Kdybyste před deseti lety vstoupili do univerzitního kampusu londýnské King’s College London (KCL), uvítala by vás obligátní Wall of Fame (Zeď slávy). Shlíželi by na vás slavní absolventi a absolventky – spisovatelka Virginia Woolfová, básník John Keats, nobelista Peter Higgs a další. Teď vás vítá Wall of Bame (Black, Asian and minority ethnic). Z fotografií na vás shlíží 22 mladých lidí původem z etnických minorit, kteří vám přiblíží své názory na svět.

„Být heterosexuální bílý muž původem ze střední třídy znamená být všudypřítomný, i když nejsi vidět,“ říká Mouna Kalla-Sacranie, studentka druhého ročníku svobodných umění. „To, že patříš do některé z těchto kategorií, není nutně tvá vina, ale je to rozhodně tvůj problém. Proč? Protože ignoruješ fakt, že lidé, kteří nevypadají a nežijí jako ty, dostávají méně akademických a profesionálních příležitostí, navzdory jejich evidentním zásluhám. To je první znak tvé privilegovanosti.“

Když jsem tento text četl poprvé, lehce mě vyvedl z míry. Bylo to velmi specifické přivítání na univerzitě, kde jsem se rozhodl studovat. Jako bílý heterosexuální muž původem ze střední třídy jsem tu byl zařazen mezi lidi, kteří utlačují lidi, jako je Mouna. Já? Nemajetný muž z „východní Evropy“, který na King’s College přijel studovat historii? Nedalo mi to a četl jsem dál. Chtěl jsem se totiž dozvědět, jaké jsou další znaky mé privilegovanosti. A Mouna mě tedy rozhodně nešetřila: „Tvoje ignorance faktu, že všechny aspekty naší společnosti jsou formovány a nenávratně zdeformovány předsudky o rase, třídě, genderu a etnicitě (sic), je druhým znakem tvé privilegovanosti. A pokud jsi o tomhle nikdy nepřemýšlel, je to třetí znak tvé privilegovanosti.“

Ani tahle nakládačka mi ještě nestačila a přečetl jsem si i další texty. „Nemělo by být povinností utlačovaného vzdělávat utlačovatele o útlaku,“ vítala mě Maria Dadabhoy, studentka třetího ročníku medicíny. „Není mou povinností držet ti ruku a ulehčit ti tvoji vinu.“

Nic takového jsem po Marii ani nechtěl. Nebyl jsem si vědom, že bych jí něco provedl. Zajímalo mě spíš, z čeho tato nepochopitelná zloba pochází, a četl jsem dál. Dozvěděl jsem se, že Maria je referentkou studentské rady KCL a že coby členka Spolku intersekcionálního feminismu (IFS) organizuje na univerzitě happeningy protestující proti údajnému rasovému a genderovému útlaku (intersekcionalita zkoumá stupně útlaku na základě kombinace několika menšinových identit; například útlak žen asijského původu). Jeden z nich se jmenoval „PoC Walkout“ a studenti/ky jiné barvy pleti než bílé se při něm prostě zvedli a v 11 hodin dopoledne odešli ze svých přednášek. Jiný se nazýval #BlackOutTheWhiteWall (Začerni bílou zeď) a studentky při něm protestovaly před zdí univerzity, na níž jsou v nadživotní velikosti vyobrazeny profesorky KCL. Ta samotná je sice feministickou iniciativou (expozice záměrně zahrnuje pouze profesorky, a nikoli profesory), Marii a její kolegyně to však neuspokojilo. Bylo na ní totiž zastoupeno málo žen černé barvy pleti nebo asijského původu.

Další texty na Zdi menšin vyzývaly k „dekolonizaci“ univerzitního vzdělání, případně vyzdvihovaly genderově neutrální toalety. Byť se expozice tvářila jako platforma rasově znevýhodněných, gender v ní očividně hrál zrovna tak důležitou roli. Z 22 lidí nebyl muž ani jeden. Metodou vylučovací jsem se tehdy domníval, že jsou to ženy. Tím jsem se ovšem nevědomky dopustil tzv. mikroagrese – nepřímého útlaku minoritní skupiny. Nepřečetl jsem si totiž dva portréty důkladně. Lidé na nich se chápali jako „nebinární“ – považovali gender za společenský konstrukt, jemuž odmítali podléhat. Nepoužívali tudíž pro vlastní osobu zájmen ona/její, nýbrž oni/jejich. Medailonek Travise Alabanzy, studenta/ky druhého ročníku teologie, například říkal, že „jsou prezidentem/kou spolku LGBT+ a nedávno zorganizovali/y protesty Spolku etnických minorit (KEMA)“.

