V současné demokratické části světa převládá nebezpečně pohodlné a krátkozraké mínění, podle něhož je éra totalitních diktatur a jejich ideologického vidění života a světa nezadržitelným dějinným pokrokem již v zásadě nadobro překonanou temnou minulostí, přestože je ale třeba před jejím opakováním varovat. Je tedy zřejmé, že takto podvojný pohled na fenomén totalitarismu je vnitřně značně rozporný. Proto je namístě jej dotázat.

Položme si otázku, zda a jak v dnešním světě existují skutečnosti, jež lze právem označit jako totalitní. Ukazuje se, že rozhodně ano. V nynějším světě existují různorodé varianty prokazatelně totalitních diktatur: komunistická Čína, její trvalý chráněnec Severní Korea, Kuba, Vietnam, Laos, zčásti Rusko a Venezuela. Původně marxistické, zásadně intolerantní jádro jejich totalitních ideologií je na druhé straně i hlavním zdrojem rozmanitých totalitních doktrín, agresivně zahlcujících soudobé, již dávno nejen univerzitní, ale rovněž tak mediální, politické a společenské prostředí většiny západních demokracií. Demokratická civilizace současného světa tak zažívá i vnitřní otevřený a nesmlouvavý útok na svou samotnou podstatu, jíž je mravně založená svoboda lidských individuí, společností, národů a států. Proto není žádná náhoda, že se hlavní agresivní nápor dnešních neomarxistických hnutí, organizací a jimi manipulovaných státních i nadstátních struktur vede proti svobodě slova a z ní vyrůstající argumentované diskusi jako fenoménu, jenž vytváří živnou půdu demokratické civilizace jako takové. V takové debatě jak marxismus, tak jeho soudobé četné neomarxistické odnože jednoduše nemohou obstát.

Proč jsou tedy totalitní ideologie a i na nich postavené diktatury nyní opět tak lákavé? Hlavní příčina tohoto značně nebezpečného jevu je poměrně jednoduchá. Lidská zkušenost s realitou nynějšího světa ukazuje, že dnešní svět je tak složitý a nebezpečný, že výsledná mizivá schopnost se v něm orientovat a najít spolehlivé vlastní místo způsobuje ztrátu sebedůvěry. A právě zde je příznivá půda pro úspěšné oslovení totalitními ideologiemi, jež nabízejí snadná a doslova všem srozumitelná východiska k řešení tohoto palčivého jak individuálního, tak masového životního problému. Totalitní ideologie totiž jednoznačně, srozumitelně a údajně vědecky identifikují jeho zločinné kolektivní původce a nositele a vyzývají k jejich zničení společným, domněle pokrokovým úsilím. Jejich vyhlašovaným cílem po takto vyžadované likvidaci původců nespravedlnosti soudobého světa je nastolení jakéhosi kýženého ráje na zemi. Ten má mít objektivně nutnou závěrečnou podobu direktivní totalitní světovlády, kterou bude mít samozřejmě na starosti osvícená elita dějinně nanejvýš pokrokové totalitní organizace a jejího řízení všeho, co jest, a to podle striktně dogmatickou totalitní ideologií stanovených „železných zákonů dějin“.

Dosud náročný a málo přehledný svět se tak rázem mění v průzračně jasné a každému snadno srozumitelné prostředí, kde se jen stačí rozhodnout pro takto nabízenou, jedině správnou stranu barikády nesmiřitelného boje mezi dobrem a zlem, tak jako v každé správné pohádce. Riskantní a komplikovaný svět dospělých se náhle jakoby mávnutím kouzelného proutku každému pochopitelné totalitní ideologie proměňuje v onu kýženou rajskou přehlednost domněle ztraceného prvotního dětství, kde jen stačí se přimknout k vstřícnému teplu zaopatřovatelského domova, jím samozřejmě poskytovaných základních životních jistot a navždy odmítnout zlo pochyb, rizik, krizí a nesamozřejmé odpovědnosti, jež neodlučně patří ke skutečné svobodě. Bytostná nesamozřejmost, problematičnost reality světa a života tak jednou provždy mizí ze životního horizontu, neboť logicky viditelně patří na „smetiště dějin“. Totalitní ideologie, hnutí a systémy vlády jsou principiální alternativou lidské existence k životu v zodpovědné, a proto riskantní svobodě. Zde je rozhodující důvod jejich trvalé přitažlivosti: jsou zásadním únikem před zodpovědností svobody.

Lidská touha po návratu do totálně zaopatřovaného dětského světa je určujícím původním zdrojem sklonu k příznivé odezvě na totalitní nabídku a výzvu. Proto lze konstatovat, že totalitarismus je trvalým stínem demokratické civilizace, obdobně jako je sofistika a její dnešní, tzv. postmoderní varianty trvalým stínem filozofie. Obojí se vydávají za něco, čím nemohou být. Jsou plytkou, ale do radikální krajnosti důsledně dovedenou nápodobou a zároveň neméně radikální polemickou alternativou, evidentním opakem svého protějšku, tedy filozofie v případě sofistiky s jejími dnešními variantami a civilizace demokratických států v případě totalitarismu.

U komunistického totalitarismu je tato skutečnost názorně patrná v oficiálním názvosloví označujícím komunistické pseudostátní totalitní diktatury jako „lidové demokracie“. Podle komunistické, marxisticky pojaté totalitní ideologie byly lidové proto, že oproti údajně třídně kapitalisticky vykořisťovatelským, a tedy principiálně nespravedlivým demokraciím, jež komunistická totalitní ideologie označuje jako „buržoazní“, je tzv. diktaturou proletariátu třídní vykořisťování kapitalistickou třídou odstraněno, a „lid“ si údajně konečně v dějinách může sám vládnout. Skutečnost ale byla a je v komunistických totalitních diktaturách zásadně jiná. Místem absolutní moci nad společností se stalo nejvyšší vedení komunistické strany, zpravidla prolnuté s vedením policejního represivního aparátu zaměřeného na rozmanité formy terorizování obyvatelstva a soustavný dohled nad jeho myšlením, vyjadřováním, chováním a jednáním. Stát jako takový přestal fakticky existovat a místo něj nastoupil pružně se vyvíjející totalitní systém bezpodmínečné kontroly ovládání společnosti daného, kdysi státního území.

Dalším ukázkově demagogickým slovním spojením komunistické totalitní ideologie, jež ve skutečnosti představuje protiklad označení sebe sama, je tzv. vědecký světový názor. Takto exkluzivně komunistická totalitní ideologie označuje marxistický a marxisticko-leninský výklad dějin a světa, koncipovaný na základě ideologie třídního boje. Uvedená ideologická doktrína zásadně odmítá věcnou odbornou kritiku, respektive kritické zkoumání sebe sama. Proto ji nelze pokládat za vědecky fundované, tedy průběžné odborné debatě otevřené, a takto vědecky verifikované stanovisko. Ve skutečnosti jde o soustavu dogmaticky nekritizovatelných postulátů. Tedy o zjevnou náhražku náboženského ukotvení lidské existence vírou v dogmata údajně jediného možného vědeckého, a proto pokrokového názoru na život a svět.

Zde tkví podstata ideologie nyní šířeného neomarxistického tzv. progresivismu a wokismu jako nejnovější verze totalitní ideologie. Jeho nynějšímu agresivnímu náporu lze odolat jedině neústupným setrváním na zásadě svobody slova a z ní vyplývající svobodně argumentované diskuse jako základního prostředí demokratické civilizace.

Miloslav Bednář, Filosofický ústav Akademie věd ČR