Lucie Skřivánková a Rostislav Švácha o "panelu"

Všechna sídliště nejsou stejná

Lucie Skřivánková a Rostislav Švácha o "panelu"
Všechna sídliště nejsou stejná

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Slavné hanlivé označení „králíkárny“ nepoužil prvně Václav Havel, jak se traduje, ale pařížská smetánka, která tak už v 50. letech začala říkat velkým sídlištím kolem Paříže. Potvrzuje to teorii, že na panelová sídliště nejvíce nadávají ti, kteří v nich nikdy nebydleli. Dlouhou dobu se jich drželo stigma typicky socialistického produktu, stejně jako všemožná klišé. Svým projektem se jim snaží čelit kurátorka Uměleckoprůmyslového musea Lucie Skřivánková a historik architektury Rostislav Švácha. A celkem se jim to daří. Letos získali cenu Magnesia Litera za knihy Paneláci 1 a 2 a jejich výstava Bydliště: Panelová sídliště, která probíhá v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze, byla kvůli velkému zájmu veřejnosti prodloužena až do 22. července. Chmurné porevoluční scénáře o postupném úpadku sídlišť se nenaplňují. Lidé zakládají občanská sdružení na ochranu před nesmyslnými developerskými projekty, na stole je i návrh o památkové ochraně.

Paní Skřivánková, kdy jste se rozhodla, že se chcete věnovat právě historii paneláků v Čechách, a jak celý proces následně probíhal?

Skřivánková: V roce 2012 jsem si vypsala grant na ministerstvu kultury na výzkum panelových sídlišť. Ten prvotní impulz byl pokusit se zmapovat vybraná zajímavá sídliště napříč všemi kraji České republiky. Šlo o to, aby to bylo rovnoměrně rozložené. Aby se pořád nemluvilo jenom o Lesné v Brně, kladenské Sítné a pražských sídlištích. Grant nám zaštítilo Uměleckoprůmyslové museum v Praze, kde pracuji jako kurátorka. Byl to výzkumný a výstavní projekt, kdy nejprve probíhala série exteriérových regionálních výstav. V letech 2014 až 2017 takhle pod širým nebem proběhlo po městech čtrnáct výstav. Potom jsme vydali tři knihy. Ta první, Paneláci 1, je vlastně katalogem k sérii těch regionálních výstav. Tam je zmapováno padesát sídlišť ze sedmdesáti tří, která jsme celkově vybrali. Vyšla také anglická mutace, kde jich bylo pětadvacet, těch pro zahraniční publikum nejatraktivnějších. A poslední kniha, Paneláci 2, je syntéza toho, co jsme vyzkoumali. V Paneláci 1 uvidíte hlavně pasporty sídlišť doplněné demografickými studiemi a rozsáhlou fotodokumentací. Paneláci 2 jsou už samotným vyvrcholením celého
výzkumu. V rámci grantu jsme se také zavázali udělat dvě metodiky, z čehož jedna byla o potenciální památkové ochraně sídlišť.

Švácha: Nejsme první, o sídlištích vycházely knihy už před naším projektem, třeba Husákovo 3 + 1 nebo Legenda o sídlišti. Zajímavé knížky, ale tak velká systematičnost v tom zatím nebyla.

Skřivánková: Je pravda, že v posledních letech se tímhle tématem zaobíralo poměrně dost lidí z různých úhlů pohledu, nám ale šlo hlavně o tu rovnoměrnost, která tu doposud chyběla. Chtěli jsme mít zastoupené všechny kraje a shromáždit co nejvíce možných informací, především umělecko-historických, které pak budou fungovat jako základ pro další výzkumy.

Byla za vaším výzkumem také snaha zbavit paneláky určitého stigmatu? Často se na ně dosud nahlíží jako na něco, co vlastně ani není hodno pozornosti.

Švácha: To téma mezi historiky architektury dlouho nebylo atraktivní. Dodnes určitě existují lidé, kteří nepovažují panelové sídliště za téma hodné zájmu historika architektury. Dnešní dějiny umění preferují originalitu a jedinečnost. Tohle pro ně není architektura. Na sídlištích se používají typové stavby, moc rozmanité nejsou, na první pohled se to nejeví jako moc atraktivní téma. Právě to jsme ale chtěli zlomit. Vždyť tam bydlí třetina české populace. To už se minimálně ze sociálních důvodů opomíjet nesmí. Mě osobně také už dost iritovala taková ta klišé a zevšeobecnění. Že všechna sídliště jsou hnusná a podobně.

V knize Když se utopie stane skutečností jste přišla se zajímavou teorií, že na sídliště nejvíc nadávají ti lidé, kteří na nich nebydlí.

Skřivánková: Poslední roky už naštěstí nepanují ty nejhorší mýty o tom, že na sídlištích žijí divní lidé a že tam neexistují sousedské vazby. To byla záležitost spíše 90. let.

Švácha: Tohle je pravidlem pro všechny země, kde se sídliště stavěla. Už v 50. letech nadávali francouzští intelektuálové na sídliště kolem Paříže. Přitom s nimi nikdy neměli žádnou přímou zkušenost.

