Obvinění ze starých hříchů

Hokejové #MeToo v NHL

Obvinění ze starých hříchů
Hokejové #MeToo v NHL

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Zámořskou NHL otřásal v minulých týdnech skandál. Vůči trenérským ikonám nejlepší hokejové soutěže na světě padala tvrdá obvinění z rasismu, bossingu či fyzického napadení hráčů. Tak jako v případě #MeToo šlo někdy o více než deset let staré případy, které bez hmatatelnějších důkazů vynášeli na povrch bývalí hráči na své tehdejší kouče. A i zde padaly hlavy. Všechno však není tak jednoduché, jak se může na první pohled zdát. Oproti vlně obvinění z údajných znásilnění totiž naštěstí nikdo hvězdné trenéry nehodlá vymazávat z historických análů či hokejového života nebo je vláčet po soudech. Bývalí hokejisté se spíš často snažili poukázat na problém, který si nechceme s profesionálními atlety asociovat, či si snad přes média vyřídit staré účty a pocit křivdy. Hokej má přitom, na rozdíl například trochu nespravedlivě od fotbalu, mezi širokou veřejností pověst sportu pro opravdové tvrďáky. O NHL to platí dvojnásob, ostatně je velmi dobře známý kupříkladu termín „hattrick Gordieho Howa“ pojmenovaný po kanadské hokejové legendě přezdívané Mr. Hockey. Takový hattrick se hráči nepodaří vstřelením tří branek, ale pokud v jednom zápase vstřelí branku, připíše si asistenci a zároveň se zaplete na ledě do bitky. Paradoxně legendárnímu útočníkovi se podobný kousek v jeho dlouholeté kariéře „povedl“ jen dvakrát. Hokejisté tak rozhodně nejsou slečinky a nejdou pro ránu daleko. Nicméně, vraťme se zpátky do současnosti.

Celá spirála skandálů začala vlastně nenápadně, když byl od týmu Toronta Maple Leafs koncem listopadu kvůli výsledkům vyhozen kouč Mike Babcock – poprvé ve své trenérské kariéře. Na Babcocka pak začali padat jeden po druhém kostlivci ze skříně. Kanadský tisk přinesl zprávu, že kouč Toronta chtěl po křídelníkovi Mitchi Marnerovi během jeho nováčkovské sezony 2016/17, aby mu donesl seznam jeho spoluhráčů seřazený podle toho, jakou mají pracovní morálku. Kouč Toronta pak s vyhotoveným seznamem konfrontoval mužstvo, ale místo toho, aby byl mladý Kanaďan mezi svými spoluhráči za hlupáka, ti se ho zastali. Marnera podle jeho slov Babcockovy metody vštěpování etiky překvapily a celá kauza rychle utichla, když vyšlo najevo, že kouč Toronta se už tehdy za celou věc Marnerovi omluvil. Jenže v tu chvíli se utrhla lavina.

Trenér Mike Babcock, 2019. - Foto: Reuters

Do Babcocka se pustily legendy Detroitu Chris Chelios a Johan Franzén, které dotáhl až k zisku Stanley Cupu v sezoně 2007/08. „Některé věci, které říkal Babcock Franzénovi na střídačce… Netuším, co mu říkal za zavřenými dveřmi, ale během zápasu ho slovně napadal.“ Jeho nařčení pak Švéd potvrdil. „Jde mi mráz po zádech, když na to myslím. K tomu incidentu došlo v sérii proti Nashvillu v play-off. Bylo to ošklivé, hrubé a šokující. Ale to byla jen jedna ze sta věcí, které udělal. Špička ledovce,“ uvedl Franzén pro švédská média. Hokejista se také podle svých slov na začátku roku 2011 dokonce bál jít na stadion a chování jeho kouče mu způsobilo nervové zhroucení. Jenže to nebylo všechno a na přetřes přišli další trenéři.

