V první linii s lékaři z pražské Bulovky a Motola

Hrdinové koronavirové doby

V první linii s lékaři z pražské Bulovky a Motola
Hrdinové koronavirové doby

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Tohle není reportáž o tom, proč nejsou roušky a kdo za to může. Je o lidech, kteří novému koronaviru čelí z bezprostřední blízkosti. O těch, kteří denně vyšetřují a ošetřují pozitivní případy, i ty podezřelé, z nichž mnozí budou za pár dní pozitivní. Lékaři, sestry a zdravotníci z pražské Bulovky a Motola už čtvrtý týden jedou ve vyčerpávajícím tempu. Ale jsme teprve na začátku postupující pandemie. „Musíme zastavit tempo přibývání závažných případů a rozložit pandemii v čase. Jenom tak to může náš systém zvládnout a nezkolabovat jako v Itálii,“ říkají ti, kteří jsou v boji s virem COVID-19 v první linii. Hrdinové koronavirové doby.

Ztemnělým oddělením se jen občas roznese zvuk sirén přijíždějící sanitky. Je něco po půlnoci. Doktorka Kristýna Herrmannová zvedá za poslední hodinu snad třicátý telefon. Má dnes noční službu na infekční klinice Nemocnice Na Bulovce. Tedy na oddělení, které je mezi těmi nejvytíženějšími, kam směřuje nejvíc případů pacientů s podezřením na onemocnění COVID-19. V jednu chvíli Hermi, jak jí všichni už roky říkají, drnčí na stole tři telefony. Řeší logistiku, kam s pacienty, jaká další vyšetření budou potřebovat. Ve čtvrtém patře tu jsou umístěni ti pozitivní, kteří potřebují nemocniční péči. Dole negativní a suspektní – tedy ti, kteří mají nějaké příznaky choroby a čekají na výsledky testů.

„Vyrobili jsme si dotazníky, které nám šetří čas, potřebujeme se od pacientů dovědět hodně věcí, zároveň ale musíme minimalizovat kontakt s nimi. Té práce je tolik, sestra nestíhá, tak se musím naučit i její práci a zvládnout ji,“ vysvětluje další lékař ve službě, Vyacheslav Grebenyuk. Obléká si přitom nepropustný plášť, návleky na boty, dvoje rukavice, brýle, respirátor… Už je to rutina. Ještě před třemi týdny by málokdo věřil, že bude. „Za noc se do toho převleču tak třicetkrát, už jsem si zvykl,“ dodává. Vyšetřuje pacientku s teplotou a kašlem, která naštěstí nepotřebuje zatím nic jiného než udělat test a odeslat do domácí péče. Tak by to mělo být se všemi, kteří nevykazují žádné komplikace a mají příznaky nevyžadující žádný speciální přístroj. Stačí zalézt do postele a zůstat tam.

Ještě že to není ebola

Důležitým údajem, který nám může o novém koronaviru něco říct, je tzv. reprodukční číslo. Udává, kolik lidí průměrně pacient nakazí. Jestliže je číslo vyšší než jedna, bude počet nakažených růst, jestliže je nižší, nákaza odezní. Čím vyšší číslo je, tím vyšší je riziko epidemií či pandemií. Reprodukční číslo COVID-19 se pohybovalo na konci února v Číně mezi 2 a 2,5. Pandemická chřipka z roku 1918 měla reprodukční číslo 2 až 3, ebola 1,5 až 2,5 a SARS 2 až 5. Při epidemii eboly však 70 % nakažených umírá. Onemocnění COVID-19 není klasifikováno jako vysoce nebezpečná nákaza. Některá mnohem běžnější onemocnění ale mají reprodukční číslo podstatně vyšší. Na špičce žebříčku stojí spalničky (12 až 18), dále zarděnky (6 až 7), příušnice (4 až 7) či plané neštovice (5 až 7). „Máme štěstí, že to není hemoragická horečka, jako je třeba ebola, to by byla katastrofa,“ komentuje to věcně MUDr. Herrmannová. Nezbývá než být věcný a brát věci tak, jak jsou. „První případ se objevil 1. března. Byla jsem po službě, ale hned odpoledne už mi volali, že tu jsou dva pozitivní případy. Jsem myslím velice racionální člověk, ale chvíli jsem měla opravdu divný pocit, že jdu k pozitivnímu pacientovi. Ale to byl jen krátký okamžik, od té doby už je to rutina,“ říká infektoložka, která má zkušenosti i s prací v Africe a tamními chorobami. Jezdí pravidelně pomáhat do nemocnice v Itibu, kterou na západě Keni založil český zdravotník Aleš Bárta.

