Před sto lety, v září 1920, zná každý slovo robota, zatímco maskulinum robot je zatím jen v hlavě Karla Čapka a hrstky jeho přátel, jež v květnu seznámil s textem své nové hry; teprve na Štědrý den 1933 se čtenáři Lidových novin dovědí z kurzivky podepsané průhlednou šifrou K. Č., že označení pro „umělé dělníky“, mezitím již úspěšně běžící světem, „nevymyslel autor hry RUR, nýbrž toliko je uvedl v život“.

Svůj novotvar („laboři“) Karel Čapek zavrhne (ale ne tak docela, v připomenutém novinovém článku neodolá a zaznamená jej) ve prospěch skvělého a – jak se brzy ukázalo – vskutku světového nápadu staršího bratra Josefa. V listopadu 1920, ještě předtím, než je hra uvedena na jevišti, už je vytištěno knižní vydání RUR / Rosum’s Universal Robots, na trh však přijde až po divadelní premiéře. Tu chystá Národní divadlo, jenže rychlejší je ochotnický soubor Klicpera v Hradci Králové, městě, kde Karel Čapek studoval na gymnáziu až do kvarty, po níž musel ústav opustit kvůli účasti v tajném studentském spolku. Tam se tedy den po Novém roce 1921 tleská hře poprvé. Praha si musí počkat do 25. ledna. A pak už to jede, překlady a inscenace daleko, daleko od Hradce i Prahy. 1921 Cáchy, 1922 Bělehrad, New York, Varšava, 1923 Berlín, Curych, Londýn, Vídeň, 1924 Budapešť, Krakov, Paříž, Tokio... Lidstvo se rychle chopilo nového slova a po sto letech je jisté, že na ně hned tak nezapomene.

Na blížící se sté výročí lednové premiéry utopického dramatu, které mělo ve své době úspěch u „kritiky i ulice“, jak napsal Moravskoslezský deník (to jen Karel Teige jízlivě utrousil, že jako náhradu za slovo kýč navrhuje RUR), si vzpomněl Zdeněk Vacek, od letošního ledna ředitel Památníku Karla Čapka ve Staré Huti u Dobříše, mimo jiné autor pěkné knížky Za volantem s Karlem Čapkem / Neznámá cesta Karla Čapka do Alp, dvě škodovky a 3500 km sedmi státy (2011), a připravil při té příležitosti v Čapkově letním domě komorní výstavku. Dal jí chtěně vtipný, zbytečně „jaroslavožákovský“ název Cesta do hlubin robotovy duše. V sobotu 26. září ji při vernisáži spatřili první návštěvníci.

Expozice je to skromná, vlastně „plakátová“, vejde se do jednoho pokoje na deset panelů, člověk si je dovede představit třeba na chodbě hradeckého gymnázia. Svůj význam však jistě má, prezentuje třeba divadelní zahraniční programy, mimo jiné z Londýna za září 1942 s praktickou informací pro diváky, jak se zachovat v případě leteckého poplachu (kdo by chtěl opustit divadlo, může, ale „the show will go on“, představení bude pokračovat). Citována jsou tu také Čapkova slova z článku Autor robotů se brání (1935), sice už mnohokrát od té doby publikovaná, avšak jakoby stále pozapomínaná. Ten text není dlouhý a měl být na výstavě uveden celý, třeba v nějaké papírové skládačce, kterou by si, pokud by stála pár korun, koupilo pravděpodobně víc návštěvníků než pamětní medaili z České mincovny, nabízenou u pokladny za 1590 Kč; je to asi to nejdražší, co tam kdy měli. Z třetího (posledního) odstavce se tvůrci výstavy líbila jen čtvrtá věta, přitom důležité jsou všechny: „Nuže, není vinou autora to, co lze nazvat světový humbuk s roboty. Autor nemínil poslat na svět panáky z plechu, nadívané kolečky, fotobuňkami a jinými mechanickými hejbly. Ukázalo se však, že dnešní svět nestojí o jeho vědecké roboty a že si je nahradil roboty technickými; ti jsou, jak zřejmo, pravá kost z kosti našeho věku. Svět potřeboval robotů mechanických, neboť věří ve stroje víc nežli v život; je víc fascinován technickými divy než zázrakem života. Pročež autor, který chtěl svými vzbouřenými roboty, usilujícími o duši, protestovat proti mechanické pověře naší doby, se nakonec hlásí o něco, co mu nemůže nikdo upřít: o čest, že byl poražen.“

Výprava na Strž je zajisté k užitku vždycky, výstava nevýstava. Ten žlutý dům má pořád zvláštní kouzlo. Svým umístěním jako by byl mimo ruch tohoto světa. O díle Karla Čapka to naštěstí zatím stále ještě neplatí.

Cesta do hlubin robotovy duše. Památník Karla Čapka, Stará Huť u Dobříše, do 28. února 2021.