Zvukový záznam rozhovorů Adiny Mandlové s Josefem Škvoreckým vyvolává otázky

Už se tomu nesměju

Zvukový záznam rozhovorů Adiny Mandlové s Josefem Škvoreckým vyvolává otázky
Už se tomu nesměju

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Na konci svých memoárů nazvaných Dneska už se tomu směju (poprvé vyšly roku 1977 v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých Sixty-Eight Publishers Corp. ) píše prvorepubliková a protektorátní filmová hvězda Adina Mandlová (1910–1991): „Dívám se na svou minulost bez trpkosti a lítosti a necítím nenávist k těm, kdož se mi kdysi snažili život znesnadnit. Nezávidím nikomu společenské postavení, peníze, tělesné a duševní kvality ani slávu. Všecko, co jsem kdysi pokládala za nesmírně důležité, je prostě najednou bezvýznamné, vzdálené, téměř cizí. / Dneska už se tomu směju.“ A pod tím ještě údaj o místě a času vzniku rukopisu („Malta, červen 1975“), maličkost náhle důležitá v souvislosti s kolekcí tří CD vydanou v těchto dnech Supraphonem. Má název Adina Mandlová vzpomíná / Autentické rozhovory herečky s Josefem Škvoreckým v roce 1974 (doslova tak na zadní straně krabičky, avšak na její přední straně i na obálce bookletu už jsou to pouhé Rozhovory… I toto povídání se odehrálo na Maltě, kde tehdy emeritní star žila a kam se za ní spisovatel-nakladatel vypravil. Proč vlastně? Jen aby ji na vlastní oči viděl?

V ediční poznámce ke knižním vzpomínkám Josef Škvorecký uvedl: „Původně jsem si myslel, že knihu napíšu sám, podle magnetofonového záznamu vyprávění Adiny Mandlové, které jsem natočil v jejím domě na Maltě v srpnu 1974. Ale chtěla to nejdřív zkusit sama. Když jsem si přečetl výsledek, poznal jsem, že tohle je původní hlas, moje zpracování by byla imitace. Možná že by byla místy uhlazenější, literárně obratnější (...). Ale nebyl by to prostě originál; nebyla by to Mandlová, bylo by to jen o Mandlové. Omezil jsem se proto na běžnou redakci textu a vyrobil jsem seznam Adininých rolí. / Knihu vám tedy předkládáme tak, jak ji napsala žena, která v českém filmovém umění něco znamenala a již, krátce a přesně řečeno, její spoluobčané zničili.“

Adina Mandlová. - Repro: archiv

Vida, pomyslel si čtenář knížky, která se sem před listopadem 1989 pašovala ze Západu a krátce po převratu vyšla nákladem 150 000 (!) výtisků, Josef Škvorecký roku 1974 natočil svůj rozhovor s Adinou Mandlovou, ale nakonec mu ta nahrávka zůstala jen jako kuriózní suvenýr, protože inteligentní herečka se chopila pera sama, tazatelovy otázky v ní oživily zasuté vzpomínky, ty pak sepsala a spisovatel-nakladatel před jejich knižním vydáním provedl pouze „běžnou redakci textu“. 

Jenže je v tom háček. Nyní vydané nahrávky maltských rozhovorů jsou doprovozeny e-mailem Josefa Škvoreckého z 19. ledna 2009. Adresátem byl publicista Ondřej Suchý, jemuž spisovatel nabídl a nakonec věnoval „asi deset nebo kolik audiokazet s interviewem, který jsem dělal s Adinou Mandlovou na Maltě“. Bylo to prý celkem jedenáct hodin záznamu, který Naďa Dvorská, „autorka výběru z nahrávek a producentka titulu“, prostříhala tak, že zůstalo (i s dodatečně vloženou hudbou) nějakých 212 minut.

Dojem z onoho povídání je slušně řečeno rozpačitý. Při prvním poslechu šokují vulgarity. Herečka se před spisovatelem asi nijak nestylizovala, mluvila, jak jí zobák narost, přestože jeho vyjadřování bylo poměrně upjaté a k expresivním výrazům ji neprovokovalo. Martin Frič „šíleně chlastal“, Stanislav Neumann měl „vyžilej ksicht“, někdo byl „strašná svině“, jiní byli „ty největší svině“, další byl třeba „kurva vypočítavá“... „Žrádlo“, „zadarmo nažrat“, „vožrat se“, „prdel“, „hovno“, „vysereš“ či pikantní zmínka o „hajzlu, kde jsem se poblila“, takové lexikum vychází z umělčiných úst podobně samozřejmě jako výrazy „divadlo“, „film“ nebo „režie“.

Při druhém poslechu vzpomínání, jež je podle producentky „uhrančivé a zásadní“, se vnucuje pocit, že osoba, která ve slovním projevu skoro ani nedovede charakterizovat lidi, na něž se spisovatel ptá (na otázku, jaký byl Karel Čapek, dovede Adina Mandlová říct jen „rozkošnej“, a když je tázána na lidské kvality známého písničkáře, vyhrkne: „Hašlera jsme žrali“), snad sama nemohla sepsat paměti, jež mají hlavu a patu. Uplatnil se tu Josef Škvorecký víc, než uvedl? Přepsal a zkultivoval zvukový záznam? „S tím chlapem jsem se vyspala,“ zní z nahrávky. V knize čteme: „… měli jsme spolu milostný poměr.“ Že by onu „běžnou redakci textu“ nakonec provedl nikoli on, nýbrž herečka? Ale možná na tom nezáleží.

 

Adina Mandlová vzpomíná. Rozhovory herečky s Josefem Škvoreckým. Supraphon 2018, 3 CD, časy 65:44, 72:33 a 73:29.  

Jaromír Slomek

2. června 2018