Emisaři prezidenta Trumpa Jared Kushner a Jason Greenblatt usilovně hauzírují poblíž ohniska blízkovýchodního konfliktu. Tráví čas střídavě v Izraeli, Egyptě, Jordánsku a Saúdské Arábii. Vůdce Palestinské autonomie Abbás s nimi komunikovat odmítá, neboť v tom nevětří nic dobrého. Zvláštní poslanci Bílého domu se nepochybně snaží protlačit u místních státníků Trumpův plán mírového uspořádání v regionu. Kdyby se to alespoň zčásti zdařilo, byl by to tak nevídaný triumf, že by se prostě nedalo neobmyslet amerického prezidenta Nobelovou cenou míru, i kdyby se přitom stockholmský výbor ošíval sebevíc. Jde totiž o jeden z nejzastaralejších a přitom nejméně řešitelných konfliktů naší doby. Pokud v politice existují gordické uzly, mezi ně patří právě otázka usmíření Izraele s Araby.

Nedávno ještě nepředstavitelný rozvrat celého regionu a posunutý poměr sil mezi jednotlivými válčícími frakcemi poněkud usnadnil řešení tím, že uvedl problém do kontextu. Dnes je každému zřejmé, že jádrem konfliktu není trýznivý osud Palestinců. V Sýrii kupříkladu bratrovražedná řež vesele pokračuje i přesto, že ten, kdo se prohlásí za vítěze, dostane do vínku zcela nefunkční státní ruiny s totálně zničenou infrastrukturou a jen polovinou původního obyvatelstva. V sousedním Iráku, kde sektářská válka mezi sunnity a šíity trvá již po staletí, ani miliony obětí nedokázaly zmírnit zášť mezi válečníky. Smolné příklady lze zmnožovat donekonečna. Dá se zmínit Libye, kde válečné kmeny nejsou s to uznat ústřední vládu a raději si vzájemně pouštějí žilou. Nebo Jemen, kde nekonečná občanská válka dávno obrátila v trosky tento starobylý kus země. Tyto smutné úvahy nás přivádějí k jádru pudla: v čem asi tkví podstata mentality, jež znovu a znovu neodvratně vrhá celý region do sebezničujícího víru? Musí přece pro to existovat jakýsi generální důvod. A také že existuje. Kultura myšlení v západním světě, včetně Izraele, se zásadně liší od mentality arabských a obecně muslimských zemí. Odlišné je především seřazení priorit, vztah mezi logikou a citem. V Izraeli, tak jako jinde na Západě, je základem pro rozhodování logika, která nutí volit mezi variantami podle poměru výdajů a zisků. Proto podle západního způsobu také Izraelci investují prostředky do vzdělání, vývoje, stavebnictví, zemědělství, medicíny, technologií a vůbec do zvyšování úrovně a kvality života. Každý, kdo investuje úsilí a finance do sebezdokonalování, vítězí v konkurenčním boji a má potěšení ze svého úspěchu. Kdo vědomě investuje méně, spokojí se ve výsledku s nižší životní úrovní.

Poškodit nepřítele i za cenu vlastních příkoří

V arabské společnosti chování jednotlivce neurčuje racionalita, ale emoce. Proto instituce, spolky a lidé v takové společnosti raději investují úsilí, prostředky a čas do destruktivního chování, do snahy poškodit protivníka, i když přitom poškozují také sami sebe. Vítězství v takových kulturách se poměřuje nikoli vlastním profitem a prospěchem, ale hloubkou a rozsahem škod způsobených nepříteli – lhostejno, za cenu jakých vlastních příkoří a újem. Neschopnost zakalkulovat do svých plánů skutečnost, že arabským sousedům nikdy nešlo tolik o racionální řešení konfliktu jako o poškození Izraele, byla důvodem fiaska mnoha skvělých politických počinů.

Již před několika lety tehdejší ministr zahraničí, nyní ministr obrany Avigdor Lieberman přišel s nápadem usilovat o jakýkoli možný smír mezi Izraelci a Palestinci v rámci celoregionálního uspořádání a jednat přitom nikoli s Palestinci coby dílčím případem konfliktu, ale se stabilními režimy schopnými plnit závazky vyplývající z dohod. Co se tehdy zdálo jako utopie, je dnes pro každého triviální samozřejmostí. Vedení okolních mocností seznalo, že hrozbou pro ně není Izrael, nýbrž islámský extremismus podporovaný Íránem. Jinými slovy, mají s Izraelem společného nepřítele.

