Cesta do pohraničního městečka Vejprty připomíná spíš příjemný výlet za účelem zimní turistiky. Náhorní plošina Krušných hor je v úterý dopoledne zalita sluncem a posypána několika centimetry sněhu. Krajině vévodí dlouhé řady větrných elektráren, které hrdě shlížejí do údolí na komíny tepelné elektrárny Prunéřov, se kterými dokonale kontrastují. Přesto nám s fotografem není veselo, protože cílem naší cesty je zmapování dopadu tragického požáru v domě pro mentálně postižené, který si vyžádal osm lidských životů.

Není to poprvé, kdy je do regionu přitahována mediální pozornost, jakou místní obyvatelé rozhodně nevyhledávají. Asi deset kilometrů před městečkem, u nádherné horské vodní nádrže Přísečnice, odbočujeme doleva a za pár minut míjíme ceduli Měděnec. V této zapadlé vesničce vzplál roku 1984 Ústav sociální péče, v plamenech zahynulo 26 chovanek. Tragédie se stala předlohou slavného filmu Filipa Renče Requiem pro panenku. Obě události jsou si v mnohém podobné. Například u obou požárů se objevil místní hrdina, který zachránil mnoho lidí. Zatímco ve Vejprtech to byl statečný policista, který před ohněm ochránil devět osob a vysloužil si příslib medaile od prezidenta republiky, v Měděnci tehdy nasadil svůj život číšník, který vysvobodil patnáct dívek. Po požáru v Měděnci byly přeživší dívky převezeny – do Vejprt.

V Měděnci však nepotkáme ani živáčka, proto nazdařbůh bloumáme obcí a sami se snažíme místo neštěstí objevit. Nakonec nalézáme pomníček nedaleko obecního úřadu. „Sama si požár nepamatuji, byly mi teprve tři roky,“ říká žena, která se na úřadě stará o poštu. Že by se víc než 35 let stará tragédie ve vsi připomínala v souvislosti s požárem v nedalekých Vejprtech, si také nevybavuje. „Musíte se zeptat starostky, ale ta je někde na cestách,“ dodává.

Pokračujeme proto směr Vejprty a po chvíli už vidíme městečko v údolíčku. Je to trochu smutný pohled, při pohledu na podobná sudetská maloměsta bohužel obvyklý. Představa někdejší malebnosti není obtížná. Kdysi honosné budovy jsou dnes oprýskané a šedivé. Vejprty navíc tvoří opticky jeden celek s německou obcí Bärenstein; hranice je stále patrná.

Malé továrny a vily po Němcích

Právě poválečné vyhnání německy mluvícího obyvatelstva stálo za tím, proč v regionu vzniklo tolik ústavů podobného typu. „Je to v důsledku toho, že se odsunuli Němci a zůstaly tu po nich poměrně zajímavé budovy. Tohle všechno byly malovýrobní továrny. Půlka Vejprt jsou vlastně malé továrny a vily po Němcích. Tyhle budovy byly obnoveny v roce 1957 a udělali z nich domov důchodců. Postupně sem naváželi mentálně postižené, prostě je nechtěli mít ve městech na očích, takže je poslali do pohraničních hor. My jsme největší lokalita a náš ústav sídlí v několika budovách,“ vysvětluje nám situaci Viktor Koláček, ředitel městských sociálních služeb.

Podobně jako Měděnec jsou také Vejprty liduprázdné. Přestože se blíží jedenáctá hodina, tedy čas obědů, hospody, které míjíme, jsou zavřené, případně opatřené nálepkou Soukromý klub. První, koho potkáme, jsou právě pracovnice domova pro mentálně postižené Kavkaz. Na první pohled je zřejmé, že po několika dnech nepříjemné mediální pozornosti se nechtějí s novináři bavit. „Nebudeme dávat žádné komentáře,“ říkají striktně.

Jediné lidi, které před poškozenou budovou vidíme, jsou kolegové novináři. Po nějaké době ale přichází výše citovaný ředitel Koláček, který si s námi o tragédii i celkovém kontextu povídá. Požár totiž otevřel debatu o nedostatku pracovních sil v sociálních službách; nedostává se jich především v těchto periferních oblastech. „V regionu se nenašlo moc práce, byla tady velká nezaměstnanost, člověk mohl pracovat buď jako pohraničník, nebo právě v domovech,“ vysvětluje Koláček. „Když se otevřel trh, část lidí odešla agenturně pracovat do Německa. To není nic zvláštního, moje manželka taky dělá v Německu. Já mám spíš problém s tím, že mladí lidé nevstupují na trh práce, utíkají na vysoké školy a do velkých měst, tudíž se Ústecký kraj vylidňuje jako celek,“ dodává.

