Petra Hůlová vydala Nejvyšší kartu, svou dvanáctou knihu. Její alter ego, hlavní vypravěčka románu Sylvie Novak, v ní slovně osahává jemné hranice mezi autobiografií a fikcí. A provokuje, jak je u Hůlové už zvykem, když pojednává o feminismu z trochu jiných vypravěčských perspektiv, než jsme v současné próze zvyklí. Asi i proto se próza stala předmětem literárních diskusí, v nichž kritici namísto analýzy popisovali své ideální představy o literatuře.

Váš nový román se v literárním provozu těší velké pozornosti. Hlavní hrdinka, spisovatelka Sylvie Novak, v něm říká: „Poněkud mě uklidňuje jen to, že na skutečné slabiny mé knihy, na rozdíl od těch domnělých, beztak jako obvykle nikdo z kritiků nepoukáže“ a „víc než o autora a jeho dílo jde o souboj mezi kritiky“. Překvapila vás nějaká kritika?

Nejvíc asi podcast Hostu, kde se Petr A. Bílek trumfoval s Blankou Činátlovou, kdo nad tou knihou víc usínal. Jinak se negativní kritika týkala převážně postoje vypravěčky, který ztotožňovala s mými vlastními názory. Pro takovou kritiku byla kniha především odrazovým můstkem k úvahám o tom, jak má vypadat správný feminismus a opravdový feministický postoj a hodnotově správná literatura.

Cítíte od části kritiky tlak na to, aby se literatura ubírala určitým směrem?

Určitě. Pro některé kritiky kvalitu prózy definuje to, že ta kniha je prodchnuta jistým zcela konkrétním pohledem na svět. Uvažování o světě tito kritici dělí na správné a nesprávné a literatura je pro ně takovým nosičem buď správného, nebo nesprávného postoje ke světu. K tomu se logicky váže ztotožňování vypravěčského hlasu s autorským, kritika postavy za její názory nebo pocit, že pokud jsou názory postavy „špatné“, měly by být doplněny či osvětleny nějakým autorským návodem ke čtení, aby bylo jasné, jak autor myslí a že to myslí dobře, a nikoli špatně ve smyslu pomýleně.

Nešla jste jim ale trochu naproti? Vydavatel knihu charakterizuje slovy: „Skandální odhalení, nebo mystifikace? Provokace, nebo skutečnost? Autobiografie, nebo fikce?“

Dostávám často otázku, kolik z toho příběhu je skutečnost a kolik fikce. Pro ilustraci jedna skutečná příhoda, kterou rovněž zmiňuji v knize. V patnácti jsem rodičům poprvé řekla, že nepojedu o víkendu na chalupu. Pamatuji si, jak jsme se kvůli tomu spolu dvě hodiny ve dveřích bytu hádali. Když za sebou rodiče zabouchli dveře, zhroutila jsem se na postel a brečela a tím de facto v mých vzpomínkách odstartovala moje dospělost. Nedávno na tuto příhodu přišla řeč s mou mámou a podle ní, k mému šoku, mě rodiče nakonec přemluvili a já s nimi na chalupu odjela. Co teď s tím? Táta už zemřel a máma i já trváme na svém. Je to pro mě zásadní vzpomínka, nicméně možná falešná. I kvůli tomu bych nikdy netvrdila, že svůj život dokážu popisovat nějak „pravdivě“. Pamatujeme si to, co chceme a jak chceme. A kolik pamětníků, tolik verzí příběhu.

Vašemu románu bylo rovněž vyčítáno, že jeho hlavní postavy jsou emoční karikatury bez hlubší psychologizace. Čtenář se s nimi nemůže ani moc ztotožnit, protože všichni hrdinové jsou velmi nesympatičtí.

Mám všechny své postavy ráda, všem rozumím a se všemi se dokážu ztotožnit. Pro literaturu je typická hyperbolizace skutečnosti. Abyste se snáz dotkl jádra věci, tak je vyhrocujete, domýšlíte ad absurdum, napínáte ty meze. To se týká i postav, které se sice vyjevují v extrémech a představují určité typy, zároveň jsou ale jen jistým výsekem skutečnosti, ony i to jejich vidění.

Když se ale třeba podíváme na Juditu, mladou dceru Sylvie Novak, tak se na ní dopouštíte řady generačních zkratek. Ona je takový typický mileniál , „přecitlivělá sněhová vločka tající z přetlaku všemožných úzkostí“. Jak moc jsou pro vás boomeři, mileniálové nebo třeba zoomeři funkční metafory pro společnost? Postihují něco, nebo to jsou jen prázdná schémata?

