Spisovatelka Radka Denemarková přirovnává čtení k meditaci – díky němu máme možnost být sami se sebou, osvobodit se od problémů, jež nám vnucují druzí, protože naše skutečné problémy jsou jiného rázu, a nepodlehnout okolnímu světu – pragmatickému, konzumnímu, byrokratickému. „Číst by měli hlavně politici,“ říká autorka, která se nebojí otvírat tabuizovaná témata, jichž prý existuje v naší společnosti víc, než je zdrávo.

Jste spisovatelka ve „svobodném povolání“. Takže se lze psaním uživit?

Na volné noze jsem už sedmnáctým rokem a uživím se tím, ale řeknu naprosto otevřeně, že mě zachránil úspěch v zahraničí. U nás bohužel stále přetrvává nastavení z dob národního obrození, kdy se od spisovatelů očekávalo, že budou takzvaným svědomím národa – to považuji za nesmysl –, ale zároveň je společnost nechala klidně umřít hlady. Ve všech ostatních civilizovaných zemích je normální, že jsou autoři podporováni – například formou stipendií či placených autorských čtení –, aby se mohli věnovat jen psaní.

U nás to tak nefunguje?

U nás se ukazuje, že umění, kulturu a talenty nikdo nepotřebuje, tedy v tom smyslu, že je nikdo nepodporuje. A to se nezmění, dokud nebudeme mít vzdělané politiky. V Česku se psaním sice uživit lze, ale jen pokud píšete pro davy. Anebo k tomu musíte ještě psát články, překládat, učit…. Tak jsem to taky dělala.

Mnozí autoři se možná právě z tohoto důvodu čtenářskému vkusu raději přizpůsobili…

Nevěřím, že může vzniknout dobrá literatura, když se vnímá jako produkt. Na nové knihy si čtenáři vždycky musejí teprve zvyknout. Literatura nemá uspokojovat dav, ale naopak lidem otevírat oči, ukazovat jim jiné perspektivy, ukazovat, že lze myslet jinak, psát jinak, žít jinak. Ne jít po vyšlapaných cestách.

Na otázku, proč jste se rozhodla stát se spisovatelkou, odpovídáte, že psaní si našlo vás. Vnímáte to jako závazek, odpovědnost?

Vážím si autorů, kteří se postavili na stranu lidí odsunutých na okraj společnosti. Absolutně nesouhlasím s tím, že umění může stát mimo morální kategorie nebo že se samo o sobě může uzavřít do takzvané slonovinové věže. Když někdo napíše knihu, vstupuje tím do veřejného prostoru a jeho hlas přestává být soukromým. A spisovatel k němu má odpovědnost. Nejen k talentu, ale i k tomu, jak sám žije. Své knihy považuji za hotové až ve chvíli, kdy jsem si stoprocentně jistá, že je to můj strop, že už to líp nesvedu. Jen tak může člověk žít sám se sebou.

Promýšlíte každé slovo, nebo jste schopna popsat dvacet stran za večer?

Je to různé. Někdy se dostanu do jakési intuitivní fáze, kdy prakticky nevstanu od stolu, za což pokaždé děkuji nebesům. Psaní jsem si ztížila, psaní je boj o jazyk a každé téma si zaslouží jiný jazyk, jiný způsob vyjádření. Například postava z knihy Smrt, nebudeš se báti trpěla maniodepresivní psychózou, což jsem promítla i do formy a jazykové roviny – kapitoly, kde byla zachycena ve fázi deprese, jsem psala jiným jazykem než kapitoly zachycující fázi manickou. Nebo když jsem pracovala na knize Peníze od Hitlera, potřebovala jsem psát emocionálním, sugestivním jazykem. Po celou dobu jsem měla na stole fotografii třináctileté holčičky, kterou jsem kdysi našla v antikvariátu v Kutné Hoře a která mě vždycky vrátila do emocionálního rozpoložení hlavní postavy. V prvním vydání Peněz od Hitlera se ta dívka dokonce objevila i na záložce.

Pokud se nemýlím, psala jste tento román tři roky. Po jeho dokončení jste musela být psychicky naprosto vyčerpaná. Dáváte si mezi jednotlivými díly povinné ozdravné přestávky?

Ano, po každé knize jsem vnitřně poničená. Odpočívám jinou prací, překlady, esejistickými texty, četbou.

Mnozí autoři mají s aktem psaní spojeny nejrůznější rituály – píší vstoje, v noci, perem oblíbené značky… Máte i vy takové zvyky?

Jako samoživitelka jsem na psaní měla jen noci, takže mým jediným rituálem bylo dát si před psaním ledovou sprchu, abych neusnula. Je ale pravda, že když jsem třeba překládala Mrtvorozenou Elišku Frankensteinovou od Michaela Stavariče, kde vystupuje postava, které dochází dech, šla jsem se pokaždé nejprve rychlým krokem projít. U Herty Müllerové jsem se naopak musela naprosto izolovat a ponořit se do každé věty zvlášť…

Překládané dílo tedy nestačí vnímat jen skrz slova?

