Někteří kritici nošení látkových roušek i respirátorů a dalších proticovidových opatření se odvolávají na princip svobody. Tento morální postoj jim však často bránil hledat důkazy proti kvalitě roušek. Jen někteří si dali tu práci a analyzovali data publikovaná v tak mainstreamových titulech, jako je třeba New York Times. Patří k nim Ian Miller.

Tento americký novinář část svých článků zkompiloval do knihy Unmasked: The Global Failure of Covid Mask Mandates (Demaskováno. Povinnost nosit roušky byla celosvětově neúspěšná), která se zaměřuje na roušky jako častou a nejviditelnější strategii vlád proti šíření koronavirové nákazy. Jak Miller dost přesvědčivě dokládá, předpandemická věda měla pravdu se skeptickým názorem, že zakrývání horních dýchacích cest na vysoce nakažlivý respirační virus přenášený vzduchem prostě nefunguje. V minulých desetiletích mnoho studií s náhodným výběrem pacientů zkoumalo účinnost roušek při šíření respiračních virů, jako je chřipka. Takto jejich výsledky v roce 2019 shrnula zpráva Světové zdravotnické organizace: „Neexistuje žádný důkaz, že roušky snižují přenos laboratorně potvrzené chřipky.“ Tento konsenzus mimochodem zasahoval i k nám. V Denících Bohemia například 29. dubna 2009 – v té době tady byla epidemie prasečí chřipky – tehdejší šéf České vakcinologické společnosti Roman Prymula prohlásil: „V celosvětovém měřítku je nesmysl, aby všichni chodili v rouškách.“ A jejich nepraktičnost připustila v té době i pražská hygienička Zdeňka Jágrová. „Rouška se má nosit maximálně dvě hodiny, poté se její funkce kvůli zvlhnutí samozřejmě zhorší.“

Miller samozřejmě neuvádí příklady z České republiky, ale především z USA. Když Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) v únoru 2020 informovalo o koronavirové pandemii, nošení roušek mezi proticovidovými opatřeními ani nezmínilo. O čtvrt roku později však CDC a další instituce své pokyny revidovaly. Podle Millera nejen v prvních měsících pandemie, už i mnoho let před ní tvrdily, že roušky nejsou účinné. Ale nejvíc prý odborníci selhali v tom, že je výsledky proticovidových opatření jednoduše nezajímaly. Povinné nošení roušek bylo, píše Miller, „experimentem na celé populaci“, ale ani v americké vědecké a lékařské obci během pandemie téměř nikdo neanalyzoval data. Od začátku pandemie do druhé poloviny roku 2021 byly zveřejněny pouze dvě studie o rouškování s náhodným vzorkem pacientů. Podle té první, dánské roušky žádný významný dopad nemají, podle druhé, bangladéšské mají, ale jen malý: respirátory snižují přenos o 11 procent, látkové roušky pak téměř nijak. První studie byla z velké části ignorována nebo výslovně odmítána, druhá pak dokonce používána jako „důkaz“, že roušky fungují.

Takže tu po dvou letech máme podivuhodný jev: vědci, kteří před rokem 2020 správně tvrdili, že roušky by pandemický respirační virus zadržet nedokázaly, pak obrátili a dnes jsou naopak mezi posledními, kdo nerad uznává, že výchozí tvrzení zpřed jara 2020 bylo správné.

To vyvolává otázku, proč hlavní proud vědy změnil názor a obětoval vlastní důvěryhodnost. Miller bohužel uvádí jen data, a pokud má jeho kniha nějaké omezení, pak to, že nenabízí žádné přesvědčivé vysvětlení, proč se tito vědci vrhli na politiku, kterou v minulosti považovali za zbytečnou.

Přitom vysvětlení se nabízejí sama od sebe. Třeba že politici nedokázali odolat povinnosti roušek proto, že představují hygienické divadlo, které lidem dává pocit bezpečí bez ohledu na jejich účinnost. Nebo že nařízením roušek politici přenášejí odpovědnost za pandemii na obyčejné lidi. Z plných jednotek intenzivní péče lze pak místo vlády a ředitelů nemocnic vinit údajné „sobce“, kteří vystupují proti rouškování. Miller se drží empirie, i tak je jeho závěr jednoznačný: „Povinné nošení roušek mělo jen velmi malý dopad, pokud vůbec nějaký, na počet onemocnění covidem-19 nejen v USA, ale i v dalších zemích.“

Ian Miller, Unmasked: The Global Failure of Covid Mask Mandates, Post Hill Press, 2022, 232 str.