Podle jakého systému jste se rozhodli sídliště řadit?

Švácha: Rozhodli jsme se tu masu sídlišť roztřídit chronologicky a po debatách jsme dospěli k rozčlenění sídlišť do šesti etap. Od prapůvodní dřevní fáze přes socialistický realismus až k postmodernistickým sídlištím. Ta čtvrtá etapa, která se kryje s 60. lety, se dá považovat za takový vrchol. Tehdy měli architekti nejlepší podmínky k tomu, aby postavili opravdu pěkná sídliště. Dokonce i paneláky na těch sídlištích začaly vypadat docela dobře. Téhle etapě říkáme „krásná sídliště“ a patří do ní třeba Lesná v Brně, Sítná v Kladně nebo pražské Ďáblice.

Proč se to tak dobře dařilo skoro jen v těch 60. letech? Čistě z politických důvodů?

Švácha: Asi za tím hodně stála tehdejší politika. Nejvyšší orgány komunistické strany tehdy začaly kupodivu klást velký důraz na kvalitu. Předtím i potom šlo o to, aby se toho postavilo co nejvíc, a převládla kvantitativní kritéria. Důraz na kvalitu v 60. letech otevřel architektům více prostoru k tomu, aby z toho začala vznikat skutečná architektura. Je otázka do debaty, do jaké míry jsou architekti vlastně odpovědní za výslednou podobu
sídlišť…

Skřivánková: Sídliště nejsou anonymní, nevyprojektovala se na stole v kanceláři. Ať už se ten záměr nakonec realizoval, nebo byl rozmělněn na cucky, za většinou návrhů vždy stál architekt s nějakým nápadem. Architekti byli ovšem za práci na sídlištích hodně popotahováni. I Františku Zounkovi, spoluautorovi Lesné, vytýkali mladší kolegové, že dělal na něčem už z principu špatném.

Švácha: Dost ostrá kritika sídlišť se začala veřejně objevovat už v 80. letech, psalo o tom dokonce i Rudé právo. A gradovalo to. Není to tak, že by se na sídliště začalo nadávat až v 90. letech. To stigma, že je to typický socialistický produkt, na nich ulpělo právě tehdy. My jsme se snažili ukázat, že tomu tak rozhodně není ve všech případech. Když si porovnáte naše krásná sídliště z 60. let s těmi německými nebo francouzskými, tak tam takřka žádný rozdíl není. Tady se nemáme za co stydět. Rozdíl se začal prohlubovat po sovětské invazi a za normalizace. Na Západě se od výstavby obřích sídlišť začalo ustupovat a u nás se naopak jejich výstavba prohlubovala. Tehdy se nůžky mezi Východem a Západem rozevřely. Navíc za Husáka převážila kvantitativní kritéria. Téhle etapě říkáme „technokratická“.

Překvapilo mě, že nejsou k dispozici tvrdá data o tom, jestli bylo stavění z panelů opravdu efektivnější a levnější než jiné způsoby.

Švácha: To byl důvod, proč se panelová sídliště začala stavět. Zakládalo se to na hypotéze meziválečných architektů, že když se stavebnictví zprůmyslní, tak to bude lacinější než klasické technologie a půjde to i rychleji. Zdali to opravdu tak je, to se nikdy neověřilo. Nikdo to taky ale nikdy nevyvrátil. Je to tajemství, co se vznáší nad paneláky!

Sídliště Brno-Lesná, postavené v letech 1962-1970. - Foto: archiv

Bydleli jste oba na sídlišti od dětství? Jakými fázemi si váš vztah k nim prošel?

Švácha: Bydlím na sídlištích od šesti let, vystřídal jsem Strašnice a Modřany. Nadával jsem na ně taky. V 80. letech jsem to nenáviděl a pokládal za největší tragédii české architektury. Pak v 90. letech tedy přišly ještě horší věci, takové ty domečkové Beverly Hills čtvrti kolem každého většího města. Architektonicky a urbanisticky naprosto příšerné a mnohem horší než sídliště. Ale hlavně, jak jsem zmoudřel, naučil jsem se na sídliště dívat vlídněji a hlavně mezi nimi rozlišovat. Neházet je do jednoho pytle. Všechna sídliště nejsou stejná. Vedle těch špatných a nepodařených tu najdete i taková, která se vyrovnají tomu, co se tehdy stavělo na Západě. Vůbec první paneláčky u nás postavila firma Baťa ve Zlíně. Ty nejstarší jsou z roku 1943. Tak to vidíte… Nebyl to socialismus, ale kapitalistický podnikatel Baťa, kdo se do toho první pustil.

