Každý rok se znovu a s přiznanou marností snažím přeložit si slavný citát z pera Vity Sackville-Westové. Dáma, která stvořila jednu z nejkrásnějších zahrad světa, obklopující Sissinghurts Castle, se v něm vyznává ze svého zahradního blues. Lká nad smutnou chvílí, kdy rozkvete v zahradě první flox, a nad jantarovým světlem, které spolu s ním přináší konec toho převelikého rozpuku časného léta. Připomíná nám, že musíme již přemýšlet v ústrety podzimu. Přitom není pražádný důvod mít přece cokoli proti podzimu, plnému své vlastní krásy. Líto je jí především toho, že nemůže prostě unést, jak další léto utíká, a nedokáže přehlédnout, co první náznak podzimu značí.

Naše horké letní dny tuhle úvahu v sobě málokdy mají, a jakkoli letošní léto je velice britské, navádí k pochopení. U nás ta úvaha přichází o chvilku později. Jako děti jsme nechápali, co myslí babička tím Svatá Anna, chladna z rána, když prázdniny byly sotva v půlce a přes den bylo krásně. Ona už se viděla ve žních, prosvítaly šišky chmele na drátěnkách a jablka v aleji se začala nalévat. Tak se večer jde pro něco na záda a nad ránem padne mlha do údolí či rosa do trávníku. Rok se zlomil a my to bravurně přehlížíme. Floxy nikoli.

Krásné české jméno plamenka bylo téměř zapomenuto, a to jsou s námi již víc než dvě staletí. Jsou to kvítka americké provenience a před první světovou válkou si začala dobývat pozornost zejména pro své syté růžové, červenavé, purpurové až modrofialové tóny. Pozdravy od amerických osadníků nebyly v té době v Čechách nijakou vzácností. Právě naopak. Mnohé z těchto květin se dostaly coby semínka v obálkách zaslaných přes moře jako pozdrav domů, maminkám a babičkám či tetám pro potěchu od těch synků a vnuků, co odešli hledat štěstí za moře a nikdy se již nevrátí. Právě floxy a neméně i podzimní astry v sobě nesou tuhle vzpomínku na miliony našinců, kteří vybrali nejhezčí z květů v okolí a poslali je domů. Nejvíc lidí odešlo z někdejšího venkova, kde podnes nalézáme v předzahrádkách plamenky docela plané, obyčejně růžové, nepodobné žádné odrůdě, a přec i tolik neobyčejné.

Téměř každý, kdo si přijde pro „floxu“, má svůj příběh. Je to vyprávěcí kytka, nese v sobě hodně vzpomínek na dávné zahrádky plné květin, které jsou dnes již jen málo k zahlédnutí. Stařenky odešly a s nimi i příběhy bejlí krásného i sošného, užitečného či jen přebývajícího pod okny. Mnohde právě plamenka je jedním z posledních mohykánů zahrad, zůstává tu po desetiletí, a zatímco v chalupě se střídají generace či celé rodiny, jejich trsy zůstávají, sladký nektar vysávaný dětmi i otakárky.

Americká perenka začala být v meziválečné době zuřivě šlechtěna a dosáhla několik stovek odrůd. I u nás byly nejméně dva závody, které měly veliká pole floxů. Jedno bylo v Blatné u růžaře Böhma a druhé v Žehušicích u Stomeů ve školkách. Jezdilo se tam vybírat v květu, trsy se označily jmenovkou a na podzim putovaly trsy zabalené v koších a mechu dráhou k adresátovi. Karl Feorster, slavný zahradnický vzor Karla Čapka, se dokonce nechal slyšet, že zahrada bez floxu je chyba. Silná slova.

Poslední dekády se plamenky trochu schovaly. Jejich kultura na polích byla hodně zdecimována takovou malou potvůrkou, háďátko se jí říká. Zanikly kvůli němu i významné sbírky. A jiné se objevily. Třeba stovky ruských kultivarů s barevnými šmouhami, o kterých nikdo neměl tušení. Taky je objevují sami Američané a učí je třeba kvést od jara do podzimu nebo nemít padlí. Že nevíte, co to je? To buďte rádi. Padlí nechce mít přece nikdo.