Kalifornský guvernér Gavin Newsom vetoval zákon, který měl v případě soudních sporů o péči o nezletilé dítě upřednostnit toho z rodičů, který „potvrdil“ jeho genderovou identitu, tedy podpořil jeho přestup do opačného pohlaví – a naopak potrestat toho, který by trval na pohlaví biologickém. „Reálně to znamená, že když budete nesouhlasit s druhým rodičem ohledně sterilizace svého dítěte, ztratíte ho,“ komentoval normu Elon Musk, z jehož syna Xaviera se podobně medicínsko-magickým způsobem „stala“ dcera Vivian.

Newsomovo veto překvapilo. Demokratická strana dlouhodobě tlačí trans agendu, kterou vnímá jako lidskoprávní, byť lidská práva vidí jen na jedné straně (například v případě zákona na obranu ženského sportu proti soupeření s biologickými muži hlasovala ve Sněmovně reprezentantů úplně celá Demokratická strana proti, neboť by prý trans sportovce šikanoval), guvernér ve zdůvodnění svého rozhodnutí také zmínil svou osobní dlouhodobou angažovanost v tématu.

Rodiče jsou z celé věci vytlačeni. Svou úlohu mají odehrát ve dvou scénářích: buď dysforii svého syna nebo dcery „potvrdí“ (z anglického „affirm“), pak jsou pochváleni jako citliví a tolerantní, v opačném případě jsou zostuzeni a odsuzováni (zatím jen veřejně). Hrůzostrašnou, bohužel funkční praxí je dotlačit rodiče k „potvrzení“ pohrůžkou sebevraždou. Údajně hrozí až polovině jejich synů a dcer. Ortel vyslechnou v ordinaci příslušného specialisty; volí tedy mezi dítětem navždy radikálně pozměněným, nebo mrtvým. Co už experti rodičům neříkají, je, že podklady pro tento výrok jsou extrémně slabé: výzkumy trpí mizernou metodologií, chybějícími daty a překroucenými výsledky ve prospěch radikálních „řešení“, která tlačí trans organizace. Data jsou tak chabá, že je skandální, proč se stále veřejně opakují a berou jako validní jak médii, tak lékaři. Jejich děravost rozebírá například britské sdružení rodičů a akademiků TransgenderTrend. Protože se se stejnou praxí setkávají i čeští rodiče, přikládáme link.

Rodiče ale tahají za kratší konec provazu; veřejné prostředí je tak toxické, že musejí prokázat extrémní míru osobní odolnosti a statečnosti, aby „nepotvrdili“; někdy změnit střední školu, odstřihnout dítě od toxických kontaktů a sociálních sítí, změnit lékaře; někdy celou rodinu přestěhovat. Prožívají hluboké trauma, na které jsou sami.

„Moje dcera si myslela, že je trans. Bojím se o tom mluvit,“ lze číst v diskusi pod ojedinělým videem, které otevírá téma rodičovského traumatu „trans“ dětí. „Naše dlouholetá dětská lékařka jí řekla, že důvodem, proč je v depresi, jsme my, její rodiče. Protože bychom nepřijali její novou identitu. Odkázala ji na genderovou kliniku. Nešli jsme. Přijali jsme drastická opatření. Bála jsem se, že nás škola nebo náš dětský lékař nahlásí sociálce za ,nepotvrzení‘. O rok a půl později je jí trapně, jen když si na to vzpomene. Byli jsme na to úplně sami a bylo to děsivé.“

„Můj syn byl společenské, přátelské dítě a hodně se smál. Postupem času se změnil. Stáhl se do sebe…. Na otázky neodpovídal. … Nakonec mi prozradil, že mu (ve škole) řekli, že je dívka a že mu tam říkají dívčím jménem… Zažalovala jsem ředitelku, učitele a školní radu. Vyhrála jsem. Učitel dostal výpověď. Ředitelka byla odvolána a wokističtí členové školské rady byli vyměněni. Můj syn je stále na terapii, ale už se mu daří lépe. Lidé musí vědět, že se to dá dokázat.“

„Viděla jsem, jak moji šťastnou, šestnáctiletou, feminní dceru postupně mátli a předělávali její učitelé na střední škole, vyšinuté osobnosti na sociálních sítích a pár kamarádů. Teď v devatenácti letech je ztracená v hlubinách kultu skoro bez kontaktu s rodiči, sourozenci, širší rodinou a věří, že to je to pravé, tímhle že vždycky byla. Míra lží, manipulace, extrémní kultovní chování je šokující.“
„Kvůli trans hnutí jsme ztratili dceru. Její dlouholetý partner se rozhodl, že je trans, takže ona se, aby podpořila jeho příběh, stala ,ženským gayem‘. Odřízla nás od svého života. Truchlili jsme, jako kdyby zemřela.“

„Je mi osmadvacet. Jsem šťastná, že se tohle nedělo před deseti lety, když jsem studovala. Měla jsem těžké dětství, jsem učebnicový introvert, celý život jsem byla divná, kamarádím se spíš s muži, vybírám si dokonce i mužský typ prací. Postupem času jsem se přijala se vším tím ,divným‘, našla si partnera. Nedokážu si představit, kde bych skončila, kdybych tenhle kult zažila na střední škole.“
„Jako matka teenagera žiji ve strachu, že ho do toho taky zatáhnou. Soucítím s každým rodičem, který si tímhle prochází, neumím si to představit.“