Ještě v noci přichází výsledek jedné z pacientek, doposud suspektní. Při kontrole ji Kristýna Herrmannová budí a sděluje jí radostnou novinku. Je negativní. Paní vypískne radostí a rukou sevřenou v pěst naznačí gesto vítězství. „Děvčata, já mám takovou radost! Pracuju v Českém statistickém úřadě, tam je 800 lidí, to by byla hrůza, kdybych to měla!“ Pacientka se ještě skoro nezřízeně raduje dobrých pět minut, než ji Hermi trochu zpraží, že se jí ale její dech vůbec nelíbí a že si vezme kyslík. Paní spokojeně nasazuje masku, je jí všechno fuk, hlavně že nemá covid.

„Nejhorší je, že nikdo moc neví, kdy přijde vrchol pandemie, zatím pořád máme to horší před sebou. Čísla pacientů teď budou růst, jak se bude víc testovat. Všichni jsme si mysleli, že Evropa to zvládne mnohem líp, ale v Itálii jim to úplně ulítlo, nestihli to včas zachytit,“ bavíme se celou službu samozřejmě skoro pořád o nemoci, která je teď její hlavní pracovní náplní. Žije prací, na nic jiného teď není čas. Z posledního týdne strávila doma 48 hodin. „Nestíhám sledovat život venku, za branou nemocnice. Sloužím devět služeb v měsíci, to je 32 hodin nepřetržitě jedna služba, nevím, jak dlouho to vydržím. Stejně teď není možnost dělat něco jiného, někam chodit. Pozitivní na tom je, že nic neutratím,“ směje se.

A také se podle ní dobře ukázalo, že mají na klinice skvělý kolektiv a ve vypjatém období dobře funguje. „Občas někomu ujedou nervy, jsme všichni ve stresu, ale všichni pracují bez zaváhání na sto procent,“ říká Hermi. Také ji, stejně jako další exponované lékaře, posiluje solidarita veřejnosti. Jedna firma přivezla krabičky s teplými jídly, které máte za pár minut ohřáté v mikrovlnce. Na další oddělení přinesli ovoce, přišla i objemná dodávka kvalitní kávy. „Po tom, co kolegyně dala post na Facebooku, jak jsme unavení, přišly další dobroty. Je to milé a těší nás to,“ říká Hermi. Solidaritu projevují i mladší kolegové, kteří se snaží ušetřit starší lékaře příliš častého pobytu u rizikových pacientů. Věk a další komplikace, jako je třeba cukrovka, jsou jeden z klíčových faktorů, které ovlivňují průběh onemocnění. Případů v Česku přibývá tím, jak se virus šíří a jak se víc testuje. Počty půjdou podle všech odborníků mnohonásobně nahoru. V populaci bude ale naprosto nezjistitelné množství lidí, kteří nepůjdou na testy, nebudou mít žádné vážné komplikace a budou virus rozsévat dál. Ideální pro šíření viru, který zabíjí nejen staré a oslabené lidi.

Poradit si a improvizovat

Obě nemocnice, Bulovka i Motol, se musely hned v začátku epidemie vyrovnat s novými nároky, které na ně koronavirus klade. Primáři museli přeorganizovat celá oddělení, aby zabezpečili oddělení infekčních pacientů od podezřelých a negativních. Stavy posílili medici, kteří u vchodu nemocnice dělají prvotní triage (třídění pacientů podle stavu). Primářka dětského urgentního příjmu v Motole Jitka Dissou je energická a rázná žena. Ale taky žena se smyslem pro humor a se schopností poradit si v situacích, kdy je třeba improvizovat. Proto je ostatně primářkou urgentu. Musela si poradit s přeorganizováním všeho sama, žádné přesné instrukce nejsou k dispozici. „Naše současné předpisy padají, jedem v úplně jiném modu, improvizujeme,“ říká mezi telefony, které neustále vyřizuje. To je to, proč jsou lékaři v enormním stresu – nejen kvůli přibývajícímu počtu pacientů, ale také novým okolnostem, procesy se zkrátka musejí nejprve nastavit, aby fungovaly ve změněných podmínkách. Z expektační místnosti primářka Dissou udělala „covidové oddělení“, kam budou umísťováni malí pacienti s podezřením na COVID-19. A lze si lehce představit, že dětí s teplotou a kašlem bude jako máku.