Nejvážnější obvinění se vynořila proti Babcockovu spolupracovníkovi z dřívějška a kouči Calgary Flames Billu Petersovi. Toho nejdřív původem nigerijský hokejista, který se s rodinou v sedmi letech přestěhoval do Kanady, Akim Aliu nařkl z toho, že mu kouč Peters před deseti lety opakovaně rasisticky nadával za výběr hudby. Později na otázku, proč se rozhodl promluvit až teď, odpověděl pro web The Athletic následovně: „Podobná mediální bouře by následovala už tehdy. Ale kam bych pak šel hrát?“ přiznal se Aliu. Ostatně má pravdu, protože tehdy byl jako nováček na farmě v AHL pro svůj klub postradatelný. Roky o celém incidentu věděla jen hokejistova nejbližší rodina. „Jste bezmocný. Není nic, co byste mohli udělat,“ uzavírá.

Po Aliuovi našel odvahu vyjít s pravdou ven i český hokejový obránce Michal Jordán, kterého Peters koučoval v Carolině. „Nikdy nepřeju nikomu nic zlého, ale dostaneš, co si zasloužíš, Bille. Po letech, kdy jsem se snažil dostat do NHL, to byla moje nejhorší zkušenost s trenérem vůbec. Kopnout mě a dát pěstí jinému hráči během zápasu a potom předstírat, že se nic nestalo, nemohl jsem uvěřit svým očím, co se může stát v nejlepší lize světa. Jsem rád, že tímhle už nemusím denně procházet,“ napsal hokejista na svůj Twitter. Jordánova slova pak potvrdil současný kouč Caroliny Rod BrindAmour. Pod tíhou obvinění nakonec Peters na konci listopadu rezignoval. Všichni hráči přitom nemají na výše zmíněné kouče jen špatné vzpomínky.

Bývalý hokejový útočník Daniel Boháč, který dnes žije ve Francii, zažil jak Mikea Babcocka, tak Billa Peterse během svého působení v zámoří u juniorského týmu Spokane Chiefs. „Babcock byl určitě jeden z nejlepších trenérů, které jsem zažil. Nemůžu o něm říct křivé slovo, a celkem mě šokovalo, když jsem se to dozvěděl. Ale já ho zažil trénovat juniorku, navíc v podstatě skoro na začátku jeho kariéry. Byl to velký detailista, o všech hráčích soupeře věděl všechno a o soupeři jako takovém taky. Byl přísný, často dělal pohovory, občas řval a chtěl z každého vytřískat maximum. Nikdy jsem ale nezažil, že by na někoho použil násilí, že by někdo měl donášet nebo někoho nenechal naschvál hrát. Člověk nehrál, jen když vypadl výkonnostně ze sestavy nebo když měl problémy ve škole. Všichni ho nenáviděli, maximálně když se blbě prohrál zápas a my museli o půlnoci bruslit. Jinak si myslím, že byl v kabině oblíbený,“ říká Boháč o bývalém kouči Toronta pro Týdeník Echo. „Peters byl úplně jiný v tu dobu, od Babcocka se učil a byl asistent u týmu. Byl spíš takový velký kamarád všech, dělal vtípky a dokázal uvolnit atmosféru, když bylo třeba. Byl tam až můj druhý rok, a předtím dělal pro tým skauta. Do něj bych vůbec neřekl, že by byl násilný typ, a o rasismu určitě v jeho podání nic nevím, ale my tam tenkrát neměli černocha,“ uzavírá. Jako by toho bylo málo, jeden z největších favoritů na titul, tým Dallas Stars zničehonic vyhodil začátkem prosince kouče Jima Montgomeryho pro „neprofesionální chování“ mimo led. Nikdo dodnes neví, kvůli čemu padesátiletý Kanaďan přišel o práci, ale sám Montgomery pro lokální televizní stanici suše odvětil, že přijde čas, kdy promluví o okolnostech, které vedly k jeho vyhazovu.

Podobná obvinění se vynořila i vůči trenéru Nashvillu Peteru Laviolettovi mimo jiné kvůli videu z roku 2011, na němž tehdejší kouč Philadelphie praští do přilby finského hokejistu Villeho Leineho. Leine však pro ESPN popřel, že by mu dal kouč úmyslně pěstí do hlavy, a uvedl, že se mu později za celou situaci omluvil.

