ÚHEL POHLEDU: Je docela zajímavé, jak mají lidé většinou pod kůží zažrané dvojí měřítko, když sledují dění ve financích.

Tak například když jejich soused obchodující v krámku se zmrzlinou má zisk, většinou jsou s tím sžití, protože mají pocit, že tím také něco získávají – třeba možnost koupit si na rohu zmrzlinu. Když obchodník s akciemi má zisk, je to nechutný spekulant, protože lidé mají pocit, že zisk spekulanta je o cosi obírá. Většinou nejsou schopni dohlédnout, že zisk obchodníka s akciemi je vedlejším produktem spokojeného obchodu mezi spokojeným kupcem a spokojeným prodávajícím, a tento spokojený obchod zase vede k tomu, že důchodci mající úspory v penzijních fondech budou spokojení se svým důchodem.

A analogicky pokud rostou ceny zboží a služeb, lidé se zlobí na inflaci a její pachatele. Ale pokud v rámci stejné inflace rostou ceny akcií, jsou spokojení. Jako by nějaká inflace byla dobrá a jiná špatná. A také obráceně: pokud klesá cenová hladina, lidé se radují. Ale běda, když začnou klesat ceny akcií. To se hned začne šířit panika.

Jenomže cena je jenom funkcí množství peněz v oběhu. Když je peněz hodně, je drahé vše: energie, materiály, potraviny, akcie. Když peněz z oběhu ubývá, buď klesají ceny, anebo alespoň zpomaluje cenový růst u energií, materiálů, potravin i akcií. Zboží jako zboží. A přesto lidé mají pocit, jako by ceny cenných papírů byly nějakou samostatnou entitou odtrženou od jakýchkoliv cenových zákonitostí.

Proč o tom mluvíme: výrobní ceny v Německu v srpnu klesly nejvíce od začátku záznamů v roce 1949. A vzhledem k tomu, že před válkou Německo čelilo hyperinflaci, nejspíš bychom se při pátrání po poklesu výrobních cen dostali ještě mnohem hlouběji do historie, nejspíš až někam do 19. století. Meziročně se totiž spotřebitelské ceny snížily o 12,6 procenta. Uvedl to německý statistický úřad. Samozřejmě pokud klesají ceny ve výrobě, musí se to propsat i do razantního poklesu spotřebitelské inflace. Hospodářské politiky zaměřené na sražení inflace tedy již zafungovaly.

A to je právě to ono, co stojí za pozornost. Hospodářské politiky v podobě zvyšování úrokových sazeb zafungovaly – až moc. Je přitom vysoce pravděpodobné, že kompetentní místa ve státní správě si neuvědomují, že zafungovaly „až moc“. Aby si to totiž uvědomila, musela by si nejprve připustit, co bylo příčinou cenového růstu. Každý klasický ekonom ví, že to byl předešlý tisk peněz. Státní správa to ale neví – což lze identifikovat z toho, že stále dokolečka omílá onu nelogickou průpovídku, že „ceny vzrostly v důsledku války na Ukrajině“. A protože si státní správa neuvědomuje, že její emise peněz způsobila inflaci, neuvědomuje si také, že nyní boj proti inflaci zabral „až moc“.

Co mám na mysli tím „až moc“: V důsledku toho, že centrální banky výrazně zvýšily úrokové sazby, naposledy tak učinila ECB minulý týden, a to na 4,50 procenta, začalo docházet k živelné deceleraci peněžní zásoby, kterou už ani centrální banka nemá pod kontrolou. To se projevuje jednak prudkým poklesem výrobních cen – jednak se to ale projevuje také na finančním trhu. Kde je hodně peněz, ceny rostou. Kde je málo peněz, ceny klesají. A jsme u toho. Ceny akciových indexů dál klesají. A leckdo se diví.

Jenomže nemůžeme se divit poklesu cen cenných papírů v situaci, kdy hlavní světové ekonomiky jsou v recesi a současně klesá množství peněz v oběhu. Za této konstelace naopak je nepochopitelné, proč by někdo měl očekávat růst burz. Čím by takový růst měl být způsobený?! Takže: Když vezmu v úvahu korelaci indexu NASDAQ Composite s vývojem peněžní zásoby v USA, je racionální čekat, že by v dalších měsících mohl index z nynějších 13.676 sestoupit klidně až na 11.000 bodu.