Tu největší zkoušku máme my všichni i lékaři z exponovaných pracovišť teprve před sebou. - Foto: Lenka Klicperová

Nemocnice povolala na pomoc mediky a najala také ochranku, která bude dohlížet na pořádek. Jitka Dissou si shromáždila mediky a připravuje je na možné situace, které přijdou. Předešlý den už došlo v motolské lékárně ke konfliktu mezi pacienty. Stačilo, aby někdo zakašlal. Lidé jsou podráždění a bojí se. To pak vede k reakcím, které by za normálních okolností nikdy nepřišly. „Musíte se připravit i na to, že přijdou rodiče, kteří budou vyžadovat, aby jejich dítě bylo testováno, i když nemá příznaky. Musíte jim vysvětlit, že to nejde, testy se budou dělat jen symptomatickým pacientům. A připravte se na to, že na vás budou křičet, budou nepříjemní, budou na vás chtít volat policii. Je to legitimní – bojí se o své dítě. A vy je musíte umět uklidnit,“ říká zkušená lékařka.

To, co popisuje, se stává docela často. Jedné z jejích kolegyň dokonce rodič jednoho malého pacienta vyhrožoval, že si na ni počká dvacet chlapů, až půjde z nemocnice. Lékaři se musejí umět vyrovnat i s takto hysterickými reakcemi. Nové podmínky a nový systém, který se teprve rodí, se musí všichni naučit zvládat a šetřit čas sobě i druhým. A šetřit materiál. Převlékání spotřebovává materiál, na respirátor se nesmí sahat. „Když jdeš na záchod, využij to rovnou k tomu, že se najíš nebo si dáš kafe. Pak už to půjde třeba až za dlouho,“ směje se vrchní sestra Monika Vilímová. Martin Müller, manažer, zase dodává: „Všichni ale makají na 150 %, rychle se zaktivizovali. Zatím jsem optimista, i když vím, že bude hůř.“

Rozložit epidemii v čase

A hůř bezpochyby bude. Je nezbytně nutné rozložit těžké a komplikované případy v čase, aby nedošlo ke kolapsu zdravotnického systému, jako se to stalo v Itálii. Problémem je pochopitelně omezené množství plicních ventilátorů, kterých má ale Česko nyní podle Romana Prymuly, který stojí v čele Ústředního krizového štábu, na 4000. Je třeba ale brát v úvahu, že plicní ventilaci potřebují také jiní než covidoví pacienti. Jsme na tom tedy mnohem lépe než Itálie. Všichni doufají, že současná opatření zastaví postup nákazy a tím se ji podaří zvládnout. Jisté však není zatím nic, neboť jsme stále v počáteční fázi vývoje epidemie.

„Už teď je vidět dost velká zátěž zdravotního personálu a ta bude dál kulminovat. Snad ne tak jako v Itálii. Snad se díky poměrně rychle zavedeným opatřením podaří zbrzdit šíření choroby. V Itálii to přišlo jako blesk z čistého nebe, nikdo nečekal, že to tam dorazí tak brzo. My jsme už připraveni lépe,“ komentuje současnou situaci primář ARO a urgentního příjmu Jakub Bala z Bulovky.

V odběrové místnosti

V motolské nemocnici se právě na dospělém urgentním příjmu do ochranných pomůcek obléká lékařka Barbora Řepová. Společně se sestrou Eliškou budou mít za chvíli službu v odběrové místnosti. Tři hodiny se budou muset dodržovat přísná hygienická opatření. „Ještě si jdu rychle vypít kafe, pak už to nestihnu,“ omlouvá se, než se oblékne do všech těch ochranných plášťů a roušek. Barbořiny první pacientky byly dvě turistky, u nichž byl poprvé v Česku zjištěn koronavirus. Prý to vzaly docela klidně, jako i další pacienti, kterým MUDr. Řepová sdělovala pozitivní výsledek.