Zajímavý je i případ současného asistenta Chicaga Blackhawks, mimochodem trenéra, který vedl Kanadu na olympijském turnaji v Naganu v roce 1998. Toho nařkl bývalý hokejista a známý bouřlivák Sean Avery, kterého Crawford vedl v Los Angeles v sezoně 2006/07. Avery v utkání proti Nashvillu podle svých slov špatně střídal a Kings dostali dvouminutový trest za příliš mnoho hráčů na ledě. „Trest jsem neodseděl, ale dal mi to sežrat. Byl jsem zvyklý postávat opřený o střídačku a on ke mně přišel a nakopl mě tak, až jsem z toho měl pěkný otisk,“ uvedl hokejista pro New York Post. S podobným obviněním přišel i bývalý hokejista Patrick O’Sullivan, který navíc uvedl, že Crawford opakovaně používal proti hráčům homofobní nadávky. Crawford se za své předešlé chování omluvil a Chicago se ho rozhodlo po prošetření situace ponechat ve funkci.

Václav Prospal, trenér a bývalý hokejista. - Foto: Profimedia.cz

Názory na smršť obvinění, rezignací a skandálů se však napříč hokejovou obcí značně liší. Je pozoruhodné, že k žádné z výše uvedených kauz se nevyjádřil nikdo z aktivních hráčů působících v NHL. Je možné, že se svými slovy trefil Akim Aliu do černého a hráči se dost možná bojí mluvit ze strachu o své zaměstnání, nálepky vynašeče apod. „Případ Peterse je závažný v tom, že se choval rasisticky. To rozumný člověk neudělá. Problém ale je v tom, že mu jeho zaměstnavatelé neukázali dveře a místo toho jeho chování kryli. Jeho okolí takové chování připustilo,“ říká o celé kauze redaktor Deníku Sport Pavel Ryšavý. „Na druhou stranu je něco jiného, když je kouč na hráče tvrdý. Dříve byl navíc tvrdý styl trénování vyžadován. Jako kamaráda jste měli v týmu asistenta a nebylo úplně špatně, když trenér pouštěl hrůzu. Možná to dnes působí směšně, ale třeba se budoucí generace zase budou chytat za hlavu, když vidíte dnešní trenéry, z nichž někteří jsou spíše vědci. Vývoj neodhadnete, sport se pořád mění,“ dodává.

Zároveň také ale překvapivě nikdo neobvinil zřejmě suverénně největšího rabiáta mezi současnými trenéry – kouče Columbusu Johna Tortorellu. Ten kupříkladu „vyhrál“ anonymní anketu The Athletic mezi 200 hráči NHL v kategorii o kouče, pod kterým by chtěli nejméně hrát, s 30 % hlasů. Mimochodem, zmiňovaný Mike Babcock se umístil s 15 % na třetím místě. Rezervovaný postoj mají k celé epizodě také české hokejové legendy. „Těžko říct, do jaké míry to mělo na hráče působit motivačně a co už bylo přes čáru. Osobně neuznávám to, že se něco vytahuje po tolika letech. Pokud to byl pro hráče takový problém, měli to řešit rovnou,“ říká současný sportovní ředitel HC VERVA Litvínov a zlatý olympijský medailista z Nagana Josef Beránek, který v NHL roky působil. Podobně vidí celou situaci i dvojnásobný mistr světa a současný kouč Motoru České Budějovice Václav Prospal, který jak pod Tortorellou, tak Babcockem hrával. „Tyhle věci mají zůstat podle mého názoru v kabině a mně je z toho všelijak, že to teď vylézá na povrch. Mělo se s tím něco dělat hned, a ne že to budete řešit přes noviny o deset let později. To je prostě špatně,“ komentuje celou situaci pro Týdeník Echo Prospal.

Zda je „propírání špinavého prádla“ na veřejnosti po tolika letech a konci kariéry správné, ponechme na povolanějších. Pokud však bude celým výsledkem série skandálů a obvinění to, že hráči (ale ani trenéři) se v budoucnu nebudou bát v případě podobných excesů ozvat, aby dotyční nesli zodpovědnost, bude to pro nejen NHL, ale i celý lední hokej jedině dobře. Debata kolem vztahů mezi kouči a hráči se totiž odehrává na pozadí daleko širší diskuse, kterou v našich končinách jen málo registrujeme.