Pochopil jsem, že jsem se ocitl v docela jiném světě, než na jaký jsem předtím byl zvyklý.

Studentské unie

Názory na iniciativy, jako je Zeď menšin, se liší. Někteří je považují za prospěšnou metodu, jak dosáhnout větší inkluzivity ve společnosti, jiní považují narativ o bílém muži-utlačovateli coby původci všeho zla ve společnosti za pomýlený a ve svém důsledku urážlivý. Liší se i způsob, jak lidé tyto názory projevují. První skupina svůj názor s oblibou hlasitě sdílí s okolím, druhá si ho už dnes raději nechává pro sebe. Neustále se nad ní totiž vznáší obvinění z rasismu, sexismu, homofobie atd., které už v anglosaském světě stálo kariéru řadu předních osobností společenského života. Jedno nešťastně zvolené slovo, jedna překroucená poznámka, a váš život může nabrat úplně jiné obrátky. Hrozí vám „stopka“ nebo „zrušení“. Z nedávné historie připomeňme aspoň hollywoodského herce Liama Neesona, tenistku Martinu Navrátilovou nebo dlouholetou hvězdu BBC Dannyho Bakera. Na univerzitách, kde na konzervativní hlasy narazíte už jen zřídka, to platí dvojnásob. A tak se například stalo, že KCL nedávno zakázala přednášku neurobiologa Adama Perkinse na téma důležitosti svobody slova pro vědecké bádání. A to přesto, že Perkins na KCL sám přednáší. Mariin Spolek intersekcionálního feminismu neopomněl přilít olej do ohně, když akademikovy názory charakterizoval jako „absurdní a rasistické“.

Vymkla se tedy doba z kloubů? Blíží se situace frašce, když univerzity blokují vlastní akademiky? Ano i ne. Perkins v odpovědi správně poukázal na důležitý fakt: „Univerzity ve skutečnosti jsou pro svobodu slova,“ řekl deníku Telegraph. „Většina studentů jsou normální, féroví mladí lidé. Ale z jakéhosi záhadného důvodu se v posledních letech dostalo k moci pár autoritativních studentů, kteří všem diktují své názory a potlačují ty, se kterými nesouhlasí.“

Klíčem k tomuto uchopení moci na univerzitách jsou studentské unie. Byla to právě studentská unie (KCLSU), která Perkinsovu přednášku v úředním dokumentu vyhodnotila jako „velmi riskantní“, čímž ji fakticky zakázala. Byla to Cambridgeská studentská unie (CUSU), která v březnu 2019 znemožnila přednášet na univerzitě kanadskému profesorovi Jordanu Petersonovi. Že šlo o výsledek jejího soustředěného tlaku proti vedení univerzity, se ani nesnažila příliš skrývat. Petersonovo zablokování unie na svém Twitteru oslavovala ještě dřív, než se Teologická fakulta, která Petersona pozvala, vůbec stihla oficiálně vyjádřit: „S úlevou oznamujeme, že žádost Jordana Petersona o post vědeckého pracovníka na cambridgeské Teologické fakultě byla po opětovném přezkoumání odmítnuta. Asociovat univerzitu s akademickou prací skrze nabídky, které legitimizují osoby, jako je Peterson (sic), je politickým aktem. Jeho práce a názory nejsou reprezentativním vyjádřením studentského názoru, a proto jeho návštěvu univerzity nepovažujeme za přínosnou, ale naopak za škodlivou našim principům.“

Studentské unie spoluřídí chod univerzity, utvářejí život na kampusu a dohlížejí na principy „safe space“ (ochrana studentů před útlakem a „marginalizací“). Nejde v žádném případě o iniciativy živořící ze studentských příspěvků. Jsou státem dotované a rozpočet takové KCLSU za minulý rok byl 6,3 milionu liber (189 milionů Kč). Uniím zároveň podléhají všechny spolky a zájmové kroužky na univerzitě. Jakékoli sdružení studentů, od Spolku politické ekonomie až po Spolek přátel ukulele, musí splňovat jejich představu o tom, co je správné a co zavrženíhodné, pokud si chce sáhnout aspoň na zlomek státního příspěvku a nebýt odkázán na vlastní kapesné. Tudíž se stane, že i tak nevinné organizace jako Spolek německých studentů organizují „genderově slepá“ divadelní představení – pokud chcete, aby vaše hra byla vybrána, musíte role vystavět tak, že nebude poznat, jde-li o muže, ženu, nebinárního člověka, nebo jakoukoli jinou genderovou identitu. Jinak diskriminujete.

