Nejen koronavirus ruší olympijské kruhy, činily tak i války a bumerang bojkotu

Hry v souboji s covidem

Nejen koronavirus ruší olympijské kruhy, činily tak i války a bumerang bojkotu
Hry v souboji s covidem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

V pátek 24. července 2020 měl na Novém národním stadionu v Tokiu vypuknout spektákl zahájení olympijských her. Rituál, který většinou reflektuje dějiny země a její přínos lidstvu, bývá nejsledovanější kulturní událost světa; třeba úvod letních olympijských her (LOH) v Londýně 2012 zhlédly čtyři miliardy televizních diváků. V Tokiu však monumentální show pod posvátným ohněm nahradil monolog jediné dívky s lucernou, v níž blikal olympijský plamínek. Byla to japonská plavkyně Rikako Ikeeová, která získala na Asijských hrách 2018 šest zlatých medailí a později uspěla i v boji s leukemií. Sdělila světu závěr, k němuž členové Mezinárodního olympijského výboru (MOV) spolu s tokijskými organizátory dospěli několik měsíců předtím: odložení her o rok.

S tím se olympismus dosud nesetkal. Jejich zrušení v letech 1916, 1940 a 1944 byl jiný druh restrikce, podle olympijské charty se hry ve válčících zemích pořádat nesmějí. Už antické olympiády probíhaly ve stavu posvátného míru „ekecheiria“, zdržení se zbraní. Ale odložení novodobých kvůli pandemii? Není sporu o tom, že koronavirus zaplavující zeměkouli je jen jiný druh globálního nepřítele, jenže tato válka je jiná než ony světové, a byť i v ní padají lidé jako mouchy (na konci února jich bylo 2,53 milionu), všichni doufají, že nejpozději příští měsíc bude lépe.

Ve světle těchto nadějí tedy odročení převážilo nad zrušením, a dokonce to vypadá, že odkaz na současnou metlu lidstva se objeví i v zahájení LOH v Tokiu 2020. (Oficiální název si letopočet 2020 podrží přesto, že hry by se měly uskutečnit v termínu 23. července – 8. srpna 2021.) „Vystoupení koronaviru“ naznačil hlavní produkční úvodní slavnosti Marco Balich z Itálie: „Myslím si, že ceremoniál by měl nějak odrážet to, co se stalo, kreativní tým se s touhle krutou dobou musí nějak vypořádat.“ Otázka nicméně zní, zda je restart olympiády za časů korony vůbec reálný.

(Ne)povinné očkování

Britský list The Times citoval 22. ledna „vysoce postavený zdroj z japonské vládní koalice“, podle něhož tamní kabinet dospěl při soukromých jednáních k závěru, že LOH v Tokiu bude nutné zrušit. Následovala dementi premiéra Jošihida Sugy, prezidenta MOV Thomase Bacha i tehdejšího šéfa organizačního výboru her Jošira Moriho. (Mori se musel z funkce pakovat po poznámce, že ženy ve výboru „moc mluví, což je otravné“. Nahradila ho sedminásobná olympionička Seiko Hašimotová, bývalá rychlobruslařka a cyklistka.)

Deník zrcadlil přepólování nálad, které obyvatelé ostrovního státu v souvislosti s pořádáním olympiády v Tokiu mají. Změna pramení ze zlověstné flexibility koronaviru a z nechuti Japonců k vakcinaci, která má být ostatně nadmíru opatrná. Země vycházejícího slunce čítá 127 milionů obyvatel: do konce března se očkování podrobí 3,7 milionu zdravotníků, v dubnu přijde na řadu 36 milionů Japonců nad 65 let a většinu populace čeká jehla až počátkem července. Zájem ovšem projevuje jen čtvrtina občanů a s podobnou nevolí přijímá i restart her. Zatímco v roce 2013 podporovalo kandidaturu Tokia 80 % obyvatel a 20 % bylo proti, dnes je skóre právě opačné.