Život profesionálního atleta si často představujeme skoro jako pohádku, která sice jednoho dne (povětšinou lehce po třicítce) skončí, ale člověk je pak zajištěný do konce života. Už méně se hovoří kupříkladu o zdravotních rizicích spojených s kariérou profesionálního sportovce. Ostatně jak americký fotbal, tak hokej nebo kopaná už roky řeší v různých herních situacích, jak například sportovce ovlivňuje hlavičkování či opakovaně utrpěné otřesy mozku. O psychických problémech spojených s otřesem mozku se naposledy emotivně rozpovídal bývalý brankář Tim Thomas, který vychytal titul Bostonu v roce 2011 famózním výkonem v sedmém utkání finále NHL proti Vancouveru. „Každý den mi po probuzení trvá občas i několik hodin, než si všechno dám v hlavě do pořádku. Pak si napíšu na lísteček, co všechno ten den musím a zvládnu udělat,“ svěřil se.

Basketbalová NBA zase řeší „epidemii“ spánkové deprivace hráčů, kteří během 82 zápasů dlouhé základní části létají téměř dennodenně napříč USA bez větší šance si odpočinout. „Je to malé špinavé tajemství, o kterém všichni vědí,“ řekl nejmenovaný generální manažer o celém problému pro ESPN. Hráči přitom podle studií prokazatelně podávají lepší výkony, pokud se před zápasem pořádně vyspí, což asi nikoho nepřekvapí.

Navíc na sportovce, ale i jejich trenéry je také vyvíjen enormní tlak, který se ještě znásobil s nástupem sociálních sítí, kde jste jen pár kliků myši a jedné peprné zprávy daleko od toho, abyste to svému oblíbenci po nějakém zpackaném výkonu pořádně vytmavili. Jistě, můžete si říci, že sportovci je používat jednoduše nemusejí, ale účty na sociálních sítích pro ně často, tak jako pro nás ostatní, představují nejjednodušší komunikační kanál, ale také významný zdroj příjmů.

Takový Cristiano Ronaldo si vydělá ročně díky svým příspěvkům na Instagramu 47,8 milionu dolarů. „Když nepodáte dobrý výkon na hřišti a jdete se pak podívat na sociální sítě, ovlivní to i váš volný čas, který trávíte třeba s rodinou. Měl jsem svou první operaci v 17, pak v 21, 24, 27 atd. A pokaždé, když jsem nějaký zákrok podstoupil, ztratil jsem trochu ze své rychlosti, trochu ze své balance, nemohl jsem pořádně otočit kolenem a další věci. Chtěl jsem dělat věci, které mi moje tělo prostě nedovolilo, a pak čtete názory lidí z médií, kteří vám říkají, že nejste stejný hráč, jako jste byl dřív, zatímco já se snažil vrátit na vrchol. Jste vnímáni tak, že jste profesionální sportovec, velice dobře placený, takže prostě máte být dobří. Když jste úspěšný fotbalista, jste vystavován na piedestal. Jste člověk, ke kterému vaše rodina a přátelé vzhlížejí a pak nevědí, jak se k vám chovat, když se věci pokazí. Vždycky jsem se snažil být pozitivní a stále se usmívat, ale potřeboval jsem pomoc. Jsem velmi pozitivní člověk, ale nikdo vás nikdy nenaučí, jak se vyrovnat s temnými momenty vaší kariéry. Nikdy. Já jsem kvůli tomu hodně trpěl. Samozřejmě je strašné, když čtete všechny ty urážky na sociálních sítích, ale bohužel to k té práci patří. Na internetu jsou lidé, kteří vás chtějí dostat dolů. Myslím, že hráči teď už víc hovoří o svém mentálním zdraví a jaké to je, potýkat se se sociálními sítěmi, což je dobře. Protože když se pak uzavřete do své bubliny a nefiltrujete svoje pocity, je to jen a jen horší,“ rozhovořil se o temné stránce sociálních sítí pro britská média bývalý fotbalový obránce Manchesteru City Micah Richards, který pro zranění ukončil kariéru v 31 letech.

Michael Durčák

5. ledna 2020