Nedávno jsem zaznamenala podvratnou myšlenku k tématu, proč se dnes točí tak málo výjimečných filmů. Je to prý proto, že scénáře teď hodně píší ženy a ty se drží víc při zemi, méně riskují, nikoho nechtějí moc naštvat, podle toho to prý vypadá. Myšlenku jsem dále nezkoumala ani vlastně nevím, jestli se výjimečných (nebo aspoň dobrých) filmů opravdu točí míň než předtím, jaké předtím se přesně myslí a kdo to hodnotí, a hlavně taky nemusím mít názor na všechno. Jako podnět do diskuse mi ji ale připomněla chystaná disneyovská Sněhurka.

Scénář napsaly dvě ženy a ať už to souvisí s čímkoli, tendence vyhovět všem a nikoho neurazit se jeví zcela zřetelně. Myslí se samozřejmě nikoho z takzvaně citlivých skupin – ducha pohádky lze urážet libovolně. Ten diskriminační stížnost nepodá. Filmařům ale může odplatit nějakou duchařinou a soudě podle malérů, které natáčení provázejí, to dělá.

Obsazení hispánské herečky do role „dívky s pletí bílou jako sníh“ je tím nejmenším, to je vcelku nepodstatné, i když je to fórek někde na úrovni besídky kvartánů, a navíc bílá barva Sněhurčiny pleti nebyla nahodilá, skutečně má v pohádce hlubší úlohu – myticky symbolizuje čistotu a krásu a je opakem temné Zlé královny. Ale čekejme od hollywoodských ideoložek ponor do Junga. Větším průšvihem se ukázalo být nahrazení sedmi trpaslíků sedmi „kouzelnými bytostmi“. Nesourodá sestava individuí různých výšek, původů a pohlaví sice splňovala kritéria diverzity a inkluze, ale zase si stěžovali vertikálně znevýhodnění herci, že přišli o těch málo míst, která mají v branži k dispozici. Nadšena nebyla ani veřejnost, a tak je nejnověji celá parta nahrazena postavami, které vygenerovala umělá inteligence. To je mi, pane, řešení. Společnost Disney je samozřejmě woke až na půdu, ve svých zábavních parcích třeba nahradili oslovení „dámy a pánové, kluci a holky“ inkluzivním „snílci každého věku“. Zbývá jen pořešit skupinovou identitu majitelů různých čísel bot a lepší svět je tady.

Největší potíží je však očividná averze tvůrčího týmu k původní Sněhurce. Nejen Zeglerové se ta postava prostě nelíbí. Nedokážou skousnout, nejspíš ani pochopit Sněhurčin archetyp; to, že musí být krásná, naivní, nevinná, pasivní a čistá, že existuje důvod, proč na svého prince ve stavu zdánlivé smrti čeká ve skleněné rakvi. To ale není problém pohádky, ale ukřivděné optiky, která v mytologickém příběhu dospívání vidí akorát tak genderovou diskriminaci. Příkladem budiž třeba článek „Sněhurka a záludné síly genderových stereotypů“ publikovaný na webu věnovaném „propagaci ženských hlasů“ a nazvaném Harpy, což opravdu znamená, co si myslíte, že znamená. Autorka vyčítá „zjednodušující binaritu Dobra a Zla“. Pohádky se vyprávějí dětem, aby získaly základní orientaci ve světě. Úkolem Harpyjí bylo unášet duše do podsvětí. Na druhou stranu je pěkné, že takhle člověk hned ví, na čem s moderním feminismem je.

Zeglerové Sněhurka „nebude snít o pravé lásce, což je úplně fantastické, ale o tom, že se stane lídrem“, jak říká v jednom z rozhovorů tónem, ze kterého je jasné, kdo je podle ní na světě nejkrásnější. Ale Zlou královnu snad hraje jiná paní… A Princ ji nezachrání, samozřejmě; nelze se mu ovšem příliš divit, pokud viděl aspoň jedno její interview. Vzkaz malým dětem je jasný: Láska je málo a je vlastně trochu trapná, zvlášť pro holky, každý kope jenom za sebe a muži jsou na draka, kdyby aspoň pohádkového.