Scéna jako ze skandinávského filmu: Ulrich Thomsen sedí v pražské kavárně, za hercem visí trička s nápisy Mads Mikkelsen (Ulrichův úhlavní dánský kolega a kamarád) a Ingmar Bergman (legendární švédský režisér). „Vyfotil a poslal jsem to Madsovi, ať vidí, v jaké jsem společnosti!“ směje se dánská hvězda. Do Prahy přijel na festival severských filmů SCANDI a přivezl nefalšovaný thriller Nesmírný, globální hit. Hraje v něm detektiva Mørcka, který řeší zapomenutou brutální vraždu mladé dívky na tajemném ostrově Bornholm.

Máte vysvětlení, proč všichni tak milujeme temné severské detektivky?

Kriminálky, thrillery… Staré jako lidstvo samo. Někdo někoho zabil, někdo je mrtvý a vy chcete zjistit, kdo to udělal! Takový druh napětí mají lidé rádi, dostanou se tím logicky do jiného světa. Většina z nás žije obyčejné, možná až trošku nudné životy. Což sice neznamená, že jsme nudní lidé, ale zkrátka nedostaneme se ve svých každodenních životech k velkému vzrušení.

Severské detektivky se ale vyznačují tím, že hlavní hrdina, většinou policista, je alkoholik nebo neurotik… Zkrátka není zrovna ideálem morálky a ctnosti. Jako vaše postava, detektiv Mørck. 

I ty postavy na plátně jednoduše mají své lidské chyby a problémy. Zní to banálně, ale je to tak. Myslím, že je správně, když má postava nějaký svůj ryze vlastní, osobní problém. Mørck například ve filmu Nesmírný zjistí, že měl syna, o kterém spoustu let vůbec nevěděl a který je teď navíc mrtvý. To je přece silná, dějotvorná zápletka. V Dánsku jsme ostatně na rodinná dramata machři.

Dalo by se říct, že i ve vašem herectví je něco specificky dánského?

Herecký projev nás Dánů může být ovlivněn tím, že žijeme v tak příšerném počasí: je u nás zima a po většinu dne tma, to se vám ta mrazivá atmosféra pak vytváří snadno. Život v Dánsku býval dřív opravdu těžký: jsme zemí farmářů, žít tam a obdělávat půdu bylo náročné, děti umíraly při porodu nebo krátce po narození, v rodinách byl často hlad. S tímhle dědictvím přichází jistý druh přímočarosti, možná strohosti, až tragické upřímnosti. Podobnou vážnost třeba u Italů nenajdete, ti jsou bezstarostnější, jejich kinematografie radostnější, živější. Ale rozdíly jsou i mezi jednotlivými severskými zeměmi: například Švédsko má svého Strindberga, svého Bergmana, Švédové jsou hlubokomyslní. My Dánové jsme lehkovážnější, v naší kultuře je určitá lehkost, všichni máme rádi komedie a rádi se smějeme.

Co je pro vás těžší: hrát v thrillerech, nebo ve franšíze spojené s postavou Jamese Bonda?

Obecně vnímám všechno, co se děje okolo mého herectví, velmi intuitivně: jako když čtete román a hlavou vám běží různé výjevy z toho příběhu. Kdyby tu knihu četl někdo jiný, uvidí zas jiné výjevy. Takže já si přečtu scénář a nepředstavuju si v tom filmu sám sebe, vidím jenom svoji postavu. Během své kariéry jsem se stal dostatečně arogantním na to, abych za tím, co cítím, mohl stát. A tak za tím, co cítím, fakt stojím. Samozřejmě o tom mluvím s režisérem, konzultujeme moje nápady. Ale k vaší otázce: Hrát v kriminálkách i v Jamesi Bondovi je legrace, nejtěžší je hrát v komedii. Tam musíte naprosto přesně zvládat načasování hlášek i fyzických pohybů. To je těžké. Na natáčení thrillerů nic traumatizujícího není, užijete si to stejně jako natáčení jakéhokoli jiného filmu. Jsou samozřejmě drastičtější scény nebo těžší repliky, které vyžadují trochu soustředění.