Skřivánková: Já mám jiný příběh než pan profesor. Do svých osmnácti let jsem vyrůstala v Pachtově paláci na Starém Městě. Fotografové k nám chodili fotit panoráma Pražského hradu, protože právě druhé patro toho paláce pro to bylo ideální. Ze základky si pamatuji, jak z politických důvodů vystěhovali dům vedle a ti lidé „šli na sídliště“. Znělo mi to dost podezřele. Při restituci v roce 1994 pak vystěhovali i nás a naši se rozhodli, že půjdeme na
sídliště. Ocitli jsme se v Nových Butovicích. Byli jsme třígenerační rodina. Já jsem se s tím vyrovnala velmi lehce, moje maminka to nesla hůř, ale zvykla si, a pro mou babičku to byl konec života, měla pocit, že sedmé patro je jako nějaká jáma do tunelu, byla úplně vykořeněná a nešťastná. Tohle hledisko mě na tom tehdy zajímalo nejvíc, ne to hledisko architektonické, urbanistické, ale sociologické. Zajímala mě spokojenost lidí, co tam žijí, a
zajímaly mě i všechny ty mýty, které v té době ještě byly dost živé.

Právě v 90. letech tu proběhla vlna, kdy se tvrdilo, že všechna sídliště jsou stejná, ošklivá, život tam nestojí za moc a nejlepší by bylo je zbourat.

Skřivánková: To byly hlasy přímo z Obce architektů. Třeba Ladislav Lábus a Josef Pleskot ale už koncem 90. letech začali nabádat druhé, aby neblbli a neopakovali dokola jen to, co je na sídlištích špatně.

Švácha: Když budete na sídliště pořád nadávat, nic tím nevyřešíte a těm lidem, kteří tam žijí, nijak nepomůžete.

Proč u nás sídliště nikdy nezažila hromadné vybydlování, jako se to stalo třeba ve Francii? Na takové černé scénáře se právě v 90. letech upozorňovalo, kromě pár problémových lokalit k tomu ale nikdy nedošlo.

Skřivánková: U nás to bylo dané socialistickou bytovou politikou, která upřednostňovala rodiny s malými dětmi. Tehdy se i lidé brali často proto, aby získali nárok na byt. Na nová sídliště se stěhovali lidé, kteří si byli věkově blízcí, z velké části to byly právě rodiny s malými dětmi. To sídliště pak taky stárlo. Na sídlištích byla budovaná infrastruktura, něco se stihlo dostavit, něco ne, ale vždycky se při plánování počítalo se školkami a školami.
Bylo to přesně propočítané na počet obyvatel. Ta infrastruktura je zajímavá věc, protože když se teď podíváte na většinu developerských projektů, tak tam se s tímhle vůbec nepočítá. Na Západě byly tehdy panelákové byty myšleny jako startovní pro mladé rodiny, které se odstěhují jinam. V kontextu politické situace se tam také začali stahovat emigranti a postupně to začalo degradovat. U nás se kromě mladých rodin na sídlištích ubytovávaly všechny sociální vrstvy napříč společností. Dělníci vedle univerzitních profesorů. Tuhle pozoruhodnou demografickou skladbu si zachovala i sídliště na Slovensku, v Polsku a Maďarsku, tedy v zemích dřívějšího východního bloku. To je velká naděje pro budoucnost sídlišť vůbec. Pokud se tam bydlení a infrastruktura budou zlepšovat, budou reagovat na aktuální potřeby obyvatel, tak budou atraktivní pro všechny příjmové kategorie a žádný trend vybydlení nehrozí.

Jaká je tedy budoucnost sídlišť? Dočkáme se nakonec i toho, že se některá budou památkově chránit?

Švácha: Sídliště by se měla rozvíjet dál, určitě je možné je architektonicky vylepšovat. Rozhodně si ale nemyslím, že to vylepšení přinesou současné developerské projekty. Na sídlištích, kde je pořád hodně volného prostoru, je chtějí zahustit nebo chtějí bourat obchodní střediska a postavit místo nich zase nějaké věžáky. V tom nevidím snahu zlepšit sídliště, ale čistou snahu na tom vydělat. Když developer přijde s projektem, který přináší zlepšení, budu samozřejmě pro. Proti těmhle plánovaným projektům se teď zvedají občanské iniciativy, lidé si svá sídliště brání. V Praze konkrétně v Ďáblicích nebo u nás v Modřanech. Památkovou ochranu jsme dost řešili v metodice pro ministerstvo kultury i v naší knize Paneláci 2. Na rozdíl od Německa, Anglie nebo skandinávských zemí u nás není ani jedno památkově chráněné sídliště. Naše společnost ještě tak daleko nedorostla, aby se odvážila něco takového udělat. O nějaké míře plošné ochrany by se ale uvažovat mělo. Některá ta sídliště, Lesná nebo třeba právě Ďáblice, jsou opravdu cenná z urbanistického i architektonického hlediska a bylo by škoda je zkazit. Je komické a paradoxní, že ministerstvo kultury na jednu stranu schválí metodiku o památkové ochraně a na druhou stranu to pak při konkrétních případech odmítá s argumenty, které nemají žádnou odbornou hodnotu. Oni mají prostě za to, že „žádné sídliště si nezaslouží památkovou ochranu“.

Skřivánková: A to je přesně ta paušalizace, proti které se snažíme bojovat.

Jakub Peřina

9. června 2018