Stejné závěry si vyvodil i Donald Trump. Rozhodl se začít proces pacifikace důležitého regionu oslovením vlivných arabských zemí – zejména těch, které se po Obamově podivném kšeftu s Íránem od Spojených států uraženě odvrátily. Souznění arabských sousedů s Izraelem se ještě posílilo poté, co Trump hanebný kšeft zrušil. Všichni pochopili, že Trump to myslí vážně. Při uskutečňování svého mírového plánu se hodlá opírat právě o ně. I když jednotlivosti jsou zatím přísně utajené, celková logika se dá číst i z náznaků: když si dobrý obchodník sedá k jednacímu stolu, uvědomuje si, že nelze začínat snahou o uspokojení nesplnitelných požadavků. Tento postup v minulosti zhatil každý pokus o mír. Nesplnitelných podmínek je řada, patří k nim předběžné určení statusu Jeruzaléma, uznání práva na návrat do původní domoviny všech potomků prapředka, který strávil na tomto území alespoň dva roky života, zrušení židovské povahy Státu Izrael, etnické vyčištění případného Palestinského státu, kde z definice Židé nesmějí žít, i když se tam narodili, spor o kulturní dědictví obou národů, zajištění dopravního spojení Pásma Gazy se Západním břehem atd. Kdo trvá na splnění těchto požadavků coby na předběžné podmínce jakýchkoli dalších jednání, nechce dosáhnout žádného řešení, chce jen demonstrovat svou snahu, ale opravdové jednání přitom znemožnit.

Trump, zdá se, si vybral jinou cestu: nejdřív se dohodnout v globálu, pak se handrkovat o podružnostech. Proto se rozhodl nepřekonatelné šikany odstraňovat postupně, leč rázně. Uznal Jeruzalém coby hlavní město Izraele a tím vyzávorkoval celý problém z budoucích ujednání. Že Palestinci chtějí mít také hlavní město v Jeruzalémě? Nejdřív vzniká stát, vykreslují se jeho hranice, až pak se rozhoduje o hlavním městě. Pořád chtějí Jeruzalém? Tak ať se předem domluví, na kterou jeho část chtějí konkrétně vznést nárok. Východní Jeruzalém začal být pokládán za arabský až poté, co ho okupovalo Jordánsko, a přestal být arabský, když Izraelci odtud vetřelce vyhnali. Arabský východní Jeruzalém, toť arabská pohádka i s navijákem spolknuta světovou veřejností. V realitě tam existují a vzkvétají mnohosettisícové židovské čtvrti, které nikdo nikomu bez boje neodevzdá. A co s arabskými vesnicemi uvnitř městské čáry a s tábory utečenců za ní? Ve skutečnosti „vesnice“ a „tábory“ jsou jen zavádějící metafory, kterými jsou označovány městské celky z činžovních domů a vilek. Trump přece varoval, že Izraelci za uznání Jeruzaléma svým hlavním městem také budou muset zaplatit příslušnou cenu – tož handlujte, až přijde čas. Pokud se podaří rozetnout další smyčku gordického uzlu – „právo na návrat dědičných vysídlenců“ –, Trumpův plán dostane vcelku realistický obrys. K realitě však bude mít plán ještě daleko. Ať už Trump, nebo Palestinci, nebo jejich zanícení stoupenci ve světě, pokud skutečně chtějí konflikt vyřešit, nikoli ze zásadních důvodů v něm pokračovat až do úplného sebezničení, budou muset změnit palestinský narativ. Více než stoletá zkušenost svárů, sedmdesátiletá konfrontace mezi uskutečněným židovským snem a hypotetickým palestinským, pětadvacetiletá zkušenost dohod z Osla dokazuje bez výhrad, že se bez tohoto rozhodného a přetěžkého kroku nezmění nic, všechny nejzářnější a nejbohulibější počiny zůstanou jen dobrými úmysly, jimiž je dlážděna cesta do pekla. Realita je taková, že v boji za existenci Izrael zvítězil: nejen v bitvách a válkách, jejichž řada je nekonečná, ale také v budování prosperujícího, dynamického a perspektivního státního útvaru. Podle posledních údajů OSN je titěrný Izrael osmou nejsilnější velmocí na světě. Zvítězit může jen jeden, a tak palestinští Arabové toto zápolení prohráli. Příčin bylo hodně, ale nejdůležitější z nich je zvláštnost mentality, národní narativ. Léta a desetiletí jejich neúnavný zápas nebyl zacílen na vznik životaschopného vlastního státu na části historické Palestiny, kde mimochodem jeden arabský stát již dávno existuje, a tím je Jordánsko –, nýbrž na to, aby tam nebyl žádný židovský stát. Právě proto nejednou zmařili šanci na vytvoření vlastní domoviny, zuby nehty se drželi svých nepřekonatelných překážek v marném doufání, že Izrael jednoho dne zmizí. Nestalo se tak a v tom je jádro pudla.