Co je na komedii tak těžkého?

Ve vážném filmu můžete klidně sedět na lavičce a dívat se na oceán. Lidé už vědí z děje, že mě třeba opustila žena nebo mi umřelo dítě, takže si tam můžu posedět 45 vteřin, ale třeba i 50 minut, to je jedno. U té scény hrají housle a je to všechno strašně smutné. A ty vlny… No, tak to svede každý idiot. Člověk nemusí být nijak zvlášť zkušený herec, aby to dokázal. Ale v komedii nemůžete jen tak sedět a koukat, musíte si přesně načasovat, co kdy máte udělat. To je velké umění.

Říkáte, že pokud chce dánský herec uspět, musí do zahraničí, do Spojených států. Vaší přelomovou rolí byl Davidov v bondovce Jeden svět nestačí. Podle čeho si vás tehdy vybrali?

Bond byl můj první film v angličtině. Byl jsem poprvé v Los Angeles a začal chodil na castingy. To byla pro mě novinka, v Dánsku jsme castingy nedělali, jsme malá země a všichni se známe. Nicméně jsem se v Los Angeles měl setkat s režisérem Bonda Michaelem Aptedem – no a přišli jsme za ním a on se celou dobu jen díval na monitor, něco si tam kutal. Představili mě a on si mě sotva prohlédl, řekl jen „O. k., cool, fajn“. A po téhle scénce mi řekli: „Gratuluju, pan režisér tě schválil, tu práci máš.“ A pak přišla Barbara Broccoliová (americká producentka podílející se na vzniku filmových bondovek – pozn. red.) a říká: „Vítej v bondovské rodině!“ Byl jsem překvapen, protože normálně mají castingy tři kola a na výsledky dlouho čekáte. Tohle byla rychlovka s koncovkou „O. k., fajn!“.

S kým byste rád pracoval?

Vyrůstal jsem na filmech Martina Scorceseho, s ním by byla snová spolupráce. Thomas Vinterberg je podle mého názoru jeden z nejlepších žijících režisérů na světě, rád bych se s ním ještě někdy setkal. Larse von Triera obdivuju, ale nikdy jsem s ním nepracoval. Italský režisér a scenárista Paolo Sorrentino mi dal šanci v seriálu Mladý papež – s ním bych znova pracoval taky moc rád.

A co Woody Allen, když máte tak rád ty komedie?

No vidíte, to mě nenapadlo, byť na jeho knihách a filmech jsem vyrostl. Pamatuju si, jak jsem byl v New Yorku se svou ženou a viděl jsem ho vystupovat z auta, takový ten klasický, ryze newyorský moment. Mám obecně velice rád Spojené státy, často tam létám, moje srdce krvácelo s oběťmi požárů v Los Angeles.

Vaše kariéra odstartovala v roce 1998 dnes už ikonickým filmem Thomase Vinterberga Rodinná oslava, který znamenal zásadní přelom nejen pro tehdy 29letého režiséra, ale i pro celou dánskou kinematografii. Pamatujete si ještě na to natáčení?

No jasně! Byl to jiný dánský režisér, Lars von Trier, šílenec a fakt blázen, kterého mám moc rád, který tehdy, v polovině devadesátých let, dostal nápad na sepsání manifestu Dogma 95. Natočily se podle něj tehdy první filmy. Pro mě jako pro herce to bylo takové trochu až divadelní natáčení – žádné umělé světlo, žádné rekvizity, režisér nesměl říkat hercům, kde mají stát, byl tam i velice neobvyklý způsob střihu. Ale nějakým zázrakem Rodinná oslava, u jejíhož vzniku jsme zažili fakt hodně legrace, fungovala: už je to čtvrt století a já jsem od té doby nikdy neudělal jediný rozhovor, ve kterém by se mě na Rodinnou oslavu neptali. Ani jednou jedinkrát. Celou tu dobu potkávám na nejroztodivnějších místech planety lidi, kteří si se mnou o tomhle filmu mají potřebu povídat. V Dánsku jsou dodnes velice smutné statistiky incestu a kvůli tomu porušených rodinných vztahů. Myslím, že podle statistik patnáct procent lidí v nějaké formě zažilo sexuální zneužívání a dalších mnoho zná někoho, komu se to stalo. Možná proto měl ten film tak velký vliv.

