Jestliže se francouzská politika odvíjí od vztahu k Národnímu sdružení a symbolizuje ho jméno Le Pen, pak českou do značné míry definuje vztah k Andreji Babišovi. Zdůrazňuji jméno Babiš, nikoli hnutí ANO, které je už řadu let na místní a krajské úrovni partnerem různých politických sestav.

Marine Le Penová se dlouhá léta snažila posunout politiku svého hnutí blíž ke středu a odpojit se od historického předurčení daného jejím otcem. Výsledky francouzských parlamentních voleb (stejně jako řady prezidentských) naznačují, že i přes řadu politických posunů jméno Le Pen nese příliš historické zátěže.

Cesta k vítězství pravice ve Francii vede jen přes její odchod a spojenectví Národního sdružení s umírněnou pravicí (gaullisty), čímž by rozbila jednotnou republikánskou frontu. Tím by francouzská demokracie konečně získala dynamiku, kdy se u moci periodicky střídá pravice a levice a různé části společnosti cítí, že jsou jejich zájmy vyslyšeny.

Český fenomén Babiš je o něco složitější. Jeho hnutí ANO, na rozdíl od Národního sdružení, nenese historickou zátěž antisemitismu, rasismu a odkazy na válečnou minulost. ANO je výtvor Andreje Babiše na obhajobu byznysových zájmů holdingu Agrofert. Je to nástroj, který dává lidem na místní a krajské úrovni, oproti tradičním stranám, možnost turbo kariérního růstu výměnou za vytváření dojmu normálnosti pro ovládnutí dotačních penězovodů. Ani mdlá politika Fialovy vlády, která si zaslouží svůj vlastní rozbor, by nás neměla nechávat na pochybách: ANO je na centrální úrovni mašina na legalizovanou korupci a způsob, jak ochránit jednoho člověka před orgány činnými v trestním řízení.

Babišova situace oproti Le Penové se zvlášť po evropských volbách zlepšila. Předně získal dva potenciální kandidáty na vytvoření vládní koalice (ultralevicové Stačilo! a nesourodou koalici Přísaha / Motoristé sobě). Babiš zároveň udělal chybu, že vstoupil do evropské frakce Patrioti pro Evropu, která mu něco sice dá, ale hodně vezme. Předně většina hlavních stran frakce by se kvůli své zahraniční politice mohla jmenovat Přátelé Putinova Jednotného Ruska. Pro Babiše byla dosud zahraniční politika jen jiným způsobem ochrany „svých“ evropských dotací. Vstupem do Patriotů pro Evropu se poprvé sám ideově někam zařadil, i když to moc neodpovídá jeho vnitropolitickému směřování.

V české politice se Babiš deset let pohyboval zprava doleva, až vytvořil první seniorskou voličskou stranu v Evropě. Dnešní program hnutí ANO by se dal charakterizovat slovy vláda šedesátníků a sedmdesátníků pro šedesátníky a sedmdesátníky. Dodejme, že jen pro určitý typ seniorů – většinou těch, kteří v minulosti přijímali komunistický režim a jsou jednostranně závislí na přerozdělování v rámci penzijního systému. Tento nevyslovený generační náboj mu umožňuje udržovat si silné voličské jádro. Zároveň to znemožňuje všem příštím koaličním stranám provádět odpovědnější ekonomickou politiku.

Na evropské úrovni se nyní Andrej Babiš zařadil do tábora národních populistů, kteří – kromě Viktora Orbána – v žádné zemi pro tu či onu nepřijatelnost nevládnou. To bude i případ rakouských Svobodných, kteří zřejmě vyhrají zářijové parlamentní volby, ale žádná ze stran s nimi nebude chtít uzavřít vládní koalici. Spojenectvím s Patrioty na evropské úrovni se Babiš stal do značné míry toxickým pro skutečně vlivné lídry Evropy.

Jaká rizika z toho vyplývají? Babišovi už nebude záležet na evropské reputaci a jeho zahraniční politika se bude stále víc odklánět od Evropy a Spojených států k uhersko-balkánské ose pod dominancí Viktora Orbána a vlivem Putinova Ruska.

Babiš vnitropoliticky vždycky v různých sociálních a jiných opatřeních opisoval od Roberta Fica. To se může prohloubit a program Česka jako „nového Slovenska“ je blíž, než se zdá. A Ficovo Slovensko, to je nezastřená cesta k autoritativnímu státu uherského typu. Můžeme s tím souhlasit, můžeme s tím nesouhlasit, ale měli bychom o tom vědět a mluvit.