Jak Japonsko nebojovalo a bojuje s koronavirem

Pandemie pod rozkvetlými sakurami

Jak Japonsko nebojovalo a bojuje s koronavirem
Pandemie pod rozkvetlými sakurami

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

„Myslím, že olympiádu odloží,“ utrousil mým směrem pan Takano, Japonec provozující českou restauraci Dášeňka v srdci Tokia. Už na konci února měl neblahé tušení, že se letošní olympijské hry nejspíš konat nebudou, ačkoli se japonská vláda nadále tvrdohlavě věnovala přípravám a odmítala jakékoli změny v plánu. Stačil ale pouhý měsíc k tomu, aby se celá situace obrátila vzhůru nohama. Olympijské hry byly odloženy na příští rok. A spolu s nimi i nadšení Japonců.

Když jsem v září loňského roku přiletěl do Japonska, celá země žila přípravami na největší sportovní událost roku. Na letišti mě přivítaly bannery i plyšové hračky Miraitowy a Someity, oficiálních maskotů olympijských i paralympijských her. Železničáři na nádražích lepili nové popisky v angličtině tam, kde dřív byly jen nápisy v kandži. Ve čtvrti Šibuja se stavěl nový obchodní dům a několik hotelů. Renovovaly se stávající vlakové stanice i památky, aby se stihly otevřít před začátkem olympiády v celé své kráse. Včas byl také dokončen nový stadion, kde se měl odehrát úvodní ceremoniál.

A to nebyl jen případ Tokia. Téměř všechny prefektury se do jisté míry připravovaly na olympiádu a plánovaly řadu doprovodných programů. Doufaly, že zahraniční turisté zavítají před olympijskými hrami nebo po nich i do jiných koutů Japonska. I horská oblast, kde jsem studoval, otevřela zbrusu nové a prostorné informační centrum. Japonci vložili do příprav obrovské úsilí i velký balík peněz. Měla to být do puntíku promyšlená a pečlivě vyšperkovaná olympiáda. A pro zemi, která se těší masivní popularitě mezi turisty, také příležitost pro státní kasu. Pak ale přišli první nakažení koronavirem...

Panika pozvolna

Nutno dodat, že panika nezavládla okamžitě. Japonci mají ve své společnosti zakořeněnou řadu zvyků, které do určité míry pomohly zpomalit šíření choroby COVID-19. Jde o národ, který nosí roušky běžně. Třeba i kvůli rýmě, obzvlášť na jaře, kdy kvetou zahrady a parky. Co do hygieny je Japonsko rovněž na velmi vysoké úrovni; téměř na každé stanici je k dispozici alkoholová dezinfekce, na každém rohu bezplatné toalety. A pozdrav? I ten je bezkontaktní – stačí pouhá úklona.

Bod zlomu představoval až parník Diamond Princess a první oběti. Na některých místech se začaly ve velkém vykupovat roušky a toaletní papíry, ačkoli k úplné panice měli Japonci stále ještě daleko a v druhém případě šlo o hoax, že většina toaletního papíru pocházela z již zavřených čínských továren. Postupně ale začali přibývat další a další nakažení a kabinet premiéra Šinzóa Abeho se dostal do nezáviděníhodné situace.

Nejprve přišla doporučení. Umývat si ruce, používat dezinfekci, nosit roušky. Nebylo to nic, co by Japonci už tou dobou sami dávno nepraktikovali. S dalšími případy musela vláda přitvrdit a doporučila prefekturám zavřít základní a střední školy i školky. Většina vzdělávacích institucí poslechla, čímž ale vytvořila nečekaný problém.

A co děti, mají si kde hrát?

V Japonsku se au pair moc nenosí, rodiče spoléhají na školky a školy, které mají jejich ratolesti zabavit. Náhlé doporučení zavřít vše kromě univerzit proto způsobilo rodičům po celé zemi velké komplikace. Yuna Maeda, pracující ve městě Niigata jako účetní pro telekomunikační společnost, ze dne na den musela vymyslet, co si počne se svými dětmi (osmiletou dcerou a jedenáctiletým synem). Manžela měla stovky kilometrů daleko, firma ho přesunula do jiné pobočky, a prarodiče byli v domově důchodců. Nezbývalo jí nic jiného než své děti brát s sebou do práce.

–„Neměla jsem moc na vybranou, nemohla jsem sehnat nikoho na hlídání. Kamarádky a kolegové na tom byli stejně. Myslím, že to ze strany vlády nebyl dobrý krok, měla nechat otevřené aspoň školky. V práci se mi děti mohly taky nakazit,“ řekla na našem posledním setkání. Pracovat z domu rovněž nemohla, na home office nechtěla firma přistoupit.

V Tokiu nebyla situace o moc lepší. Pokud děti nebyly zrovna v práci společně s rodiči, toulaly se po okolí. Centrum japonské metropole, konkrétně čtvrti jako Haradžuku nebo Šibuja, tak po zavření středních škol zaplnili znudění teenageři.

Netestuje se

V březnu veškerá opatření dále přitvrzovala. Řada atrakcí zavřela své brány. Disney Resort, Universal Studios, vyhlídkové věže, muzea, výstavy i koncerty. Stejný osud potkal stovky let staré festivaly nejen ve velkých městech, ale také na venkově. Obchodní domy, hotely a restaurace přistavily ke vchodům dezinfekční stanice, několik podniků z čisté paranoie odmítalo pustit dovnitř cizince. Strach z možného šíření COVID-19 sílil, spolu s ním narůstala frustrace ve společnosti. Mezitím ale vláda nadále tvrdošíjně odmítala jakýkoli odklad olympiády a dělala vše pro to, aby letní hry letos proběhly, zatímco rušila vše ostatní.