Zkratky vždy nějak zplošťují. Zároveň mi jako autorce umožňují cosi zvýraznit, třeba určité kontrasty. Dám příklad. V tom románu je dívka, která je vegetariánka, aktivistka a k tomu je pořád na telefonu. To je vlastně trochu klišé o mladé generaci, ale tak ji vidí její matka. Je to schematizace skrze pohled postavy, která ji tak nahlíží i proto, že běžně trpíme předsudky. A Sylva Novak vzhledem ke své dceři rovněž a Petra Hůlová určitě taky. I mé prizma jako autorky je samozřejmě limitované.

Jedno z témat Nejvyšší karty je MeToo na pozadí literárního zákulisí. Je to problém i našeho literárního provozu, který by měl být v tomto ohledu kultivovanější?

Vztahy, jako je ten vypravěčky se starším slavným spisovatelem nebo ten s jejím nakladatelem, v literárním provozu existují. Často jde o vztahy, které jsou vnímány z jedné nebo z obou stran jako láska. I v mé knize je to otevřené. Je něco MeToo jen proto, že se jedná o vztah mladé dívky se starším slavným mužem? Možná je něco jako MeToo v nás. Tendence žen prodávat se za moc a mužů kupovat si za ni něco, co beztak nedostanou – stejně jako ženy onu moc. Co se týče jednoznačného znásilnění – je to samozřejmě strašné, ale o tom nepíšu ani to neznám ze svého okolí. Zajímá mě spíš, za co si žena takzvaně může sama, respektive nasála to s mateřským mlékem naší patriarchální společnosti.

Mě na tom fascinuje, že úvahy nad literaturou se pak dostávají do roviny morálky, která ničí svobodnou výměnu názorů. Asi i proto o vás literární kritička Eva Klíčová napsala, že kapitalizujete nějakou svou možná starou aféru, což není fér vůči lidem traumatizovaným násilím.

Tomu výroku absolutně nerozumím. Píšu o něčem, o čem bych psát neměla, protože někomu se stalo něco podobného? A termín „kapitalizovat“ traumatizuje mě, protože není fér. Připadám si jako oběť toxického kritického diletantismu.

Hranice citlivosti a senzitivnosti se ale i v uměleckém světě posouvají. Vaše nová kniha se do tohoto paradigmatu vůbec nehodí. Příběhu vládnou literární egomaniaci, pokrytci, povýšení snobové… Měla jste potřebu nastavit zrcadlo domácímu literárnímu světu?

Realita je bohatá a plastická. Dá se interpretovat, překrucovat a hyperbolizovat. Kavárnu, kde si teď povídáme, můžu vylíčit jako ráj pro maminky s dětmi, ale můžu ji nahlížet i tak, že sem chlapi chodí balit ženy na knížky nebo že je to rejdiště pro kapsáře, protože lidé zabraní do knížek moc nevnímají, co se kolem nich děje. Způsobů, jak uchopit jedno místo, jednu věc, jednu entitu, je nekonečně mnoho a stejně tak lze podat různými vypravěčskými perspektivami i literární svět. Všechny jsou relevantní, jde o to, jakým způsobem to někdo dělá. Nikdo nedisponuje božským fokusem, všichni jsme omezení a každého na skutečnosti zajímá něco jiného. Nejvyšší karta není pokusem o to, říci: Toto je náš literární provoz, to a nic jiného. Je to jen pohled jedné ženské postavy, založený na její životní zkušenosti – částečně mé – a na jejím charakteru. Celé to má ideálně otvírat prostor nějakého myšlení. Rozhodně netvrdím, že ten můj pohled je pravdivější než třeba nějaký smířlivější vypravěčský modus, konvenčně feministický či zoomerský. A hlavně v literatuře nejde nikdy v první řadě o „pravdu“. Svět totiž žádnou pravdu nemá.

Nakonec ale není důležité jen to, o čem kniha je, ale i to, jak je napsaná. Proč jste zvolila velmi přímý a jednoduchý jazyk?

Aby to byl text, který je co možná nejpřístupnější. Hodně mi v tom pomohla redaktorka Arga Alena Pokorná. Donutila mě ptát se: Opravdu tu větu nelze říci jednodušeji, aniž ztratí něco ze své komplexnosti? Někdy ta odpověď byla Ne, nejde, ale často to šlo a textu to prospělo.

Za hlavní téma knihy mnoho čtenářů i kritiků označilo křiklavé MeToo nebo možná motiv generačního střetu. Pro mě je ale meritem knihy otázka stárnutí, únavy, vyčerpanosti. Mám pravdu?