Pacienti často přichází sice vybaveni respirátorem, ale už nemyslí na to, že respirátor sice chrání je, ale ne jejich okolí před nimi. Eliška jim dává přes respirátor ještě roušku. Pokud by onemocněli lékaři z těchto klíčových pracovišť, byla by to další nepříjemná zkouška pro systém zdravotní péče. „Nejvíc se bojím toho, že by přestaly stačit kapacity ventilátorů a museli bychom rozhodovat, kdo má žít a kdo ne. Sestra má doma Itala, tak jsem měla informace z první ruky, strašné,“ říká, když za jedním z pacientů zapadnou dveře a ona vypisuje zprávu. V pracovním oděvu je strašné horko, za chvíli se člověk koupe ve vlastním potu. Špatně slyšíte a přes štít je zase špatně rozumět tomu, co říká druhý. Nejčastější slova pro tyto tři hodiny jsou „cože“ a „suspektní covid“. To ostatně uslyším po dobu práce na reportáži v Motole i na Bulovce snad milionkrát.

Přichází pacient, mladý muž, šátek přes ústa. Má prý už pět týdnů astmatické potíže. Od Barbory dostává pořádně vynadáno, že tímhle zase jen nezodpovědně přilévá olej do ohně. Proč nešel ke svému praktickému lékaři? Nemá pojištění. Další muž bydlí na ubytovně, z jeho vyjadřování je jasné, že si důsledky svého chování není příliš schopen uvědomovat. „Vy máte podezření na koronavirus a přijel jste sem metrem?“ ptá se lékařka. „No, s kamarádem,“ zní odpověď. „Vám vůbec nevadí, že pokud jste pozitivní, mohl jste nakazit další desítky lidí?“ „My jsme seděli vzadu.“ Neuvěřitelné. Ačkoli lékařka trpělivě vysvětluje, jak se má muž nyní chovat, je jasné, že na ubytovně bude karanténu zvládat těžko. A že patrně ani nechápe, co to slovo vlastně znamená. „Je to rozčarování nebo údiv, asi tím slovem se to dá nejspíš popsat, co při těchto odpovědích cítím. Ale vlastně už se divit přestávám,“ komentuje nezodpovědnost některých spoluobčanů lékařka.

U další cizinky je potřeba zavolat na cizineckou policii a vyřešit další postup. Každý pacient je něčím specifický, každý přináší novou výzvu v podobě nových témat a nových improvizací. Do místnosti vchází jeden z členů hasičského sboru, kde již mají jednoho pozitivního. Muž kašle a má teplotu. „Sloužil jsem s ním službu 24 hodin,“ dodává na vysvětlenou. Doktorka Řepová zvedne oči a její pohled říká, že tady se podezření asi brzy změní v jistotu pozitivního nálezu. Test na COVID-19 se dělá pomocí výtěru z krku a nosu, který je nepříjemný a často vede k záchvatu kašle. Proto musejí být obě zdravotnice velmi opatrné a důsledně dbát na to, aby nedošlo ke kontaminaci. Všechno použité oblečení jde do koše, štít se dezinfikuje. To vše je velmi náročné na pozornost a z únavy a vyčerpání samozřejmě dělá chyby každý.

Moje děti si s vašimi nebudou hrát!

Zdravotníci se setkávají také s dalším průvodním jevem epidemie – stigmatizací společností za to, co dělají. Zkušenosti s tím má i zdravotník a záchranář Svatopluk Žáček. Pracuje i v týmu, který na Bulovce každý týden trénuje na situaci, kdy přijde vysoce nakažlivá choroba – třeba ebola nebo jiná hemoragická horečka. Cvičí i práci v biovaku, kdy lékař nebo záchranář má na sobě speciální oblek s přetlakem, vlastním kyslíkovým přístrojem. Tento tým se zaktivoval ihned s prvním pacientem s COVID-19. Svatopluk také slouží v sanitce, která provádí domácí odběry u pacientů s koronavirem. „Labeling, tedy jakési nálepkování zdravotníků, už začíná být cítit. Poznaly to už i děti jednoho z mých kolegů, které si najednou nesmějí hrát s dětmi od známých. A platí to i o nemocných – když někam vyjedeme, lidi okamžitě koukají z oken, vyzvídají, ke komu jdeme. Jednou mi někdo při výjezdu řekl, že bychom měli označovat domy, kde jsou covid pozitivní pacienti,“ vypráví záchranář. Je to podle něho podobné jako kdysi s případy HIV pozitivních lidí. Mělo to dopad nejen na pacienty samé, ale i na lidi, kteří se o ně starali.

