Umění ve veřejném prostoru neslo v naší komunistické minulosti často patos politicky angažovaných umělců nebo spřátelených vazeb, kdy se jen zřídka realizovala díla nadčasová. Dnes se však oproti historii realizuje mnohem méně soutěží, prostředků je v této oblasti zoufale málo a jediná města, která se snaží o opak, jsou například Brno, Litomyšl, Hořice.

Velmi pozvolna se v poslední době začleňuje i Praha formou dotačního programu Umění pro město. Výraznější roli pak přebírají investoři developerských projektů a architekti, kteří s uměním pracují už od svých počátečních skic, případně lokální iniciativy, které mívají dočasné trvání (Proluka v pražských Vršovicích, letní sochařská sympozia a festivaly). Veřejný prostor navíc „zdobí“ danajské dary jednotlivým městským částem, nepříliš šťastné dekorace kruhových objezdů nebo se město stává jakousi obětí jednoho lokálního umělce.

V kontrastu k tomu se ve výstavních prostorách setkáváme s objekty či modely soch v malém měřítku, které sice umělci umožní představit ideu, ale v důsledku okolností zůstává finální realizace v adekvátní velikosti pouze v našich představách. Smutným příkladem je velká část díla Aleše Veselého, jehož fantastické monumentální realizace se nedostaly z fáze skic a zmenšených návrhů. Jinde k tomu autor přistoupí osobitým konceptem a realizuje početný cyklus fiktivních staveb a objektů, jako tomu je u Jaroslava Róny a jeho architektonů, které aktuálně vystavuje v Centru pro současné umění DOX.

O soše v návaznosti na architekturu už od svých let na akademické půdě uvažuje Pavlína Kvita, kdy studovala u Lukáše Rittsteina a Michala Cimaly. Téma předměstí je jedním z jejích několikaletých cyklů, kde architekturu vyabstrahovala do zjednodušených tvarů, jakýchsi krystalů či dynamicky bujících elementů, vzdáleně připomínajících urbanistické modely. Další rovinou její tvorby je práce s organickými, archetypálními symboly, velmi volně odkazujícími na figurální či animální předlohu. Její tvarosloví osobní mytologie je však svým způsobem nadčasové, přestože používá současný materiál, jako je sklocement, umělý kámen, provazy, nerez či sklo. Teď už jen zbývá věřit, že její práce či díla jejích kolegů a kolegyň uvidíme časem v parcích či na volných prostranstvích u nově vznikajících sídel, aby tak kultivovala naši městskou krajinu.

Pavlína Kvita: Animal, 2021, acrystal, 70 x 70 x 33 cm.