Obyvatelé Blízkého východu se nemohli dočkat konce léta, které bylo nezvykle teplé. Jenže podzim nepřinesl takovou úlevu, v jakou doufali. Tento region je stále víc vyprahlý a nezmění se to ani do budoucna. Se všemi důsledky, které to může mít.

Letos se to dělo častěji než kdykoli předtím: lidé otočili kohoutkem – a nic. Vlády a příslušné podniky prostě nedokázaly zajistit pitnou vodu, což je pro každý režim dost ponižující situace. Od Alžírska po Írán se konaly demonstrace, jejichž hlavním tématem byl nedostatek nejzákladnější tekutiny.

Problém se ovšem netýká jen toho, co lidem teče nebo neteče doma v koupelně. Většinu vody spotřebují zemědělci, na Blízkém východě je tento podíl nejvyšší na světě, kolem 80 procent. Bez dostatečného množství vody nebude co jíst a sami farmáři se zvednou a budou muset najít novou obživu, a tedy i místo k životu.

Někteří autoři – snad příliš zjednodušeně – spojovali začátek arabského jara se suchem před deseti lety. Jenže teď už opravdu nastává problém, který bude těžké hasit, a to doslova.

Čím dál méně

Přitom tento problém narůstá už mnoho let, ale bez dostatečné odezvy vlád. Asi 70 procent všech zemí světa, které trpí nedostatkem vody, leží v regionu severní Afriky a Blízkého východu. Za poslední generaci stouply průměrné teploty o dva stupně a množství srážek kleslo o pětinu, horký letošek byl především potvrzením dosavadního trendu. Celá oblast přitom neustále chudne – kvůli politické nestabilitě, covidu i ústupu světa od ropy.

Nejtypičtější problém je, že z krajiny mizí voda, protože srážek je méně, na což zemědělci reagují kopáním stále hlubších studní a přečerpáváním povrchových zdrojů, čímž dál poškozují vodní režim krajiny i kvalitu půdy. Vlády v honu za rychlými a politicky průchodnými řešeními problém často dále zhoršují. Například se zdráhají omezovat spotřebu vody. Třeba v Egyptě může každý čerpat vodu z Nilu (jediného velkého zdroje) bez omezení, aby se maximálně podpořila domácí produkce. To ovšem vede k obrovskému plýtvání a oddalování jiných řešení.

V Jordánsku je dlouhodobý problém s děravými rozvody, který úřady nejsou schopny řešit, případně se dívají stranou, když farmáři státní potrubí navrtávají, protože se obávají protestů. V Íránu si vodu pro sebe často uzurpují Revoluční gardy, vlastně stát ve státě s vlastními průmyslovými podniky. Podobně jednají prominenti, někdejší prezident Rafsandžání si údajně postavil vlastní přehradu, aby mohl zavlažovat svou farmu, čímž připravil o vodu její okolí.

Blízkovýchodní režimy také po desetiletí budovaly velké přehrady, které ovšem nevedly k žádoucímu výsledku, protože se z nich voda rychle odpařuje a klesající srážky je nestačí doplnit. Nedokázaly také nabídnout zemědělcům náhradní programy, například pěstování plodin méně náročných na vodu.

Situaci zhoršuje dvojjediný regionální problém – malá efektivita veřejné správy spojená s obrovskou korupcí. V Iráku se nedaří spustit několik projektů na odsolování vody, protože se jednotlivé zájmové bloky hádají, kdo získá zakázku a bude z ní ekonomicky těžit. V Alžírsku sice našli peníze na odsolovací zařízení, ale zjistilo se, že fondy kdosi rozkradl. Deset z jedenácti postavených jednotek se nepodařilo udržet v činnosti.

Víc než ropa

Z otázky vody se stala vysoce politická záležitost. Zajímavý je případ Íránu, kde se letos odehrály velké protesty v Chúzistánu. Je to politicky citlivý region, protože ho obývá arabská menšina, navíc se tu těží ropa, aniž místní pociťují podstatný přínos.

Hlavně byl Chúzistán nejvodnatější oblast země, protékala tudy jediná splavná řeka Íránu, krajina byla velmi úrodná a žírná. Místo zelených polí lze dnes vidět vyprahlé pláně a zvířata tam hynou žízní. Íránští Arabové se domnívají, že vodu vláda schválně odvádí jinam, aby je vytlačila z jejich domoviny a nahradila je Peršany. Na demonstracích se proto volala nejen hesla jako „Chceme vodu“, ale i protirežimní slogany.

Bezpečnostní orgány reagovaly střelbou, protože jsou velmi nervózní. V Chúzistánu je přítomno separatistické hnutí. Především se Teherán obává, aby se nepropojila materiálně motivovaná nespokojenost chudých vrstev s politickým odporem městských obyvatel. Chúzistánští Arabové se navíc letos dočkali solidárních demonstrací v perských oblastech, včetně Teheránu a Mašhadu, dvou největších městech Íránu.

