Naučit lidi chodit do nové galerie nějaký čas trvá (paradoxem nejen v českém prostředí bývá situace, kdy máte pocit, že návštěvník v galerii není vítaný, natož očekávaný, ale to by byl jiný příběh). Pokud je galerijní program kvalitní, vytrvalý a pro své publikum objevný, okruh návštěvníků se kolem umělců, kurátorů nebo místa pomalu a postupně nabaluje. Zavedený prostor pak získá renomé a může buď růst, nebo držet kontinuální kvalitu, obě cesty mají své výhody i risky. Galerie Vyšehrad patří vzhledem ke svému specifickému umístění, architektuře a programové linii pod kurátorským výběrem Petra Vaňouse k vytříbeným výstavním síním, kde trefná a ucelená instalace kompenzuje menší formát galerie samé.

Tento prostor, obohacený geniem loci celého areálu, přiváděl po dobu víc než sedmi let do místa spíš výletního, takže plného turistů, i uměnímilovné publikum a oživoval jeho každodenní provoz. Vidět jsme tu mohli malířské výstavy Daniela Pitína, Josefa Bolfa, Lubomíra Typlta, Veroniky Holcové, Ester Knapové, Filipa Černého, Marka Meduny a mnoha dalších autorů ze současné střední a mladší generace, kteří se tu střídali přibližně po dvou měsících. Tato etapa bohužel rozhodnutím nového vedení končí a my máme nyní možnost se současnou, předposlední výstavou se zavedeným, koncepčně připravovaným galerijním schématem už jen rozloučit.

Aktuálně nás však může potěšit výstava Glue Tears Adriany Sarnové, nedávné absolventky ateliéru kresby Jiřího Petrboka na pražské AVU. Portréty, zátiší, malované předměty a přenosné emoce autorka spolu s kurátorem vybrala tematicky na míru prostoru – úvodní cyklus drobných formátů Dolorosa (truchlící) spojuje výjevy smutku a bolesti s odkazem k historickým obrazům matky sedmibolestné od Dirka Boutse či Rogiera van der Weydena v kontextu se současnými portréty dívek a žen. Stejně jako na dřívějších obrazech se dalším opakovaným symbolem stává kniha nebo její zástupná forma, citace z románů anebo volné odkazy na aktuální literaturu, která je malířce inspirací, například v obrazech Lebka či Pokoj. Velmi výstižné jsou portréty, kterým se malířka věnuje už od školních let. Dřív až obsesivní zobrazování sebe sama ji přivedlo k promalovaným kompozicím postav z jejího blízkého prostředí, často umělkyň její generace, doplněným o současné atributy i skryté odkazy. Vedle osobitě vystižených výrazů a detailů portrétuje i lidské postavy bez tváře, jakási torza mužů i žen, která ve své záhadnosti a precizních detailech umožňují divákovi vcítit se do / vedle zobrazovaných těl. Babí léto Galerie Vyšehrad nás čeká v říjnu tohoto roku s výstavou Julie Koudely Hansen-Löve, malířky narozené ve Vídni, která v Praze před lety absolvovala malířský ateliér Jiřího Sopka na AVU.