„Jaké bude příští téma Lindy Bartošové, kde asi je podle ní další šedá zóna?“ ptal jsem se nedávno v komentáři Utrpení Lindy Bartošové (Echo 48/2024). Na odpověď jsme nemuseli čekat příliš dlouho. Kniha někdejší finalistky České Miss a později novinářky nese slibný název Jako by mě opustila všechna síla, pokud ale čekáte syrovou reportáž například ve stylu Saši Uhlové o vykořisťování dělníků, budete zklamáni. Mít výhrady ke knize, ve které jde několik mladých lidí s kůží na trh a vypráví o svých psychických obtížích, to je chůze po velmi tenkém ledě. Bohužel stejně jako v případě péče o tělo a sexualitu (podcast Slast na Radiu Wave) a medvědí služby, které se v ní dostalo feminismu, ani tuhle knihu kamarádovi na cestu do psychiatrické léčebny nepřibalíte. Jde totiž o rozhovory, které vypovídají víc o samotné autorce a osobnostech respondentů z řad jejího kamarádstva než o duševních chorobách, jejich příčinách a léčbě. Základní problém zůstává stejný: Bartošová je tak zahleděná sama do sebe, že každé sebedůležitější téma, které si vybere, utrpí pod nánosem jejího ega.

Začínáme zostra, předmluvou, kde se autorka zpovídá ze svého koketování s psychickými problémy a přiznává se, že málem dostala infarkt v metru. „Tehdy jsem pracovala v televizi, byla úspěšnou moderátorkou a novinářkou a můj život se zvenčí zdál jako success story. Kariérní postup v televizi, umístění v žebříčku 30 pod 30 magazínu Forbes, pozvánky na rozhovory… všechno fungovalo,“ píše Bartošová a dodává, že se tehdy uvnitř cítila „jako stará unavená osoba“. Tady by se asi nabízelo knihu zavřít, zjevně jsme se totiž dostali k novodobému Necronomiconu.

Ani zpovídaní bohužel zrovna neoplývají velkou sebereflexí či ochotou nebrat se alespoň tolik vážně. Většina z nich chápe rozhovor jako příležitost se vypovídat, jenže to je zoufale málo. Jako článek do ženského časopisu, proč ne. Ale Bartošová neoplývá schopnostmi kriticky zhodnotit frázovité výpovědi svých respondentů, není psycholožka, terapeutka, pouze laik, který klouže po povrchu (spočítat, kolikrát se zde řekne „tak moc držím pěsti“ či „díky moc za tvé otevření“, není v lidských silách). Bartošová nemá potřebné životní zkušenosti, nadhled ani odbornost. Z jakého důvodu bychom tedy měli číst její texty plné dojmologie? Dozvíme se třeba, že ji napadá v metru (opět!) skočit pod vlak, ale neudělá to: jen taková originální myšlenka, je prý tak odvážné o tom mluvit. Absence odbornosti a kritického přístupu logicky nepřispívá ani k sebereflexi respondentů, kterou autorka ani nemůže vyvolat, stejně jako není schopna dospět k nějaké pointě, k aspoň něčím přínosnému náhledu na prožitky dotyčných. Bývalý neúspěšný fotbalista pronese, že alkohol není zdravý ventil. Herečka vypráví, kterak jí starší kolega řekl, že se mu zdá smutná a jestli se nechce vypovídat. Neuvěřitelná drzost, naštěstí na to nedošlo, komentuje to: „Přišlo mi, že nemá smysl mu cokoli vysvětlovat.“

Otevřenost a empatie, těch slov je kniha plná, že by ale takové pocity i vyvolávala, to se říct nedá. Opravdu pomáhá, když se sebediagnostikujeme a kamarádi nás budou utvrzovat v tom, jak statečně trpíme? Podobná publikace, v níž absentuje odborný pohled, může být spíš škodlivá. „Klimatická krize, válka za rohem, ekonomická nejistota, v mnoha zemích nárůst politického extremismu“ – vrství autorka důvody úzkosti jak netalentovaná studentka prvního ročníku žurnalistiky. Výběr respondentů není nijak zvlášť objevný (většinou žádné skutečné problémy nemají, o to víc – a s jakýmsi až potěšením – se v nich rochní), ale stejně z nich šlo s o něco lepším vedením získat alespoň něco, co už jsme stokrát nečetli. Je to ale zoufalé přání. Nabízí se neodbytná myšlenka, že Bartošová musela vydat knihu, protože s úrovní jejích rozhovorů by ji ve většině seriózních českých médií nezaměstnali. K vydání přišla skrze známosti v mediálním a PR prostředí, ne kvůli svým novinářským kvalitám. Dál se tak točí v kolečku „jsem příliš krásná, proto nikdo nebere vážně mou práci“. Proč asi?

Linda Bartošová: Jako by mě opustila všechna síla, Albatros, 304 str.