Symbolem vyvražďování Židů za druhé světové války se stal vyhlazovací tábor Osvětim, kde bylo zmařeno 1,1 milionu lidských životů, převážně Židů. Několika málo vězňům se z Osvětimi podařilo uniknout, nejznámějším byl útěk dvou slovenských Židů Alfreda Wetzlera a Waltera Rosenberga (Rudolfa Vrby), kteří jako jedni z prvních informovali svět o prožitých hrůzách.

Po útěku sepsali v Žilině koncem dubna 1944 zprávu, která napomohla k odhalení nacistických zločinů a vedla podle historiků k záchraně až 200 000 maďarských Židů před holokaustem. Podle odborníků šlo o jeden z nejvýraznějších zápisů československých občanů do světové historie.

Wetzler, který se narodil před 100 lety, 10. května 1918 v Trnavě, se před vypuknutím druhé světové války živil jako dělník. Kvůli židovskému původu byl na jaře 1942 transportován do sběrného tábora v Seredi, odkud jej následně přemístili do koncentračního a vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Během pobytu v táboře se Wetzler seznámil s Vrbou, v dubnu 1944 se oběma mužům podařilo oklamat strážce tábora a utéct.

Za pomoci několika lidí v Polsku i na Slovensku se jim podařilo během dvou týdnů dostat do Žiliny, kde se setkali se zástupci Červeného kříže a židovské rady. V dubnu 1944 nadiktovali zděšeným židovským představitelům v Žilině 32 stran výpovědí, které se staly známé jako Vrbova-Wetzlerova zpráva. Zpráva jako první detailně popsala fungování tábora, včetně způsobu vraždění pomocí plynu, odhadu počtu obětí či organizace tábora a zpaměti načrtnutého plánku. Její součástí byl také popis největší hromadné popravy československých občanů – zplynování 3792 židovských mužů, žen a dětí z terezínského rodinného tábora v noci z 8. na 9. března 1944.

Vrbova-Wetzlerova zpráva byla posléze doplněna po útěku dalších dvou židovských vězňů z Osvětimi v květnu 1944, Arnošta Rosina a Czeslawa Mordowicze, čímž vznikly známé Osvětimské protokoly.

Zpočátku vyvolávala Vrbova-Wetzlerova zpráva mezi zástupci židovské obce nedůvěru. „Jejich mozky nebyly připraveny, aby vstřebaly myšlenku na masové vraždění v osvětimském měřítku,“ napsal Vrba později ve své knize Utekl jsem z Osvětimi. Později byla ale zpráva označena za věrohodnou, zveřejněna byla ale až po po zahájení masových deportací maďarských Židů do Osvětimi 15. května 1944 (celkem tam odjelo na 437 000 osob).

Přesto přispěla podle izraelského historika a pražského rodáka Jehudy Bauera „ke konečné záchraně většiny z 200 000 budapešťských Židů“. Podle Bauera pomohla k zastavení deportací ze dvou důvodů. Za prvé měla zásadní vliv na rozhodnutí maďarského admirála Miklóse Horthyho zastavit 9. července 1944 deportace, což po něm žádali mimo jiné papež Pius XII., americký prezident Franklin Roosevelt či švédský král Gustav V. Za druhé vyvolala u nacistů falešný dojem, že spojenci odpoví na deportace bombardováním, a ne jen prostým vyjádřením nesouhlasu s nimi.

Po válce se Vrba, který se po sepsání zprávy dal na Slovensku k partyzánům, stal významným vědcem v oboru biochemie a farmakologie. V roce 1958 odešel z Československa do Izraele, Británie, USA a Kanady. Kromě slavné knihy Utekl jsem z Osvětimi napsal řadu odborných knih a článků z oboru a několik článků a studií o holokaustu. Významně se podílel na výrobě pěti filmů o holokaustu, mimo jiné i na slavném dokumentu Clauda Lanzmanna Šoa. Zemřel ve Vancouveru v březnu 2006.

Wetzler, který se také zapojil do Slovenského národního povstání, po válce působil jako novinář, dělník, úředník a pracoval také v cestovní kanceláři. V roce 1970 odešel do invalidního důchodu, pomáhal v knihovně v bratislavském Ružinově.

Již v roce 1945 vydal brožuru Osvětim, hrobka čtyř milionů lidí, která byla ohromujícím svědectvím člověka, který toto peklo prožíval dva roky. V roce 1964 napsal pod pseudonymem Jozef Lánik knihu o svém útěku Čo Dante nevidel, nikdy se mu ale nedostalo takové pozornosti a popularity jako Vrbovi. Zemřel v 69 letech v Bratislavě 8. února 1988.

V lednu 2007 posmrtně obdržel od slovenského prezidenta Ivana Gašparoviče Kříž Milana Rastislava Štefánika I. třídy.