Vinterberg natočil astronomický hit, to se nedá přebít.

Byl tehdy strašně mladý a myslím si, že toho na něj bylo asi trochu moc. Protože jeden den je premiéra a druhý den je z vás fenomén. Dokonce Thomasovi tehdy zavolal Ingmar Bergman, který byl ještě docela v plné síle a jehož jméno tady máte na tričku, a řekl mu: „Víš ty co? Udělej pro sebe jednu věc. Zapomeň na tu podělanou Rodinnou oslavu! Natoč další film! Udělej to hned teď, pospíchej, pohni se! Ať už to máš hotový!“ Protože Bergman téhle situaci velmi rozuměl. Sám to prožil – byl to přece taky génius, od kterého se čekaly další zázraky.

Máte rád svoji zemi?

Hodně cestuju, a když někdo řekne o Dánsku něco hezkého, mám radost. Rád platím daně, těší mě, že děti u nás můžou dostávat zdarma vzdělání, že lidi můžou dokonce jenom jít do knihovny a tam se vzdělávat. Že můžou jít do nemocnice, aniž je to finančně zlikviduje. Líbí se mi ta humánnost naší země. I když v Americe by mi řekli, že přece nic není zadarmo, já si to všechno platím na daních.

A ta odvrácená strana Dánska?

Lidi se o sebe nestarají, jedí nezdravě, pijí a kouří… Máme problémy s alkoholismem mladistvých, můžete jít v šestnácti do krámu a koupit si kořalku. To se zdá o. k., když je vám šestnáct, ale když máte děti, kterým je šestnáct, zas tak cool to není! Jsem taky rád, že žijeme v části světa, kde je relativně klid, což rozhodně není samozřejmost. Když řeknu, že jsem patriot, tak tím myslím, že jsem Evropan.

Se všemi plusy i minusy?

No jasně. Proto mám velký problém s tím, jak kriticky se dnes na Evropu pohlíží. Ten narativ „co všechno zlého provedla Evropa zbytku světa“ a jací jsme „rasisti“, co všechno jsme udělali za koloniálních časů, nemůžu přijmout. Rozumějte, už se to stalo a já se nechci pořád cítit provinile. Nechci být obviňován z toho, že jsem rasista, že jsem ten manipulátor z patriarchátu. A nechci být ani označován za boomera, což znamená, že jsem dosáhl určitého věku a jsem kvůli tomu idiot.

Máte děti?

Ano, dvě, takže svou historickou úlohu jsem splnil. Zatím sice nemáme vnoučata, ale obě děti žijí v Dánsku. To mě těší.

Ve Skandinávii máte před námi náskok dvě generace v boji za nezávislost žen, jak to vnímáte?

Narodil jsem se v roce 1963. Viděl jsem ty změny v přímém přenosu. Nesmí se teď sice říkat, že to byly „jiné časy“, ale fakt to byly jiné časy. Točím o tom všem svůj třetí režijní počin, v Chorvatsku. Bude to film o smutné statistice, že se kvůli sociálním médiím a jejich falešnému světu necítíme dobře: ani muži, ani ženy, ani děti. Bude o feminismu, o MeToo, o tom, proč se 50 až 60 procent manželství rozpadá, proč už se nerodí tolik dětí. Proč máme spermabanky na každém rohu… Tuhle někdo přinesl termín „selfdating“, tedy randění sami se sebou, tuším. To v podstatě říká, že bychom měli milovat hlavně sami sebe… Jako takhle: kdyby to s sebou přinášelo šťastnější populaci, budu nadšený. Ale když vidím, jak jsou z toho lidi nešťastní, nadšený nejsem.