Podle některých kritiků také uměle potlačovala testování na koronavirus a snažila se držet čísla co nejnižší. Farmář z niigatské prefektury a vystudovaný fyzik, šedesátiletý Jósuke Tabata, který tu a tam zval mě i další zahraniční studenty na oběd na svou farmu, byl jedním z lidí, kterým byl test odepřen. „Měl jsem několik symptomů. Ihned jsem se izoloval od zbytku rodiny a zamířil do prefekturální nemocnice, kde údajně testovali na koronavirus. Než jsem tam došel, musel jsem také připravit velké množství dokumentů o svém zdravotním stavu a místech, která jsem naposled navštívil. Ale odmítli mě testovat. Prý musím mít všechny symptomy, abych na to měl nárok. Jen mi řekli, ať jdu domů a odpočívám. Kdybych byl opravdu nakažený, nechci si ani domýšlet, co by se stalo, na kolik dalších lidí bych to přenesl,“ posteskl si pan Tabata.

Podle něho jsou podmínky nastavené tak, aby nárok na test mělo co nejméně lidí, a když už se objeví někdo s koronavirem, vedou ho v seznamech jako pacienta se zápalem plic, aby byl mimo statistiku. V porovnání s Jižní Koreou nebo Tchaj-wanem jde o zcela opačný přístup; sami Japonci jsou překvapeni, proč tomu tak je. Obzvlášť když uvedené země měly zkušenost s epidemií SARS. Oficiální počet nakažených tudíž v Japonsku nikdo nebere zcela vážně.

Olympiáda letos nebude

Ledy se pohnuly až v druhé polovině března. Noví nakažení přibývali pomalu, ale jistě. Členům japonského olympijského výboru docházela trpělivost a místo diskuse ve svém kruhu začali promlouvat v médiích, že by se olympiáda měla odložit. Ani telefonát mezi Donaldem Trumpem a Šinzóem Abem nepřinesl žádný okamžitý výsledek, který by vedl k odložení. Jakmile ale Kanada a Austrálie oznámily, že do Japonska nepošlou své sportovce, skepse dosáhla svého maxima. Až v tu chvíli Abe uznal, že nemá smysl pořádat olympijské hry v nekompletní sestavě národů. Pak už stačilo počkat pár dní, než společně s předsedou Mezinárodního olympijského výboru Thomasem Bachem oznámil, že v Tokiu se letos olympiáda konat nebude.

A přestože takové rozhodnutí nikoho nepřekvapilo – ba co víc, Japonci odložení olympiády brali jako smysluplný krok –, po celé zemi zavládl smutek. Chodby některých škol stále zdobí obrázky dětí s olympijskými maskoty, na stanicích a v turistických střediscích nadále visí plakáty s olympijskými kruhy. Z olympiády se náhle stalo citlivé téma. A nejsou to jen Japonci, kdo drží smutek.

Filipínští spolužáci z mé japonské univerzity se totiž přihlásili jako dobrovolníci a zúčastnili se několika přípravných setkání. Měl to být bonus k jejich pobytu v Japonsku poté, co převezmou diplomy. S odložením olympiády to ale vypadá, že se své účasti budou muset chtě nechtě zříct. „Jednak mi na to nevystačí studentské vízum, které tu mám do října, jednak si do té doby zřejmě najdu práci a jen těžko budu někde jen tak brigádničit. Měla to být životní zkušenost. Proklouzla mi skrz prsty,“ netají své zklamání Rodolfo Jensen, který se měl coby dobrovolník starat o fotografování a sociální sítě. Jediné, co mu z olympiády zůstane, je pracovní oblečení s logy Tokio 2020, které si mohli přihlášení dobrovolníci ponechat.

A nyní zcela vážně

Poté, co se japonská vláda nadobro rozloučila s letošním konáním olympijských her, se konečně pořádně opřela do boje s koronavirem. Tokijská radnice poprosila občany, aby zůstali doma, následovaly i okolní prefektury a Ósaka, třetí největší město v Japonsku. Počet nakažených náhle neskáče nahoru po jednotlivcích, ale po desítkách, začalo se testovat víc a pečlivěji.

A také zavládl chaos. V Tokiu a dalších velkých městech lidé ve velkém skupují potraviny, toaletní papír a hygienické potřeby. Před drogeriemi se stojí i hodinové fronty. Roušky už nejsou k sehnání. Řada podniků pozastavila svůj provoz na neurčito. Období kvetoucích sakur patří k těm turisticky nejrušnějším a nejpopulárnějším, se znatelným úbytkem zahraničních (především čínských) návštěvníků zejí některé atrakce prázdnotou. Pro mnohé obchody, které žijí z turistického ruchu desítky let, jde o nečekanou ránu, jakou ještě nikdy neobdržely.

Podle expertů to nejhorší v Japonsku teprve přijde. Velká města očekávají nárůst nakažených v řádu stovek, nejpesimističtější odhady mluví i o tisících. Spousta mladých lidí totiž doporučení zůstat doma ignoruje a snaží se na poslední chvíli užít si pohodové jaro pod růžovými květy. A nezastaví je ani uzavření parků, sakury kvetou všude. Pokud se situace výrazně zhorší, nejspíš přijdou na řadu opatření podobná těm v Česku. A to pak skončí veškerá legrace.

 

Viet Tran

2. dubna 2020