V Grazu jsem kdysi udělala takový pokus. Kamarádce, která je překladatelka, jsem přinesla úryvky textů různých autorů, přeložených do češtiny jednou osobou. A ona si myslela, že jsou to texty jednoho autora! To je podle mě to nejhorší, co se u překladu může stát – vydat se filologickou cestou a zploštit tak autorův výraz. Překlad prózy a poezie musí být tvůrčí.

Do jaké míry se tedy překladatel může v rámci tvůrčího překladu odchýlit od originálu? Však víte, co se říká: že překlad bývá buď věrný, nebo krásný…

Žádný správný, respektive věrný překlad neexistuje. I když přeložíte slovo od slova, stále převádíte text z jednoho jazyka – tedy jednoho myšlenkového systému – do jiného. Prostředky, které má výchozí jazyk, nemusí mít jazyk cílový. Jako překladatelka mám obrovskou výhodu v tom, že jsem sama překládána. Takže překládám právě tak, jak chci, aby jiní překládali moje dílo. Snažím se zachovat hlas a vyznění výchozího textu, ušít mu co nejlepší český kabát, který mu padne.

Prozradila jste, že byste si přála, aby váš poslední román Hodiny z olova, za který jste v roce 2019 získala Magnesii Literu, vyšel na Tchaj-wanu. Podařilo se to?

Ano. V lednu se na Tchaj-wan snad znovu vypravím, mám tu zemi nesmírně ráda, dokonce si dokážu představit, že bych tam mohla žít natrvalo.

Opravdu?

Ano. Jedním z důvodů je mentalita, srdečnost tamních obyvatel. Právě solidarita, ohled na druhé a vlídnost lidem u nás chybí. Protože do tržního myšlení se pojmy jako morálka, solidarita, pomoc druhému nebo svědomí nehodí.

Dlouho jste se literaturou zabývala jako pracovnice Ústavu pro českou literaturu, byla objektem vašeho bádání. Pohlížíte na literaturu očima spisovatelky jinak?

Být spisovatel a literární vědec je jako stát na opačných březích téže řeky, každý ji vidí z jiné perspektivy. Literární věda přistupuje k literatuře racionálně a nevyhnutelně ji zužuje, redukuje… Názor literárního vědce a vše, co se o díle řekne, je vždycky slabší než dílo samo. Žádná teorie o umění nemůže nikdy postihnout zásadní věci, proto se tak často s dílem osudově míjí.

V letech 2009 až 2014 jste na Literární akademii vyučovala tvůrčí psaní. Předpokládám, že tuto otázku slýcháte často, přesto se musím zeptat: dá se psaní naučit?

Nedá. Lze podpořit talent. Talent je jako pramen a mým úkolem bylo ho nezablokovat, ale umožnit, aby vytryskl. Dá se samozřejmě například naučit, jak vystavět povídku, dialog atd. Navíc existují různé typy tvůrčího psaní, třeba v Americe se sleduje především dějová linie, která je pro mě osobně nejméně zajímavá, ačkoli pro čtenáře představuje nejdráždivější prvek.

Také jste vedla dílnu tvůrčího psaní pro děti z dětských domovů. Bylo to v něčem jiné než „učit“ dospělé?

Absolutně. Když jsem dětem řekla, že mě vůbec nezajímá gramatika, najednou se do psaní pustili i ti, kteří byli „zablokovaní“ pětkami z češtiny, šlo o naprosto úžasné texty. Děti z dětských domovů mají samozřejmě velká témata. Jsou to nesmírně tvůrčí, nadané, vtipné, chytré bytosti, které by ani nenapadlo, že by měly jít na střední školu, protože naše rasistická společnost jim tuto možnost ani nenabídne, přestože se tváří, že takový problém tady neexistuje. V mnohém to bylo těžké i pro mě, protože jsem se mnohokrát dostala do situace, kdy někdo chtěl, abych si ho vzala domů…

V čem konkrétně se liší psaní dětí a dospělých?

Největším darem je dětské vnímání světa. Děti píšou, aniž usilují o literaturu, aniž o tom vědí. Navíc nemají zábrany, což je podle mě to nejpodstatnější, co by si měl člověk uchovat i v pozdějším věku – čisté vidění světa a nulovou autocenzuru. Děti přicházejí s daleko zásadnějšími filozofickými otázkami než všechny konference světa. Zhruba mezi devíti a jedenácti lety bohužel tuto schopnost ztrácejí, začínají se kontrolovat, hlídat, až se nechají zválcovat autoritami v podobě rodičů, učitelů a společnosti.

Kdesi jste prohlásila, že nevěříte lidem, kteří nečtou romány. Proč je to podle vás tak důležité?

