Když chlapi pláčou

Začátek jara přinesl hned několik nových desek, které si můžeme žánrově zařadit do populární škatulky „stárnoucí muži se dojímají nad světem (a nad sebou)“. Není to špatný žánr, leckterému čtenáři (a čtenářce!) nad čtyřicet se taková letmá exkurze může hodit. Jako pozvolný start tohoto melancholického výletu je ideální kanadský zpěvák Dan Bejar, který vystupuje pod pseudonymem Destroyer, a jeho už čtrnácté album s názvem Dan’s Boogie. Snad ještě lepší je deska That’s the Price of Loving Me, sólová novinka Deana Warehama, kterého můžete znát z Galaxie 500, zásadní dreampopové kapely začátku 90. let. Věčně zasmušilý Craig Finn z rockové kapely The Hold Steady vydal svou novou sólovou desku 4. dubna, vztahová Always Been (s nádhernou produkcí Adama Granduciela z The War on Drugs) potěší všechny fanoušky „Ameriky Bruce Springsteena“. A nepřáli jste si vlastně někdy slyšet, jak by to znělo, kdyby byl Bruce Springsteen gay? Není nic snazšího, Perfume Genius to skvěle předvádí na desce Glory. Skutečný vrchol nás ale teprve čeká: SABLE, fABLE, tak se jmenuje nová deska Bona Ivera, asi nejoceňovanějšího současného folkového písničkáře. Vychází tento pátek.

Destroyer: Dan’s Boogie, Dean Wareham: That’s the Price of Loving Me, Craig Finn: Always Been, Perfume Genius: Glory, Bon Iver: SABLE, fABLE

Život trpký jako citron

V dubnu měla v galerii DOX původně začít jedna z hlavních událostí nejen české galerijní sezony – velká retrospektiva výtvarných děl Davida Lynche. Bohužel kvůli jeho skonu a následnému dědickému řízení se vše o několik měsíců posune. Zavděk tak můžete zatím vzít alespoň novou výstavou Hynka Martince. Jde o jeho první samostatnou pražskou výstavu od roku 2018. Autor sleduje cestu od „kolébky civilizace“ ve Středomoří – od antické kultury starověkého Řecka a Římské říše – až po současnost a klade otázku: Kde se teď nacházíme? Jak jsme se sem dostali? Díla Hynka Martince často bývají označována za hyperrealistická či fotorealistická a podobně jako u dalšího českého malíře v exilu, Vojtěcha Kovaříka, vyniknou nejvíce na velkých formátech. Stejně jako Kovařík odkazuje na starověké řecké a římské sochařství, ale jeho záběr je širší, dojde i na postironické pomrkávání na Rubensovy a Tizianovy malby a tradici nizozemských zátiší.

Hynek Martinec: Cyberlemon, DOX, Praha, do 24. 8. 2025

Zapomenutá žena

Začátkem dubna vyšla dlouho odkládaná kniha od Lucie Berlinové, otázka je, kdo na ni vlastně krom pár fajnšmekrů čekal. Ne že by to autorce vadilo, jednak už je na pravdě boží, a hlavně na žádný velký zájem o svou tvorbu nikdy zvyklá nebyla, viz ono frázovité označení „nejlepší americká spisovatelka, o které jste nikdy neslyšeli“. Novinka Večer v ráji naváže na Manuál pro uklízečky (česky vyšlo ve 2019), ta kniha pro mě tehdy byla zjevením. Takhle dobré povídky jsem dosud četl jen od Raymonda Carvera a Flannery O’Connorové. Melancholie, uklidňující všednodennost jídelen amerického Jihozápadu i alkoholová osamělost a ubíjející práce hotelové uklízečky. Nádherné životní porážky.

Lucia Berlinová: Večer v ráji, Argo, 300 str.

Je tu jaro

Podle aktuálních programů galerií se zdá, že jejich kurátoři buď společně trpí jarní únavou, anebo naopak platí ona poučka „géniové myslí podobně“. Jak jinak si vysvětlit, že se hned tři výstavy naráz zaobírají tématem jara? V Národní galerii uvádí výstavu Mlčící jaro: umění a příroda 1930–1970 (zastoupen je Kupka, Toyen i Sudek), v Jihočeském muzeu až do 21. dubna můžete vidět, kterak Přišlo jaro do vsi, a v Nové galerii se s názvem rozhodli raději moc neexperimentovat: výstava Jaro trvá do konce května a od svých konkurentů se liší hlavně větším zastoupením mladší generace československých umělců.

Jaro: Nová galerie, Praha, do 31. 5. 2025, Přišlo jaro do vsi: Jihočeské muzeum, České Budějovice, do 21. 4. 2025, Mlčící jaro: NGP, Praha, do 31. 8. 2025