Vakcinace účastníků je navíc kvůli „předbíhání ve frontě“ ostře sledovaná. Thomas Bach sice deklaroval, že očkování povinné nebude, protože mladí zdraví lidé nemohou mít přednost před seniory a nemocnými, zároveň ale apeloval na to, aby se „olympic family“ včetně trenérů, rozhodčích, novinářů a VIP hostí podrobila aktu co nejdřív. Český olympijský výbor (ČOV) sestavil seznam 450 osob a loni v říjnu v této souvislosti oslovil ministerstvo zdravotnictví, do konce února se však odpovědi nedočkal.

Přes veškeré spekulace zatím platí, že letos olympiáda v Tokiu proběhne. MOV a organizátoři vydali první verzi manuálu, kterou musejí aktéři ctít. (Druhá vyjde v dubnu, třetí bezprostředně před zahájením.) Základem je pravidelné testování. Účastníci podstoupí testy nejpozději 72 hodin před odletem, po přistání v Tokiu a pak nejméně každé čtyři dny. Počet míst pro novináře na sportovištích projde významným omezením. Veškeré akreditované osoby se budou pohybovat v izolovaných skupinách, sportovci se vyhnou objímání a podávání rukou. Až dosud se počítá i s ostrůvky tleskajících diváků, fandění a zpěv jsou zapovězeny. Nic nového pod sluncem. V podobných bublinách jištěných respirátory a dezinfekčním zkrápěním nedávno úspěšně proběhla mistrovství světa v biatlonu i ve sjezdovém lyžování. Olympijské hry jsou ovšem diametrálně odlišné. Těch posledních v Riu de Janeiro se zúčastnilo 11 303 reprezentantů (o doprovodu nemluvě), soutěžících ve 28 sportech. V Tokiu budou počty ještě vyšší. Podaří se koronu ukočírovat i na tak monstrózní akci?

Hry, které se nekonaly

První anulovanou olympiádu představovaly LOH v Berlíně 1916. Válka zuřila už od července 1914, ale organizátoři v přípravách tvrdošíjně pokračovali. Pyšnili se novým olympijským stadionem ve městě Charlottenburg (dnes berlínská čtvrť) a zaváděli kuriózní sportovní disciplíny, například skok ze stoje, cyklistické pólo s míčem poháněným pálkou nebo boční plavecký styl, „ouško“. Válečné konflikty nicméně eskalovaly a MOV hry odvolal. Do Berlína je vrátil až o dvacet let později Adolf Hitler, pod jehož diktátem se staly propagací hákového kříže. Vůdce nechal zbořit i stadion a rozkázal postavit nový, monumentální. Z původní arény zbyly jen pokladny a tunel k metru na dnešní Jesse Owens Allee. („Untermensch“ Owens, černý americký sprinter, dobyl v Berlíně čtyři zlaté medaile.)

Olympijské Tokio je školním příkladem toho, jak být v nepravý čas na nepravém místě. Mělo totiž hostit rovněž LOH 1940 (a v témže roce zimní olympijské hry v Sapporu). Tehdy stál za kandidaturou otec moderního juda Džigoró Kanó. Také na programu těchto her figurovaly pozoruhodné sporty jako létání na kluzácích nebo bojové umění budó, judo však kupodivu nikoli. „Není to sport, nýbrž princip života,“ tvrdil Kanó. Pořadatelství Tokia podporoval i zakladatel olympismu baron Pierre de Coubertin. „Hry spojí řeckou antiku s vybranou kulturou Asie,“ horoval. Opak byl pravdou. Tamní militarismus dominoval. Japonci vedli válku v Číně, kde vytvořili loutkový mandžuský stát. Armáda dokonce vyžadovala budování sportovišť ze dřeva, kov potřebovala k výrobě zbraní. Zrušení obou olympiád – a to samotnými Japonci – bylo jen otázkou času.

V plánované době průběhu dalších her probíhaly klíčové válečné operace. Cortina d’Ampezzo měla hostit ZOH 1944 v lednu, kdy došlo k prolomení blokády Leningradu, na červen měl přiděleny LOH Londýn, jenže to se Spojenci vyloďovali na plážích v Normandii. Přesto olympijská myšlenka žila. Tam, kde ji nikdo nečekal. V nacistických lágrech.