Třicet za osmnáct

Situace se podle něho zhoršila v momentě, kdy nezaměstnanost klesla v posledních letech takřka na minimum, a proto se domov snažil získat kvalifikované pracovní síly z Ukrajiny. „Když vám vyschne nezaměstnanost, což se stalo před třemi lety, tak vám zbývají jenom ti Ukrajinci. Musím říct, že s nimi přichází kvalita. Jeden například dělal deset let záchranáře a sem přišel pracovat pouze jako pracovník sociální péče. Proto jsme na podzim chtěli, aby jich tady deset zůstalo, a další tři jsem si objednal. To je jediná cesta, jak se z toho dostat. Moc variant není. Když máte méně lidí a přijde nějaká krize jako teď, tak bohužel chybějí ti kvalitní,“ povzdechne si ředitel.

Kritizuje politiku současné ministryně práce a sociálních věcí Jany Maláčové (ČSSD), která podle jeho názoru přispívá k tomu, že domov postrádá kvalitní zaměstnance: „Nedostatek pracovních sil je jedna věc. Já řeším hlavně kvalitu. Disponuji průměrnými počty zaměstnanců, akorát že před dvaceti lety jste měl dvacet lidí a udělali práci za dvacet. Dneska máte třicet a udělají práci za osmnáct. To je, jako když máte špatného řemeslníka. Jeden řeže a druhý ho kontroluje, jestli umí řezat. V sociálních službách to je úplně to samé. Ministryně si to představuje jako Hurvínek válku, když si myslí, že sem nažene lidi. Kde je vezme?“ ptá se Koláček.

Pouze tři vychovatelé

K nízkému počtu vychovatelů v době požáru (na třicet pět klientů byli v osudné chvíli pouze tři vychovatelé) přispělo podle Koláčka i zrušení karenční doby. „Ministryně Maláčová mi v uvozovkách pomohla nemocenskou. Nemocné jsem vždycky posílal domů sám, nechci, aby byl někdo nemocný v práci, protože pak nakazí zbytek zaměstnanců. Ale když se znovu zavedla placená nemocenská, tak mám okamžitě exponenciální nárůst. Hned se mi to v lednu projevilo, kdy jsem měl rázem minus patnáct lidí a poté přišla taková událost. Ale nemělo to na ni vliv. I kdyby tam totiž byli tři lidé navíc a hlídali to, tak se to stane. Nejde tomu úplně zabránit, nedá se všechno sledovat. Je to podobné jako v té čekárně v Ostravě,“ připomíná Koláček nedávnou střelbu v ostravské nemocnici.

Tragédie tedy paradoxně možná rozhoupe vládu, aby problém zaměstnávání kvalifikovaných zahraničních pracovníků nějakým způsobem řešila. „Musím něco udělat, protože mi panikaří zbylí zaměstnanci a Ukrajince mi někde drží. Naštěstí se to už trochu pohnulo, jelikož to Babiš lehce profoukl. Aspoň k něčemu to je, protože to bylo neuvěřitelné. Ti lidé tady tři měsíce legálně pracovali a odbornost jim potvrdil i krajský úřad. Pak šli na ministerstvo vnitra a požádali si o dvouletý pobyt, ale tam naopak vadila nízká odbornost. Já jim říkám, že je už jednou posuzoval kraj a ty stejné lidi schválil. Na ministerstvo se navíc nedovoláte a vůbec nemůžete mluvit s příslušnou úřednicí. Proto chápete, že jsem se nejvíc rozčiloval v situaci, kdy vám patnáct lidí onemocní a dalších deset máte někde na trati,“ říká evidentně rozčilený ředitel.

V době, kdy reportáž vznikala, nebyly ještě jasné příčiny neštěstí, stále probíhalo policejní vyšetřování. Přesto již ředitel tušil, že o technickou závadu nešlo. Panovala navíc obava, aby za požárem nestál dokonce některý z chovanců. „Až nám to policie řekne oficiálně, tak budu muset řešit, co budu dělat s lidmi, když budu vědět, že tady mám žháře,“ konstatuje. Policisté několik dní poté při vyšetřování příčiny vzniku požáru vyloučili technickou závadu. Oznámili, že případ vyšetřují jako obecné ohrožení z nedbalosti. Za tento čin hrozí případnému pachateli až osm let odnětí svobody. Policisté také vyloučili, že by viníkem byl někdo zvenčí, kdo by neměl přístup do objektu.

Pokud by požár založil úmyslně někdo z chovanců, podobně jako tomu bylo v roce 1984 v Měděnci, byl by to pro domov problém. „Oni moc dobře vědí, že se jim nic nestane, takže když je budete varovat před křivou výpovědí, bude jim to úplně jedno. Mají omezenou svéprávnost. To znamená, že mají právo nosit cigarety, zapalovač, benzin, zkrátka cokoli, co chtějí, akorát nejsou trestně odpovědní. Máme nějaké indicie, ale já čekám na policii, se kterou spolupracujeme. Všechno, co víme, jsme jim řekli.“