Zemřel Jan Stráský

Zemřel poslední československý premiér Jan Stráský

Zemřel Jan Stráský
Zemřel poslední československý premiér Jan Stráský

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ve věku 78 let dnes v Praze zemřel poslední československý premiér Jan Stráský. Informaci Deníku potvrdil ČTK s odvoláním na rodinu Jan Havelka, čestný předseda Klubu českých turistů, v jehož čele Stráský dříve stál. Stráský byl předsedou federální vlády od července do konce roku 1992, přičemž po rezignaci tehdejšího československého prezidenta Václava Havla vykonával i část pravomocí hlavy státu. Po rozpadu Československa se stal Stráský v české vládě ministrem dopravy a později zdravotnictví. Byl poslancem České národní rady a Poslanecké sněmovny, členem ODS, později Unie svobody. Po odchodu z politiky stál v čele Národního parku Šumava.

Podle informací ČTK zemřel Stráský v domově pro seniory v pražských Štěrboholích.

Stráský před revolucí pracoval jako úředník ve Státní bance československé (SBČS), kde se také na začátku 70. let poznal s Václavem Klausem. Na jaře 1990 se stal náměstkem generálního ředitele Komerční banky. V květnu 1991 se zapojil do vrcholné politiky, když byl jmenován místopředsedou české vlády a měl na starosti hospodářské reformy.

Vrcholné chvíle Stráského působení v politice pak přišly po volbách v červnu 1992, v nichž byl zvolen poslancem České národní rady za koalici ODS-KDS. V červenci 1992 přijal roli premiéra rozpadající ho se Československa, které se 1. ledna 1993 rozdělilo na dva samostatné státy.

Během několika měsíců roku 1992, kdy vykonával část pravomocí hlavy státu, musel v roli premiéra řešit nevyhnutelné rozdělení státu, ale jeden den v týdnu si vyhradil i na všechna oficiální setkání, která z jeho prezidentských kompetencí vyplývala. Ze všeho nejméně rád pak vzpomínal na udělování prezidentských milostí, jejichž příprava často zabírala celý víkend. "A já subjektivně říkám, že to bylo vůbec nejtěžší, co jsem kdy v životě dělal. A to jsou milosti," řekl Stráský v roce 2012 v rozhovoru s ČTK.

Podle tehdejší ústavy byl Stráský zodpovědný za milosti a amnestie, přijímání a odvolávání velvyslanců, generálů či rektorů. Vyhlášení války a další prezidentské pravomoci dostala na starosti vláda. Stráský v té době vedl ještě ministerstvo zahraničního obchodu a zastával funkci místopředsedy ODS. V rámci politické dohody se Stráský pokoušel vyhýbat státním návštěvám a stejně tak nepřijímal ani zahraniční hosty.

Po rozpadu společného státu se bývalý federální premiér vrátil do české vlády, kde dostal na starosti ministerstvo dopravy. Vedl ho do října 1995, kdy jej premiér Klaus povolal do čela ministerstva zdravotnictví. První ministr-nelékař ale stihl uvést do života jen malou část reformy, než spolu s celou vládou na přelomu let 1997 a 1998 skončil.

V roce 1997 patřil Stráský mezi ty členy ODS, kteří vyzvali Klause k odchodu z čela vlády, a později také vstoupil do Unie svobody. Svou kariéru v politice ale v té době uzavřel. V lednu 2001 se stal na šest let šéfem jihočeského krajského úřadu. Už koncem 90. let se začal více angažovat ve vedení Klubu českých turistů, jehož byl od dubna 2006 osm let předsedou. Od února 2011 do června 2012 pak působil také jako ředitel Správy NP a CHKO Šumava.

Během roku a půl v čele šumavského národního parku čelil Stráský kritice ekologických aktivistů i části odborníků, zejména kvůli postoji k zásahům proti kůrovcové kalamitě. Vysloužil si dokonce od ekologického sdružení Děti Země dvojí "ocenění" - anticenu Ropák za největší protiekologický počin a Zelenou perlu za antiekologický výrok. Necelé dva roky poté, co odešel z čela šumavského parku, skončil Stráský také v čele Klubu českých turistů, jehož byl poté čestným členem.

