nikoli výjimečný.

Jeden by přitom řekl, že dilema v tomto případě nemůže být prozaičtější. Buď je covid-19 opravdu vážná a dramaticky nakažlivá choroba, a pak nutně musí být dostupná vakcinace (aspoň pro někoho) povinná. Nebo je očkování jen věcí svobodné volby a dobré vůle jedince směrem ke svému okolí, potom je ale třeba zítra otevřít obchody, služby a celou ekonomiku. Protože pak evidentně nejde o zdravotní ohrožení srovnatelné s jinými chorobami, u nichž je dnes vakcinace povinná ze zákona. Těžko říct, co se ještě může uvěřitelně nacházet mezi těmito dvěma polohami.

Prosté nahlédnutí do právního řádu prozradí, že zákon o ochraně veřejného zdraví stanoví dost nekompromisně povinnost se očkovat. Ta je tak samozřejmá a nezpochybňovaná, že seznam chorob, proti nimž se očkujeme, už není ani otázkou zákona, tedy těžkého politického vyjednávání, ale „jen“ technicistní podzákonné normy. Jmenuje se vyhláška o očkování proti infekčním nemocem. Ta stanoví choroby, proti nimž jsme všichni vakcinováni povinně. A jejich úspěšné vymýcení je koneckonců důsledkem této povinnosti. Ano, takto jsme se zbavili záškrtu, tetanu, dávivého kašle, příušnic, dětské obrny, zarděnek apod. Nemocí s typicky větší smrtností nebo závažnějšími dlouhodobými zdravotními důsledky, než má zatím covid-19. Právní purista namítne, že Ústavní soud v roce 2016 judikoval ve prospěch konkrétních odmítačů očkování a přijal jejich výhradu svědomí. Nicméně tak jednak učinil za velmi restriktivních podmínek, a navíc ani tak v nejmenším nezanikly obecné právní povinnosti, jen se vyřešily jednotlivosti případu zákonem nepostižitelné. Soulad povinného očkování se základními právy naopak tentýž soud posvětil.

A to není vše. Očkovací vyhláška už dnes umí stanovit i selektivní očkování pro vybrané skupiny obyvatel nebo zdravotníků. Tak jsou senioři očkováni proti pneumokokům, pracovníci ve vybraných laboratořích proti vzteklině či lékaři na daných odděleních či terapeuti u drogově závislých proti hepatitidě B. A opět, není to otázka volby, ale nutnosti. Kouzlo je navíc v tom, že všechny tyto kategorie nemocí a povinně očkovaných stanoví svým rozhodnutím – po nutném připomínkovém řízení – sám ministr zdravotnictví. Debata o tom, jak by vynucené očkování proti covidu-19 bylo „politicky složité“, tak ztrácí na atraktivitě. Sám ministr zdravotnictví by prostě tuto nemoc mohl připsat na seznam. Pro všechny, anebo pro určité skupiny. Tečka.

Takže zatímco je nekonečně velký počet zaměstnanců státního aparátu zaměstnán tím, že honí matku jedné holčičky, která ji nenechala po úrazu přeočkovat proti tetanu, nejspíš ani část této kapacity našeho vskutku drahého státu se nevěnuje otázce, jestli covid-19 není chorobou, která vyžaduje zvláště urgentní pozornost v „očkovací vyhlášce“. A tato pozornost je nutná, pokud tedy někdo nebude argumentovat, že naopak všechna očkování mají být dobrovolná. Což by byl věru odvážný závěr ke zveřejnění v průběhu největší epidemie za mnoho dekád.

Ano, vakcíny pro všechny zatím stejně nejsou, ale i tak je na pováženou, že ve zdravotnických zařízeních (jejichž kapacita má být tím úzkým hrdlem, kvůli němuž zastavujeme běžný život) se nyní lékaři a další personál rozhodují dobrovolně, zda se očkovat, nebo ne. A o nekompromisně povinném očkování pro vybrané rizikové kategorie z hlediska věku či diagnóz též není slyšet a rozhodně nelze nic takového číst v právním řádu. To vše v situaci, kdy k veřejně diskutovanému dosažení proočkovanosti 60–70 % populace dvoudávkovými vakcínami během prvních šesti měsíců roku, pokud by mělo být skutečně cílem, by bylo nutné očkovat pravidelně dobrých půl milionu lidí týdně! Každý týden, celý půlrok.

Takže oceňuji nápady, že by lidé měli být k očkování motivováni třeba danou peněžní částkou či jiným bonusem, ale z hlediska právního řádu je to totéž jako platit rodičům za to, že děti skutečně poslali do školy absolvovat povinnou školní docházku, řidičům připlatit za to, že dodržují rychlost, nebo dokonce dadaisticky zaplatit daňovým poplatníkům odměnu za to, že odvedli daň a sociální pojistné. Má to nějakou logiku?

Je pochopitelné, že vakcinace má větší sílu a účinnost, pokud je rozhodnutím spontánním, nikoli nařízeným. Že očkování je pro mnohé otázkou důvěry, respektive nedůvěry ve státní aparát a obecně v establishment. Tím spíš, pokud je státní aparát řízen tak prokazatelně organizačně neschopným premiérem, jakého má bohužel nyní naše země. Ale nemusí být. Co vzít očkování jako výraz důvěry v soukromé firmy, které investovaly mnoho úsilí a peněz do vývoje vakcíny, jejíž neúčinností nebo nedejbůh rizikovostí mají mnohem víc co ztratit než jakýkoli jednotlivý politik na celém světě? V sázku dávají nejen pár let v politice, ale samu svou existenci.

Podpora očkování u domácí politické elity samozřejmě nemohla být jiná než ona elita. Buď nepřesvědčivá, jako u Andreje Babiše, nebo až komicky nedůvěryhodná, jako u Miloše Zemana. Oba v první reakci, která bývá vždy pravdivější, reagovali jako bojácné a ustrašené báby. Babišovi později došlo, že to není marketingově únosné, tak se veřejně naočkoval. Zeman jako správný český černý pasažér vyzval, aby se naočkovali jiní, a on mohl zůstat v pohodě. Jako vrchní velitel ozbrojených sil dal přitom v první chvíli najevo, že se píchnutí bojí, protože to může být, au, au, bolestivé a vůbec nějak nepříjemné. A že si počká na jinou, jednodávkovou vakcínu. Zemanův následný verbální záchvat víry ve vakcinaci a prvotní větu, že se někde v skrytu a bez kamer skutečně naočkuje a nebude to jen markýrovat, tomuto nebohému pánovi věří asi jen torza jeho skalních fanoušků, kterým stejně nikdy nebylo pomoci.

S tímto příkladným vedením nezbývá než kritické mase smysl evidentního kreativně vysvětlovat, ale ohroženým skupinám jej i nařídit. Nechat vše jen a pouze na volné úvaze, zodpovědnosti a dobré vůli mnoha černých pasažérů znamená dát všem obětovaným odvětvím a v nich pracujícím lidem konečný, nezvratný a jistě i právně použitelný důkaz, že jejich postupné umírání nelze v našem právním řádu nijak smysluplně odůvodnit a vysvětlit. Kvůli epidemiím chřipky, u níž je vakcinace dobrovolná, přece nikdo lockdowny nevyhlašuje.