ÚHEL POHLEDU: Maminka jedné z obětí střelby na filozofické fakultě spáchala sebevraždu. Jak vyplynulo, také proto, že ani ministr Vít Rakušan, ani nikdo z policejního vedení neprojevili ani homeopatickou dávku sebereflexe. Pro mě šokující počet lidí ale má za to, že Lenka Šimůnková (neznaly jsme se, shoda jmen) od Rakušana nebo pražského ředitele policie Matějčka ani žádnou omluvu chtít neměla.

Komise přece nenalezla žádné pochybení, a pakliže komise nenalezla žádné pochybení, žádné pochybení nenastalo.

Hlas lidu je zvláště dobře slyšet v diskusních fórech. Fóra lze ignorovat nebo pokorně používat jako sondu do toho horšího z nás. A to není špatné. Internetovému lidu (zde iDNES) bylo sice smrti paní Šimůnkové myslím upřímně líto, zároveň trval na tom, že líp to zvládnout nešlo, čímž se dost homogenně postavil za zprávu komise. To mi přišlo vzhledem k výše zmíněnému pozoruhodné. Navíc se drtivá většina hlasů shodla, že bychom měli brát zprávu komise jako oficiální tečku a už do tragédie dále nešťourat, už jen proto, že jsme všichni rádi, že je to za námi. Co mi to jen připomíná?

Názory se vzácně setkávaly někde mezi „omluvy za tohle by vytvářelo jen nebezpečné precedens, že by chtěl každý omluvy a každý by všude viděl chyby“ a „potřebovala především psychologa, ne aby jí cynicky zneužívala opozice, ať už ta řekněme seriózní, nebo ta z řad dezolátů, spolu s některými novináři, k vlastnímu zviditelnění“, případně dokonce „paní Šimůnková nechtěla slyšet pravdu. Ona chtěla slyšet SVOU pravdu.“.

Empatický příspěvek filozofického typu vynesl přispěvateli 73 palců nahoru, sedm dolů. Autoři bránící policejní postup sklízeli v průměru desetinásobně víc „palečků nahoru“ než ti, kteří jednotlivé nezvládnuté body konkrétně vyjmenovali. Na pozadí tragického výsledku mi to přijde jako dobrovolný ústup z občanství. Je to jako vrátit svůj oblek občana a místo toho si navléknout kostým nevolníka.

Občan kontroluje systém a jeho výstupy, a to zvlášť tehdy, když vzniká rozpor. Kmán se spokojí s poskytnutou verzí. Některým jedincům je v kostýmu nevolníka dokonce tak dobře, že naopak útočí na jedince, kteří mají zájem věci rozkrýt.

Za to můžeme poděkovat prostředí vzniklému za covidu. Od covidu uběhlo pět let, poskytnuté verze většině národa stačí stále, byť už jsou lehce dostupné i verze pro občany.

Že lidé chtějí být klamáni (víc než dřív), mě upozornila nezávislá novinářka Angelika Bazalová, která jako jedna z mála novinářů za covidu oblek občana nesvlékla. Její projekt Emko A. B. podrobně mapuje průběh ideologického falšování medicíny a jeho následků. Také důvěra ve vědu musí stát na tom, že je její závěry možno libovolně kontrolovat, a když to neštymuje, zpochybnit.

Bazalovou tenkrát ohromilo, jak hystericky se čtenáři Deníku N pustili do redaktorů, když Deník N zveřejnil kritické stanovisko školy k policejní práci. Čtenáři jim za to nadávali, hrozili, že zruší předplatné. Myšlenka byla, že lidé se za covidu tak vytrénovali ve vytěsňování nepříjemných otázek, aby nemusely padat nepříjemné odpovědi, že už aktivně vyžadují propagandu sami. Bazalová byla věcná, vtipná, ostrá. Celý rozhovor ještě visí na Rádiu Prostor.

Práce novináře je hledat pravdu. Ne „pravdu, kterou má každý svou“, jak pán z komentářů s empatií topinkovače dehonestoval mrtvou paní, jejíž mrtvá dcera dost možná mohla žít, ale objektivní realitu. Naopak novinářova práce není chlácholit. Čtenář má to nechlácholení po novináři vymáhat.