Krajinářské umění může být v současnosti považováno za něco konzervativního, možná přežitého či vyčerpaného, o to víc překvapí, když se ho někdo chopí novým způsobem. Dalo by se říci, pokud se dnes umělec krajinomalbě věnuje, patří mezi odvážnější autory, mezi běžným publikem však bývá jeho dílo vzhledem ke snadnější srozumitelnosti obecně vždy dobře přijímáno.

Mezi současné mladé krajináře či plenéristy (kdy malby vznikají přímo ve volné přírodě) patří například Adam Kašpar, jehož hyperrealistické krajiny současnosti či antropocénu s občasným lehce romantizujícím nádechem nemají v Čechách kvalitativního srovnání. Dalším srdcařem, který maluje na čerstvém vzduchu, je Zdeněk Daněk, jehož malby a kvaše dosahují vysoké úrovně, Tomáš Honz jezdí za teplejším světlem a jinými barevnými odstíny do jižních krajů a jsou tu ještě Eva Vápenková se svými jemnými kresbami a vyabstrahovanými grafikami či Lenka Falušiová s dokonale provedenými tušemi na plátně či papíru s lesní tematikou. Vedle krajinářů tradičního typu se aktuálně stává častým uměleckým tématem ekologie, péče o volnou přírodu a její obnova a environmentální úzkost, která navrací k podstatě života obecně.

Soubornou výstavu svého dvacetiletého krajinářství, o kterém sám dosud nemluvil ani je nevystavoval, připravil spolu s výpravnou publikací čtyřicátník Vladimír Véla ve svém rodném Turnově ve spolupráci s galerií Maxiart. Kolorista, který se v posledních letech téměř oprostil od figurativnosti a konkrétnosti obrazů, vystavuje svůj vývoj malby na pozadí právě krajinářského tématu. Zpočátku rozeznáváme dominanty i zákoutí Českého ráje a Jizerských hor (Trosky, Ještěd), případně přírodní scenerie lesních útvarů, remízků, zimních cest, balíků slámy a postupně pronikáme do Vélova současného rukopisu, kdy se podvědomě řídí heslem Caspara Davida Friedricha: „Malíř nesmí malovat pouze to, co vidí před sebou, nýbrž také to, co vidí v sobě.“ Jeho obrazy pracují s vnitřním světlem, výraznými gesty a poctou pulzujícím expresivním pigmentům, jako je karmínová červeň, neapolská žluť, oranžové kadmium, kobaltová modř, kasselská hněď či révová čerň, s jejich sytostí i vymývanými objemy, s komplementárností odstínů i vzájemnými kontrasty.

Zakladatelé české krajinomalby 19. století, jako byl Karel Postl, Antonín Mánes, Adolf Kosárek, Josef M. Navrátil, Antonín Chitussi či Zdenka Braunerová, mohou klidně odpočívat, protože tu dnes mají své důstojné zástupce.