Čtením beletrie si rozvíjíte fantazii, ta je důležitá k tomu, aby si člověk uměl představit, co všechno by se mohlo stát, jaké jsou důsledky jeho jednání a co takové jednání znamená pro vnitřní svět ostatních lidí. Humor a četba jsou dvě věci, které člověka dělají celistvým. Když nečtete, obzvlášť v dnešní době, okamžitě se podrobíte racionálnímu, pragmatickému a byrokratickému světu. V tom tkví nebezpečí, protože lidé jsou pak snadno zmanipulovatelní. A nejhorší je, když nečtou politici. Politika a poezie spolu souvisejí, protože bez fantazie se nevytuší budoucnost ani minulost.

Ale proč právě román?

Když čtete dlouhý román, třeba Proustovo Hledání ztraceného času, zklidníte se, máte možnost být sama se sebou, se svými představami. Prohlubuje se vaše citlivost k druhým lidem, k sobě samému, můžete se odstřihnout od pseudoproblémů, které nám vnucují jiní, protože naše skutečné problémy jsou jiného rázu. V tom je pro mě literatura nezastupitelná. Každý text má určitý rytmus, tón, ke kterému se čtenář musí mnohdy obtížně probojovat. Čtení bych proto doporučovala i jako jakýsi druh meditace. I mě samotnou nejvíc ovlivnila díla, kterými jsem se musela prokousat.

Dokonce ani svému nakladateli neprozrazujete, na čem aktuálně pracujete, přesto vím, že máte rozepsané dva romány. V jednom z nich se věnujete genderovým otázkám. Je pro vás toto téma zásadní?

Co to znamená žít v kůži muže nebo ženy, jsem tematizovala už v knize Příspěvek k dějinám radosti, a když v roce 2019 získala švýcarskou literární cenu Spycher: Literaturpreis Leuk, nikdo mi nevěřil, že jsem ji psala už v roce 2011, a nikoli v době MeToo. Chci tím říct, že genderové problémy tu byly vždycky. Když se narodíte v kůži ženy, nemůžete o nich mlčet. Měla jsem potřebu psát o tom, proč naše společnost funguje – respektive nefunguje – na základě mužského myšlení, kam nás to dovedlo, proč je polovina lidstva vnímána jako lidé druhé kategorie… Mimochodem, všimněte si, že v zemích, kde jsou u moci ženy, zvládají pandemii způsobem, který má lidský tón, ať už je to na Tchaj-wanu, na Novém Zélandu, nebo ve Finsku… Právě v tom vidím naději – že to jde i jinak.

Máte dvě děti. V jednom z rozhovorů jste poukázala na postavení matek samoživitelek v České republice. Proč jsou podle vás znevýhodňovány? Je to otázka české mentality?

Ano. Je to problém české mentality a patriarchální společnosti, kde je zcela normální, když muž opustí rodinu a založí si novou. Tyto vzorce máme pod kůží a jen velmi pomalu se jich zbavujeme. U ženy se předpokládá, že děti neopustí, že to sama zvládne, že si nabere další tři práce, bude fungovat čtyřiadvacet hodin denně, nikdy nebude nemocná, zničí se… Naše společnost odsunula samoživitelky na okraj společnosti, jako kdyby si neuvědomovala, že právě tyto ženy dělají vlastně to nejcennější.

Bude o tom některý z vašich příštích románů?

Téma mateřství bych rozhodně chtěla zpracovat, žádá si ale zase zcela nový jazyk. Už jen označení „samoživitelka“ evokuje slabost, ačkoli znamená naopak obrovskou sílu. Všechny společnosti si vytvářejí kategorie lidí, které vyloučí, protože věří tomu, že jedině pak budou „očištěny“ a budou moci směřovat k zářné budoucnosti. Nejhorším příkladem toho je holocaust. O tom právě teď dokončuji esejistický text…

Psala jste o nebezpečí v podobě čínského modelu, o koboldech, ve vašem dramatu Spací vady vystupuje jako jedna z postav Ivana Trumpová, fenomén MeToo jste popsala o několik let dřív… Vaše díla mohou působit poněkud prorocky. Nebojíte se, že zase něco předpovíte?

Vizionářství mých knih kolikrát zaskočí i mě samotnou. I v detailech. Adekvátní reakcí na mizerii světa je pro spisovatele jen literatura. Role literatury je neměnná. Nebát se, nelhat. S novou radikálností, novým jazykem máme otvírat témata nepohodlná moci, omezenosti. Vracet do světa slovo humanismus. Jsem zvědavá, kam mě nasměruje intuice. Samozřejmě že cítím neklid v kontaktu s drolícím se světem. Daleko nebezpečnější jsou skryté děje pod povrchem, nezaznamenané permanentní projevy zla v beránčím hávu. Umění se nebojí a nelže. Pojmenuje, co je ve vzduchu, dokáže rozpoznat pravdu. V této fázi života a tvorby je pro mě román zásadní, protože je komplexní. Literatura je pro mě prostě součtem všech forem odvahy, umění, přátelství a myšlení, které člověku umožňují nebýt otrokem. Nejčistší forma lásky k životu.