Neschopnost uznat realitu

Nikdo po nich nežádá, aby podepsali potupnou kapitulaci. Stačí, aby se vzdali myšlenky na vytěsnění židovského státu z území, které mylně pokládají za své. Bez toho mír nebude. Avšak žádný z dnešních palestinských vůdců není schopen uznat realitu. Ani v lidu, který si říká palestinský, nejsou síly schopné překročit tento bolestivý Rubikon. Zčásti za to může mezinárodní veřejnost a snílkové v izraelské společnosti, kteří před čtvrtstoletím podepsali dohody v Oslu. Na tuto hloupost doplatili především sami palestinští Arabové svým vskutku tragickým osudem.

Všechno začíná v hlavě, v lidském vědomí, v uvědomování si reálného světa. Je zločin pěstovat v hlavách Palestinců iluze, které je připravují o normální život a vlastní státnost. Je na čase, aby začali adekvátně vnímat realitu. Trumpův zatím dobře utajený plán může mít relevantní význam a šanci na úspěch, jen pokud přihlíží k těmto skutečnostem. Některé náznaky, úniky informací a útržky rozhovorů umožňují označit hrubé obrysy plánu. V současné přípravné fázi se Trumpova vláda snaží domluvit především s hlavními arabskými regionálními hráči, což je nadějná známka. Až doteď totiž hlavní organizační a právnická potíž všech jednání spočívala v tom, že na palestinské straně nebyl nikdo, s kým by se daly uzavřít dlouhodobé a závazné dohody. Oficiální palestinské vedení postrádá jak legitimitu, tak akceschopnost. Regulérní funkční období formálního předsedy Palestinské autonomie Mahmúda Abbáse dávno vypršelo, nové volby se nikdy nekonaly. Jeho moc se vztahuje jen na Ramalláh a nejbližší okolí, přitom jen v denních hodinách. Kdyby v noci izraelské bezpečnostní síly nezasahovaly proti teroristické infrastruktuře v Judsku a Samaří, do rána by moc na tomto území převzal Hamás, jak to udělal svého času v Pásmu Gazy. S Hamásem ovšem není o čem mluvit. Jinými slovy, hlavní myšlenkou Trumpova plánu je uzavření globální dohody o míru mezi Izraelem a stabilními arabskými režimy s tím, že veškeré podružnosti budou upřesněny později. Těžké problémy přestanou blokovat obecné řešení. Odpovědnost za osud Palestinců Západního břehu a Pásma Gazy by na sebe dobrovolně převzaly Jordánsko, potažmo Egypt. Z některých vyjádření izraelského tisku vyplývá, že by se přemnožené obyvatelstvo Gazy dalo alespoň zčásti usídlit na Sinajském poloostrově. Byl by to ovšem vnitřní problém Egypta, jemuž ostatně před šestidenní válkou pásmo patřilo. Tak jako doteď správu islámských svatyní v Jeruzalémě by vykonávalo Jordánsko, které má s palestinským obyvatelstvem víc než solidní zkušenost.

Jsou-li tyto náznaky pravdivé, vidím v nich rukopis Johna Boltona, bezpečnostního poradce prezidenta Trumpa. Ten již léta v tisku pranýřuje myšlenku „dvoustátního řešení“ jako naprostý nesmysl a neproveditelný blud. Místo toho navrhuje „trojstátní“ řešení, kde by lokální problémy byly agendou navzájem se respektujících Izraele, Jordánska a Egypta. Nelze vyloučit, že i tento plán zůstane jen bohulibou čmáranicí na papíře. Alternativ k němu ovšem mnoho není, vlastně jen jedna – další úmorná válka se spoustou lidských obětí a oceány prolité krve. Jak to bylo s gordickým uzlem v antické báji o Alexandru Velikém?