Stráský se narodil 24. prosince 1940 v Plzni, kde také maturoval na obchodní akademii (1958). V letech 1963 až 1970 vystudoval filozofii a politickou ekonomii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Od 60. let až do roku 1990 pracoval ve Státní bance československé, nejprve v Plzni, později v pražské centrále, ze které se na začátku normalizace musel přesunout na pobočku pro Prahu 1 ve stejné budově. Stráský byl dvakrát ženatý, z prvního manželství má syna a dceru, z druhého syna.

Jan Stráský byl federálním premiérem, šéfem NP Šumava i turistů

"Kouřím trvale od šestnácti, teď už nemá cenu něco měnit," řekl v roce 2013 bývalý premiér, o kterém se říká, že měl jako jediný vždy k dispozici popelník i v bytě nekuřáka Václava Klause. S Klausem, který výrazně ovlivnil jeho kariéru, se Stráský potkal po roce 1968 v pobočce SBČS v Praze 1. "Dva roky jsme sdíleli kancelář. Byli jsme stejně staří, měli jsme podobné zájmy," vzpomínal Stráský na začátek 70. let, kdy se s budoucí výraznou postavou české polistopadové politiky seznámil.

Bývalý člen komunistické strany (vystoupil z ní v roce 1969) byl podle svých slov už koncem 80. let přesvědčen o tom, že se komunistický režim zhroutí. Po roce 1985 navázal Stráský opatrné kontakty s disentem, chodil například na návštěvy k Petru Pithartovi, stýkal se ale také s lidmi z okruhu kolem Emanuela Mandlera a Bohumila Doležala. V říjnu 1988 byl Stráský dokonce zadržen a Státní bezpečnost u něj v bytě marně hledala protistátní letáky.

Listopad 1989 pak přinesl velkou příležitost nejen Stráského dobrému příteli Klausovi, ale i jemu. Na jaře 1990 se Stráský stal náměstkem generálního ředitele Komerční banky (v té době radil českému premiérovi Pithartovi), a v květnu 1991 se zapojil do vrcholné politiky, když byl jmenován místopředsedou české vlády a zároveň předsedou Hospodářské rady vlády ČR. Vrcholné chvíle Stráského působení v politice pak přišly po volbách v červnu 1992, kdy byl zvolen do České národní rady, předchůdkyně Poslanecké sněmovny.

Politik, vnímaný v té době i jako Klausův "muž na špinavou práci", přijal v červenci 1992 roli premiéra Československa, toho úplně posledního. "Byl to těžký půlrok. To nešlo o kůrovce, to šlo o možnou válku, o občanské spory, o spory s Maďarskem, o spory s celou Evropou, která nevěřila, že se nám to podaří v klidu rozdělit. A přišlo velké ulehčení," komentoval Stráský své působení jako premiéra dělícího se státu. Po rezignaci Václava Havla navíc vykonával i část prezidentských pravomocí.

Po rozpadu Československa se bývalý federální premiér vrátil do české vlády, kde dostal na starosti ministerstvo dopravy. "(Antonín) Baudyš byl lepší střelec, takže si vybral obranu a já dopravu," popsal v nadsázce cestu do čela resortu, který vedl do října 1995, kdy jej premiér Klaus povolal "hasit problémy" do čela ministerstva zdravotnictví. První ministr-nelékař ale stihl uvést do života jen malou část reformy, než spolu s celou vládou na přelomu let 1997 a 1998 skončil. V červnu 1998 také skončil v roli poslance.

Stráský byl také místopředsedou ODS, a to v letech 1992 až 1997. V roce 1997 patřil Stráský mezi ty členy ODS, kteří vyzvali Klause k odchodu z čela vlády, a později také vstoupil do Unie svobody. Svou kariéru v politice ale v té době uzavřel a vyzkoušel si roli penzisty, aby se v lednu 2001 stal na šest let šéfem jihočeského krajského úřadu. Už koncem 90. let se začal více angažovat ve vedení Klubu českých turistů, jehož byl od dubna 2006 osm let předsedou. Od února 2011 do června 2012 pak působil také jako ředitel Správy NP a CHKO Šumava.

Během roku a půl v čele šumavského národního parku čelil Stráský kritice ekologických aktivistů i části odborníků, zejména kvůli postoji k zásahům proti kůrovcové kalamitě. Vysloužil si dokonce od ekologického sdružení Děti země dvojí "ocenění" - anticenu Ropák za největší protiekologický počin a Zelenou perlu za antiekologický výrok. Necelé dva roky poté, co odešel z čela šumavského parku, skončil Stráský také v čele Klubu českých turistů, jehož byl poté čestným členem.

 

,

6. listopadu 2019