Pod vlajkou z košile

„Stalagy“ a „oflagy“ (Stammlager a Offizierslager) nebyly koncentráky, nýbrž jakžtakž snesitelné zajatecké tábory pro vyšší šarže. Nacisté jich v Říši provozovali dvanáct. Ve dvou z nich zorganizovali vězňové napůl tajně a napůl s přimhouřením oka táborových velitelů olympijské hry. V roce 1940 je uspořádal stalag XIII-A v Langwasseru (čtvrť Norimberka), o čtyři roky později oflag II-C ve Woldenbergu (polský Dobiegniew). Několik set důstojníků a poddůstojníků z Velké Británie, Francie, Belgie, Norska, Polska, SSSR a Jugoslávie na nich soutěžilo ve fotbalu, házené, volejbalu, basketbalu, atletice a boxu.

V Muzeu sportu a turistiky ve Varšavě se dochovaly vlajky obou akcí. První je vyrobená z košile s namalovanými olympijskými kruhy a spolu s dalšími artefakty (papírovou medailí, plakátem a svazkem poezie) ji muzeu věnoval účastník her v roce 1940 Teodor Niewiadomski. Druhou nahrazuje prostěradlo s našitými barevnými šátky a do sbírek ji přinesl „ředitel“ olympiády z roku 1944, poručík Antoni Grzesik.

O té první se díky Niewiadomskému ví víc a režisér Andrzej Kotkowski o ní natočil celovečerní film s názvem Olympics 40. Pod zástavou z košile tehdy zazněla dokonce dojemná přísaha: „Ve jménu všech sportovců, jejichž stadiony jsou oploceny ostnatým drátem, bude tato olympiáda válečných vězňů symbolem XII. olympijských her.“ Další vzpomínka pana Teodora je ryze sportovní: boxerský turnaj kvůli krvavým zraněním a řadě zlomenin předčasně skončil…

Odplata za bojkot

O Vánocích 1979 vtrhli Sověti do Afghánistánu a USA odpověděly bojkotem LOH v Moskvě 1980. Kanada, SRN, Japonsko, Jižní Korea, Izrael nebo Chile se přidaly kvůli ekonomickým či politickým vazbám, islámské země se solidarizovaly s afghánskými muslimy, Čína ochladla už dávno kvůli roztržce Chruščova s Mao Ce-tungem, Francouzi, Britové, Italové, Španělé nebo Australané v Moskvě startovali jen pod olympijskou vlajkou atd. Her se zúčastnilo 80 států, nejméně za poslední čtvrtstoletí.

Bumerang se vrátil čtyři roky poté, když LOH v Los Angeles bojkotoval Sovětský svaz a jeho satelity. Důvody byly zástupné (údajná atmosféra nenávisti), šlo o revanš. Jen Rumunsko do LA odjelo, i hrdost Ceaușescova režimu je však podle sportovního historika Františka Koláře historický hoax. MOV prý Sovětům pohrozil, že v případě neúčasti celý východní blok z olympismu navždy vyloučí, a tak Sovětský svaz Rumunům účast nařídil.

Českoslovenští sportovci měli z příkazu ÚV KSČ tristní povinnost absenci v médiích obhajovat. Týkalo se to zejména atletů, kteří patřili v tzv. „éře steroidové atletiky“ mezi nejlepší na světě. (Na mistrovství světa v atletice rok před bojkotem získali devět medailí, z toho čtyři zlaté.) Helena Fibingerová se z toho při předtáčení televizního šotu vylhala bezmála plačky. Řekla mimo jiné: „Plně se stavím za stanovisko ČOV, neboť v určitých kruzích vznikla anomální situace, která nezaručuje čistotu olympijské myšlenky. Je mi těžko, ale olympiádou v Los Angeles život nekončí...“ Soudruzi ji pokárali za přecitlivělost a přikázali, aby to řekla znovu a lépe. To už koulařka neunesla, opustila studio a práskla za sebou dveřmi.

Chtělo by se prásknout dveřmi za všemi neuskutečněnými a kontroverzními olympiádami. Bohužel to asi není uzavřená historie. Hned po Tokiu balancujícím na vážkách jsou na řadě ZOH v Pekingu 2022, další demonstrace druhé nejsilnější ekonomiky světa. A bude hůř.

 

Tomáš Čechtický