Kosmonauti kolem sanitky

Z Bulovky dostávám zprávu, že se mohu připojit k týmu, který provádí domácí odběry. Rychle se autem přesunuji na danou adresu. Kolem blikajícího vozu rychlé záchranné služby už se pohybuje lékařka Zuzana Velíšková. Jde tento den už na víc než dvacátý odběr. Musí se převléknout do ochranné kombinézy s návleky, natáhnout dvoje rukavice, respirátor, plastový kryt na oči. Říká se tomu osobní ochranné pomůcky, v medicínském slangu atombordel. Když se oblékneme společně, vypadáme jako astronauti při přistání na Měsíci. „Teď tu zastavil autobus, lidi chtěli vystoupit, ale když nás viděli, zase se vrátili do vozu,“ komentuje dění řidič záchranky Jan Kabeš. Zůstává dole s vozem, do bytu k pacientovi jde jen MUDr. Velíšková. „Občas na nás lidi pokřikují z oken, třeba když vidí, že jdeme k někomu, kdo byl v Itálii a nenahlásil se,“ dělí se o své zkušenosti Jan Kabeš.

Zuzana se musí za den zhruba třicetkrát kompletně převléct a po provedení výtěru z krku a nosu zase pečlivě dekontaminovat. V obleku je nepříjemné horko, máte omezenou viditelnost, štít přes oči se občas zamlží. Vyjít v tom pěšky do pátého patra dá docela zabrat. Kontakt s pacientem se musí minimalizovat, všechno musí být velice rychlé. Celý den se sanitka pohybuje po Praze. To znamená práci v podmínkách, kdy nemáte jak a kde se najíst, nedojdete si na toaletu. „Ještě že mě nikdo nefotil, když jsem teď močil někde za rohem do křoví,“ směje se Svatopluk Žáček. Jenže Zuzana má jako žena
situaci složitější. Zkrátka to musí vydržet. „Chodím tak jednou denně, snažím se moc nepít. Teď už se mi chce asi hodinu hrozně na stranu, už o tom radši nemluvme, nebo to nevydržím,“ směje mladá lékařka.

Stejně jako ostatní lékaři z infekčního na Bulovce má Zuzana dvojnásobný počet služeb než normálně. Únava dopadá i na ni. „Když se vrátím domů, akorát usnu. Teď pomohlo, že se začaly dělat odběry i jinde než u nás. Lidi také chodili úplně zbytečně, protože se báli, a tím nás zatěžovali,“ líčí poslední dny doktorka Velíšková. A přiznává, že z hlediska epidemiologického je to unikátní situace, která bude mít snad pozitiva aspoň v získání cenných zkušeností. „Ale to si člověk asi uvědomí, až to všechno skončí.“

Jezdíme od jednoho pacienta k druhému, převléknout, odebrat, svléknout, uložit vzorky, vyhodit použitý materiál, vydezinfikovat brýle, můj fotoaparát. Za chvíli už jsem docela rychlá i já. Chce to jen trochu trénink. Na další štaci k sanitce přichází paní a přináší pití pro posádku. „To je hrozně milé, ta solidarita, co se strhla. Doufám, že to přebije stigmatizaci, kterou jsem ze začátku cítila také – jednou nám třeba nepřijel taxík, když zjistil, že jede pro lékaře na Bulovku,“ popisuje svoje dosavadní zkušenosti v boji s viry i lidskými obavami Velíšková.

Pandemie bude ale kulminovat. Tu největší zkoušku máme my všichni i lékaři z exponovaných pracovišť teprve před sebou. Na nás na všech záleží, zda to přestojíme úspěšně. Na disciplíně a kázni nás všech záleží, zda zdravotní systém a v něm všichni lékaři, o nichž tu byla i nebyla řeč, vydrží. Ventilátory můžeme možná dokoupit, ale stěží k nim dokoupíme zdravotníky, kteří s nimi budou umět zacházet.

Lenka Klicperová

24. března 2020