Pro dobrotu na žebrotu

Kromě studentských unií dohlíží na principy „safe space“ také zvláštní oddělení univerzitní administrativy. U londýnského mostu Waterloo sídlí v nejvyšším patře osmipatrové budovy Oddělení diverzity a inkluze King’s College London. Vypadá to tam jako v obřím korporátu. V prostorném open space zvoní telefony, pobíhají sekretářky a sekretáři, tu a tam si někdo hází míčkem. Za okny se protáčí London Eye.

„Musím se hlídat, abych neřekla nějakou hloupost,“ žertuje Sarah Mander, tisková mluvčí oddělení. Je viditelně nervózní a z diktafonu má příslovečnou hrůzu.

„Existenci [oddělení] předpisuje zákon o rovnosti z roku 2010. Ten stanoví devět protektivních charakteristik, na jejichž základě vás nesmí nikdo diskriminovat – rasu, gender, sexuální orientaci atd. My dbáme na jejich dodržování,“ odříkává jako básničku.

Jak taková ochrana vypadá v praxi? Stěží bude mít oddělení diverzity a inkluze k dispozici vlastní bezpečnostní složky. Trvá dalších deset minut, než je mi Sarah schopna vysvětlit, jak vypadá její všední pracovní den.

„Prostě vyhodnocujeme data,“ dozvídám se nakonec. Je mi umožněno nahlédnout do jednoho dotazníku. V nekonečných variacích na otázku „Znevýhodňuje vás někdo na základě rasy / genderu / sexuální orientace?“ se po respondentovi žádá hodnocení poměrů na daném ústavu. Po vyhodnocení dotazníků se vezme v potaz zastoupení žen a etnických menšin mezi studenty a v učitelském sboru. „Nejúspěšnější ústavy mohou získat medaili,“ říká Sarah. Například ústav historie drží stříbrnou medaili za genderovou rovnost, v té rasové to zatím nedotáhl dál než na bronz.

Má to ale jeden háček. Oddělení diverzity a inkluze totiž samo žádnou aktivitu nevyvíjí. Happeningy, iniciativy k dekolonizaci vzdělání ani Zeď menšin tudíž Sarah prý nemůže komentovat. Všechny cesty tedy vedou zpátky ke studentské unii.

Při pokládání dotazů vedení KCLSU jsem mohl zvolit dvě cesty. Mohl jsem se ptát jako student postgraduálního studia na KCL a „hrát na city“. Unie je přece zodpovědná za to, abych se coby student necítil marginalizován. Rozhodl jsem se však, že je nebudu, jak se říká, trollit a budu se ptát věcně jako novinář. – Pro dobrotu na žebrotu. Ptal se novinář, odpověď však dostal nezbedný student, jenž byl identifikován jako povstalec v kulturní válce. Otázku s odpovědí ponechávám čtenáři k posouzení v doslovném znění coby závěr tohoto článku:

Otázka: „Projekty typu Zdi menšin jsou cestou, jak prostředí učinit více inkluzivním. Neobáváte se ale, že by někteří bílí studenti mužského pohlaví mohli být odrazeni tím, že jsou v několika textech označeni za utlačovatele?“

Odpověď: „Milý Štěpáne, souhlasím s tebou v tom, že Zeď menšin je skvělou iniciativou a dobrou cestou, jak být více inkluzivní. Radikálně však nesouhlasím s tvým vyjádřením strachu (sic), že se bílí muži budou cítit odrazení, poněvadž to není účelem tohoto projektu a nikdo na bílé muže neútočí, nýbrž jde o oslavu úspěchů černých, asijských a dalších minoritních komunit, které jsou zpravidla utlačovány, a to vedle utlačování žen ve stávající společnosti, přičemž nejsilněji zasažené bývají intersekcionální ženy.“ Nafiza Mamun, viceprezidentka KCLSU pro postgraduální studium.

Autor studuje magisterský obor World History & Cultures na King’s College London.