Za měsíc se budou konat senátní volby. Nabízí se otázka, jak se tohle těleso zformovalo a co dnes reprezentuje?

Když na podzim 1992 vznikala Ústava České republiky, protlačila Senát skupina politiků kolem konzervativní Občansko demokratické aliance (ODA). Vycházeli jednak z prvorepublikových tradic a zároveň myšlenek klasicky liberálního ekonoma von Hayeka, který navrhoval rozdělení legislativních pravomocí mezi dvě komory parlamentu. Podle něho by se jedna komora měla zabývat spíš veřejným a druhá soukromým právem. Tento koncept nakonec neprošel, přesto Senát zůstal a vyprofiloval se jako sestava 81 osobností, vychytávající právní chyby a nelogičnosti, které přijdou z Poslanecké sněmovny. Pokud sněmovně zákon vetuje, musejí být senátoři přehlasováni většinou minimálně 101 hlasů.

Aby otcové české ústavy zvýraznili odlišnost Senátu, přišli s návrhem, že poslanci se budou volit na základě poměrného systému, tedy na stranických kandidátkách. Naopak senátoři jsou voleni podle většinového systému ve stylu jeden malý obvod = jeden kandidát.

Senát v tomto pojetí měl být tím klidnějším a uvážlivějším tělesem. Zvýrazněno to bylo tím, že senátoři mají šestiletý mandát a třetina tělesa se volebně obnovuje vždy po dvou letech. Není to jako ve sněmovně, kde se na základě jedné volební emoce může ze dne na den kompletně proměnit její složení.

Zamlčený předpoklad

V Senátu měla postupně většinu ODS, následně ČSSD, ale to už je minulost. Trendem doby je nástup nepolitiky a názorové rozmělnění politických stran.

Minimálně od voleb v roce 2014 je nezadržitelným trendem personalizace a lokalizace senátních voleb. Celostátní politická témata se vytratila z předvolebního boje a nastoupila volba konkrétních lidí, podobně jako v komunálních a krajských volbách. Dnes tvoří Senát ze čtyř pětin výrazné regionální osobnosti, zbytek pak celostátně známé tváře. Je to takový jarmark osobností. Výsledkem je, že v Senátu se většinou nehlasuje podle ideového nebo stranického klíče, ale momentálního rozpoložení. Tohle politické rozvolnění je příležitost pro lobbing ze strany zájmových skupin.

Rozhodující pro volební výsledek je volební účast. Ta se v prvním kole senátních voleb většinou „uměle“ zvýší tím, že voliči souběžně hlasují pro komunální nebo krajské kandidátky. Do druhého kola pak postupují už jenom dva nejúspěšnější kandidáti na senátora. Oproti prvnímu kolu hlasuje jen polovina voličů.

Až na výjimky se senátních voleb účastní politicky vyprofilovaní voliči, hlásící se ke středu nebo k pravici. Když se však volební účast z určitého důvodu neočekávaně zvýší, mají z toho prospěch spíš strany levice (dříve ČSSD, dnes ANO).

Převedeno na dnešní situaci, pokud bude volební účast v prvním kole výrazně vyšší než 40 procent, může to zahrát ve prospěch Andreje Babiše. Vyhráno by ještě neměl, protože bude záležet na tom, jestli o týden později dorazí k urnám i hlasující z prvního kola.

Všeobecné politické rozvolnění, kdy kandidáti nejsou názorově vyprofilovaní a v centru zájmu všech je koaliční potenciál a vyjednávání, má pro Senát své neblahé důsledky.

Senát například perfektně zafunguje, pokud sněmovna na podzim přijme novelu mysliveckého zákona, do něhož chce část progresivních politiků vložit řadu podmínek, které by mohly vést k odlivu lidí od této profese. Senátoři o tom budou jednat dlouhé hodiny, vyslechnou všechny strany a nakonec odhlasují přijatelný kompromis.

Když však současní senátoři hlasují o ryze politickém a hodnotovém tématu, jako je například výběr soudců Ústavního soudu, selhávají. V posledním roce se většina senátorů tvářila, že snad hlasování o ústavních soudcích není hodnotové rozhodnutí, ale jde jen o čistou odbornost. Další zas v zákulisí tvrdili, že „přece nepůjdeme proti panu prezidentovi“, který kandidáty navrhoval. Nakonec o konkrétních jménech rozhodla nikým nevolená struktura v okolí Petra Pavla, kterého téma moc nebavilo a senátoři jeho návrhy jen pasivně odmávali.

Podle logiky ústavy jsou však senátoři od toho, aby prezidentovi buďto předem naznačili většinovou politickou vůli mít profesně a názorově různorodý Ústavní soud, následně by jeho kandidáty osobnostně prověřili a případně odmítli. Po úvodních pokusech nakonec na většinu věcí rezignovali.

Když vidíme dnešní názorové složení Ústavního soudu, odpovídá to situaci, jako by v Senátu měla většinu sociální demokracie. Jinak řečeno, nástup nepolitiky v Senátu vede k tomu, že tohle těleso přestává politicky zastupovat své voliče. Do popředí naopak senátoři vysunují formalistní opravy zákonů a obhajobu regionálních zájmů.

Úplně vypadlo přesvědčení, že Senát má odrážet postoje charakterizované slovy levice, střed nebo pravice. V hodnotových otázkách jsou politici víc liberální nebo konzervativní. Tohle je zamlčený předpoklad, který vyplave na povrch, jen když je na stole hlasování například o Istanbulské úmluvě (neprošlo v Senátu o dva hlasy).

Oranžové tsunami

Většina politického světa má ještě v živé paměti událost nazývanou „oranžové tsunami“. ČSSD tehdy tvrdou kritikou některých opatření vlády Mirka Topolánka přeměnila krajské a senátní volby v referendum o jeho vládě. Přesně o tohle se před dvěma lety neúspěšně pokusil také Andrej Babiš.

Vládní koalice je na to připravena například tím, že nechce připustit opakování modelu Kroměříž. Před dvěma lety mezi sebou v tomto obvodu soupeřily tak podobné osobnosti, že se jejich hlasy rozptýlily a senátorkou se stala nezávislá Zwyrtek-Hamplová. Proto se tento rok ve většině obvodů vládní politické strany shodly na společných koaličních osobnostech. Prakticky to však vede k hledání nekonfliktních kandidátů, což posiluje image Senátu jako klidné síly bez politických preferencí. Tahle nepolitičnost je spása i zkáza Senátu.