Všechna ta zmiňovaná témata jsou pro mě důležitá. To, co je nakonec spojuje, je fascinace ubíhajícím časem. Ten se promítá do sexuality, rodičovství i generačních střetů. Zajímá mě střet minulosti a přítomnosti, kvalita času měnit nás. Zajímá mě to, co čas způsobuje „kolem nás“, i to, co dělá s námi a jak se obě ty věci k sobě mají.

Na úplném konci knihy Sylvie Novak hovoří o tzv. třech tragédiích feminismu: stárnutí, ženské znásilnitelnosti a údělu či daru početí. Není to zjednodušení sociální struktury, která je mnohem složitější?

Je rozdíl psát esej na téma feminismus a hovořit o feminismu prostřednictvím hlasu románové postavy. Zmiňované tři tragédie jsou jakýmsi statementem hlavní vypravěčky, který mi v podobě takové zkratky přijde intelektuálně zajímavý tím, že obvyklý feminismus konfrontuje zevnitř – z pozice feminismu, to jest nezpochybňuje, že to ženy mají těžší, jen tvrdí, že je to možná těžké ještě jinak. Zjednodušení to jistě je, ale co není?

Říkáte ve svých knihách záměrně to, co si nemyslíte, abyste tím ironizovala své oponenty?

Určitě. Baví mě proplétat věci, které si upřímně myslím, s věcmi, které si nemyslím. Kombinovat myšlenky tak, že nabourávají obvyklá schémata ideologických boxíků. Nezajímá mě psát ani číst příběh, který je předvídatelný. Což neznamená, že Nejvyšší karta nemohla někomu přijít absolutně předvídatelná, ale téměř nic by mě nemrzelo víc. Jako autorka potřebuji vzrušení z jistého typu objevitelství, byť třeba iluzorního. Bez toho mě psaní nebaví.

Je tedy progresivita novou součástí konformity?

Konformita není nic, co je samo o sobě nutně špatně. Ale prohlašovat, že hovořím z pozice okraje, stavět se do role outsidera, a přitom mluvit z pozice intelektuálního mainstreamu, to je minimálně falešné.

Na próze mám rád, když tematizuje současnou architekturu a celý veřejný prostor. I Sylvie Novak je občas všímavá vůči vnějšku, když reflektuje nevkusné interiéry bytů, typickou architektonickou ztřeštěnost devadesátých let, odlidštěné formy urbanismu… Přímo v románu sarkasticky popisujete postmoderní architekturu, která se vyznačuje tím, že stářím stejně jako žena rovněž výhradně ztrácí. Ztratila soudobá společnost cit pro estetiku veřejného prostoru?

Čím je architektura novější, tím rychleji stárne, což je dobrá metafora pro efemérnost současné doby. Přijde mi, že v nějakém ohledu klademe důraz na prostředí v městské architektuře, které má být vstřícné, přátelské, lidské, ale zároveň jsou naše města zamořená obřími prosklenými kancelářskými komplexy. To jsou mrtvá místa, kolem kterých když procházíte, jsou v nejlepším případě prázdná a v tom horším dost frustrující. Na druhém pólu je někdy zas naše ambice prostředí za každou cenu „zpřátelštět“. Zrovna teď se prý na soutoku Berounky a Vltavy chystá stavba obřího městského parku. Nevím o tom dost, ale v principu mě rozčiluje naše snaha udělat si z jakéhokoli divokého a nepřehledného terénu s prominutím dětské hřiště. Kladu si otázku, proč si člověk přírodu musí pořád servírovat jako nějaké chlebíčky na tácek?

Jste velká kritička grantových systémů ministerstva kultury, respektive jeho dotací autorům. Co říkáte na nyní hojně skloňovaný fenomén statusu umělce?

Chápu tu motivaci. Cílem je ekonomicky pojistit efemérní pozici umělce. Na druhou stranu se bojím jak například podmínky vzdělání, vedoucí k akademizaci, tak předpokladu, že umění je povolání jako každé jiné. Není. Podobně jako prostituce jím není. A ve chvíli, kdy se snažíme, byť v dobré víře, ukotvit umělce ve strukturách, podobně jako prostituci – cosi tam dře. V případě prostituce je to intimita těla jako servis bez přívlastků, v případě umění je to eliminace autonomie. Grantový systém v umění definuje priority, kterým se umělci přizpůsobují a snaží se na to nějak napasovat to, co opravdu chtějí dělat. Je to škola pokrytectví. Co místo toho? Nevím. Financovat umění jako základní výzkum ve vědě? Zásadní věci jsou neřešitelné a pozice umění je nejspíš jedna z nich. A nejspíš „díky bohu“. Představte si, že bychom to tím statusem umělce skutečně „vyřešili“. Co by to doopravdy znamenalo?