Úhel pohledu Chandlera Rosenbergera

Dobrosrdečný, věrný a svobodný Roger Scruton

Úhel pohledu Chandlera Rosenbergera
Dobrosrdečný, věrný a svobodný Roger Scruton

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rogera Scrutona, který v neděli zemřel na rakovinu, mnozí oslavují jako konzervativního myslitele formátu Edmunda Burkea. Já si ho pamatuji jinak.

Jedné noci roku 1992 jsme spolu s mým spolubydlícím v našem bytě v Bratislavě zatelefonovali Rogerovi na jeho farmu. Zmocnila se nás panika. Můj přítel začal na volné noze pracovat na zprávě o tom, že komunisté se pokoušejí opět získat kontrolu nad médii; jeden komunistický poslanec se o tom doslechl a spustil sněmovní vyšetřování mého přítele, které by určitě dorazilo i ke mně. Byli jsme na nejlepší cestě být označeni za špiony, a zdiskreditovat tak všechno, na čem jsme pracovali, často společně s Rogerem.

„Hm, to je opravdu nepříjemné,“ řekl Roger. V pozadí jsme slyšeli, jak jeho přítelkyně povídá a klade talíře na stůl v kuchyni jeho farmy. „Uvidím, co se dá dělat.“

Asi za tři hodiny uprostřed noci dorazil fax. Byl to dopis na hlavičkovém papíře organizace jménem „Britský institut pro svobodu tisku“ nebo tak nějak. Dopis se zastával práce mého přítele a byl podepsán jedním prominentním právníkem britské Labour Party. Na levé straně byla vytištěna jména členů správní rady institutu, což byly samé renomované osobnosti z obou stran politického spektra. Předsedkyní byla Rogerova přítelkyně.

Za chvíli zavolal Roger. „To by mělo stačit,“ řekl se slyšitelnou hrdostí na svou práci. Zasedl k telefonu a dal dohromady správní radu. Jako právník sám sepsal potřebné dokumenty.

„Teď už to vypadá, že reprezentujete seriózní organizaci,“ smál se. A pak se opravil: „Tedy, reprezentujete ji. Teď ji reprezentujete. Očekáváme od vás zprávy, že.“ K našemu překvapení dopis skutečně přesvědčil slovenské komunisty, že můj přítel opravdu pracuje pro onen institut, a nechali nás na pokoji.

Takový je Roger, který se mnou zůstává ve vzpomínkách. Radostný organizátor a stvořitel, spiklenecký a přímý zároveň, neustále posouvající svůj svět trochu dál od chmurných abstrakcí a trochu blíž ke klidu, jaký nacházel na venkově.

Nikdy nezkazil žádnou legraci. Na svátek Pesach někdy záhy po revoluci se jedni naši židovští přátelé rozhodli uspořádat seder – pro mnoho našich slovenských přátel první v životě. Měl jsem velký byt, a proto jsme ho uspořádali u mě. Roger dorazil rovnou z vlaku z Budapešti celý potřísněný inkoustem. V kapse se mu rozlomilo jedno z jeho obstarožních plnicích per. Nemohl bych mu půjčit nějaké kalhoty? Samozřejmě jsem neměl nic čistého – až na lyžařské oteplovačky. Roger si radostně svlékl své oblečení flekaté od inkoustu, natáhl si přes boxerky mé oteplovačky a usadil se. Fotografii z toho večera mám dodnes pověšenou v kanceláři – Roger držící skleničku, vyčerpaný, usmívající se a spokojený, že je s přáteli.

Je mi to trapné, ale musím přiznat, že jsem od něj skoro nic nečetl (a mám podezření, že to věděl). Když jsem se k jeho knihám dostal, už jsem mezitím znal mnoho jeho myšlenek z rozhovorů s ním – při čekání na schůzku v Praze nebo při mnohahodinových cestách autem do Košic. Pamatuji si, s jakým odporem se díval na ošklivé betonové budovy („Co se to s našimi rodiči stalo?“) a jak si dělal legraci z diskotékového tance – napodobil několik křečovitých pohybů, načež navázal výkladem o smyslné vřelosti valčíku. A byl jsem s ním natolik zajedno v tom, že je třeba zachovat všechno krásné a lidské v destruktivní a bezduché době, že jsem se nechtěl učit. Chtěl jsem spolu s ním bojovat.

A v tom jsem se od něj patrně naučil nejvíc. V těch časech jsem měl ve zvyku ostře vyjet po komkoli, koho jsem podezíral z omlouvání diktátorů. Často jsem se po pár skleničkách whisky do někoho pustil zcela neprávem. Jednou jsme v jeho bostonském bytě uklízeli nádobí po party, při níž byl Roger svědkem takové scény. Jemně, ale nesmlouvavě mě napomenul. „Nikoho nepřesvědčíš tím, že na něj budeš útočit,“ řekl mi. „Hledej to, na čem se shodnete, snaž se formulovat své názory tak, aby jim to dávalo smysl.“

Roger měl výjimečný intelekt. Viděl jsem ho napsat dokonalé novinové sloupky v češtině při kávě po večeři. Ale navzdory vší jeho brilantnosti ho suchopární logici anglosaské filozofie odmítali brát na vědomí. Věděl jsem, že mu to vadilo, ale že to časem dokázal přijmout. Beztak jsem ho nikdy nepovažoval za člověka akademického světa. Ideje pro něj byly odrazem života a světa, který miloval, od jablek z jeho farmy po klávesy varhan, na které hrál v kostele ve své vesnici. I přes veškeré kontroverze, které vyvolal, si ho tak dnes nejraději představuji – jako venkovského pastora, jehož farností a vírou je Anglie. A vzdálené vrcholy, které zlezl při svých mnohých dobrodružstvích, nyní ustupují do večera a do noci.

Autor je profesorem mezinárodních vztahů a sociologie na Brandeisově univerzitě. Počátkem 90. let působil jako novinář v bývalém Československu a Jugoslávii.

Text přeložil Martin Weiss

Chandler Rosenberger

15. ledna 2020