Mezopotámský problém

Každý si z hodin dějepisu pamatuje, že v oblasti velkých řek ve starověku vznikaly civilizace – například Nilu, Eufratu a Tigridu. Tyto toky umožnily rozvoj silných státních aparátů a ty zas byly důležité pro udržování zavlažovacích kanálů. O pár tisíc let později stále platí, že na stejných místech leží významné státy, pro které je přítomnost řek zdrojem síly, ale i extrémní křehkosti. To se projevuje zvlášť silně v období, kdy se mění klima, avšak vlády nejsou schopny na situaci reagovat.

Konkrétně Egypt řeší dvojí problém – narůstá mu neustále populace, a to tempem víc než jednoho milionu lidí ročně! Na pití, průmysl i zavlažování však zůstává stále stejná řeka, nebo dokonce ani to ne, protože i v Nilu ubývá vody. Nejen kvůli snižujícím se srážkám, také proto, že Egypt leží na dolním toku a vodu zadržují státy ležící výš po proudu, především Etiopie, která už začala napouštět svou Velkou přehradu obnovy na Modrém Nilu.

Etiopie investovala do gigantické stavby velké peníze i politický kapitál a snaží se ji napustit co nejrychleji. Pro Egypt tento plán znamená pohromu, protože je tím ohrožena jeho bezprostřední potravinová bezpečnost, ale také zaměstnanost v zemi chronicky stižené nezaměstnaností. Pravděpodobně také povede k zasolování polí kvůli poklesu podzemní vody a postihne provoz v egyptských elektrárnách.

Svržení Husního Mubáraka v roce 2011 se někdy dává do souvislosti se skutečností, že ztratil respekt, když nebyl schopen dosáhnout žádných ústupků na etiopské straně. To teď o deset let později hrozí jeho nástupci, prezidentu Sísímu, jenže teď už je situace opravdu vážná.

Egypt nedávno podnikl vojenské cvičení pod výmluvným názvem Obránci Nilu se svým jižním sousedem Súdánem, který je rovněž závislý na vodě přitékající z Etiopie. Nejde přitom o žádnou legraci, Egypt i Etiopie jsou stomilionové státy, i když nejsou bezprostředními sousedy. O tom, k čemu by tam vedla válka, vypovídá humanitární katastrofa v samotné Etiopii v souvislosti s regionálním konfliktem na severu země.

Podobnou situaci bychom našli i v „Mezopotámii“. Horní tok Eufratu a Tigridu, napájené tamními dešti, ovládá Turecko a řeky pak sestupují na jih přes Sýrii do Iráku. Turecko je tedy geograficky ve výhodě, Irák ji jako vojenská mocnost dokázal neutralizovat. Po americké invazi a nynějším upadnutí do íránského vazalství si Bagdád nedokáže vynutit turecké ústupky, ačkoli Irák trpí suchem – kvůli klimatu i kvůli tureckým vodohospodářským plánům.

Komplikovaná situace je i v Sýrii, kde vlastně stále trvá de facto válečný stav. Například na severovýchodě země jsou přerušeny dodávky vody, protože nádrže a další zařízení jsou v rukou Turecka, jež oblast okupuje, a to se zase vymlouvá na to, že nedostává elektřinu z oblastí, jež ovládá syrsko-kurdská YPG. Výsledkem je, že milion lidí má jen tu vodu, kterou se podaří Damašku dopravit v cisternách.

Možnosti tu jsou

Blízký východ čelí ještě jedné související hrozbě, a to nesnesitelným vedrům. V létě teplota běžně přesahovala 50 stupňů a blížila se hranici 60, což obtížně zvládají i lidé zvyklí na tamní podnebí. Nárůst teplot trápí zejména města kvůli efektu horkých ostrovů, paradoxně také přímořské oblasti, vnímání vedra zhoršuje zrychlené odpařování.

Může to vést k tomu, že se rozsáhlé oblasti stanou neobyvatelnými – a lidé se vydají hledat nové domovy. Vedra též vedou k požárům, výpadkům elektrické energie, vyšším nákladům na chlazení, vyšším nákladům na pěstování rostlin, případně drahým nákupům potravin v zahraničí a zvýšené nezaměstnanosti.

Paradoxní je, že přinejmenším nedostatek se dá aspoň částečně řešit už teď. V Izraeli a některých bohatých státech Arabského poloostrova s úspěchem provozují odsolovací zařízení, navíc poháněná sluneční energií. Kubík takto vyrobené vody stojí asi 50 centů, i v našem vodním kraji se toto zboží prodává za několikanásobek této ceny.

Izraelci jsou také velmi úspěšní v čištění a recyklaci, v určitém ohledu mají vody nadbytek, vybrousili metody pouštního zemědělství. Právě zájem pragmatických vlád v zemích, jako jsou Emiráty, o podobné technologie vedl (mimo jiné) k průlomu v mírových jednáních. Skutečnost, že Jordánsko potřebuje dodávky izraelské vody, pomáhá vyztužit jinak chladný mír mezi oběma zeměmi.

Voda, totiž její nedostatek, tak paradoxně vystupuje ve dvojí roli. Jako zdroj potenciálních konfliktů, anebo naopak jako něco, co státy přiměje ke spolupráci. Vyžaduje to ale hlubší proměnu v myšlení vlád, přeskupení priorit a nápravu nešvarů veřejné správy. Praxe ukazuje, že nejjednodušší řešení se zdá jako nejtěžší.