Chceme, aby se Česko přidalo k jaderné renesanci a stalo se svého typu jadernou velmocí. Takto hovořil v dubnu ministr průmyslu a obchodu Jozef Síkela (STAN). Co znamená jaderná reneseance, v jakém smyslu by Česko mohlo být velmocí a kdy můžeme reálně očekávat malé modulární reaktory, které se staly oblíbeným mediálním tématem, vysvětluje v rozhovoru pro Echo24 odborník na energetiku z Masarykovy univerzity v Brně Martin Jirušek.

Co si vlastně lze představit pod pojmem „jaderná renesance“?

Pan ministr Síkela podle mě nemyslel konkrétně nějaké kroky nebo opatření. O jaderné renesanci se mluví posledních nebo patnáct let v tom smyslu, že by se opět začaly stavět jaderné reaktory, a to ve větším počtu doposud, kdy se sem tam někde postavil jeden a to bylo všechno. Před havárií ve Fukušimě se mluvilo o tom, že by měla jaderná renesance přijít, protože se od 80. let prakticky nic nestavělo – v Evropě ani nikde jinde, jen v USA bylo rozestavěno pár jednotek. Jestli se někde stavělo, tak to byl Blízký Východ nebo Čína. Obecně to tedy znamená, že by se obecně oživil jaderný sektor a začalo se více stavět, nebyl by to jeden reaktor u nás, ale větší počet.

To, co by se nyní postavilo v Dukovanech, by nahradilo končící polovinu kapacity, která se tam produkuje nyní. Nešlo by tedy o přídavek, ale do roku 2040 by došlo jen k výměně starého kusu za nový. Čili nemyslím si, že pan ministr měl na mysli konkrétní opatření ve smyslu, že tady vybudujeme nový výzkumný ústav, tady vybudujeme nový závod a tak dále.

Co tedy podle vás ministr Síkela myslel, když mluvil o Česku jako „jaderné velmoci“?

Když se mluví o jaderné renesanci v České republice, tak se myslí, že jsme byli historicky schopní vyrobit celky ve všech částech palivového cyklu. To znamená, že jsme byli vyráběli reaktorovou nádobu, těžil se zde uran, dělali jsme turbíny… Postupně se to ale změnilo, například tím, že spousta těch firem zkrachovala. Ale není to úplně raketová věda. Já občas slyším takové řeči, že to know-how ztratíme a už ho nikdy neobnovíme, že odejdou mozky, které tady mají nějakou tajnou formuli, která se zapomene a už se to nikdy neobnoví, to je samozřejmě nesmysl.

Proč myslíte, že je to nesmysl?

Ve chvíli, kdy to bude potřeba a objeví se poptávka v rámci nějakého tenderu po českém dodavateli nějakých celků, jako jsou chladící věže nebo třeba turbíny, tak to know-how se bez problému obnoví. Jakmile bude poptávka, tak se vyškolí noví lidé a know-how se samozřejmě obnoví. Není to tak, že by se něco ztratilo, že máme nyní nějaké okno, které pokud my nezachytíme, dokud je otevřené, tak se zavře a už se nikdy znovu neotevře. To platí jako na jakémkoliv jiném trhu, jde o to, jestli se firmě vyplatí v daném odvětví podnikat. Když se nevyráběly reaktory, tak firma vyrábějící chladící věže neměla zakázky a zkrachovala.

Když se mluví o jaderné renesanci, tak se mluví o renesanci v Západním světě, jestli se začnou znovu vyrábět jaderné zdroje. Stejné problémy, které máme v Evropě my, že elektřina byla levná a výstavba jaderných zdrojů je drahá, tím pádem je těžké vypočítat, zda se investice navrátí. Tento problém měli i ve Spojených státech, kde se také staví málo jaderných zdrojů proto, že Westinghouse zkrachoval a musel být reorganizován.

Co to tedy znamená pro Česko?

V Česku se nyní bavme o tom, jestli bychom postavili nějaký jaderný reaktor, ideálně více než jeden. Jeden reaktor v Dukovanech nic nevyřeší a o žádné renesanci se mluvit nedá. Když pan ministr Síkela mluvil o tom, že bychom byli velmoc, tak se to dá chápat tak, že budeme relativně malá nebo středně velká země, která průběžně staví jaderné reaktory, tím pádem jsou tady firmy, které se na tom podílí a v důsledku bychom tam měli komparativně relativně dobrou pozici. Je třeba si uvědomit, že tu dobrou pozici by neměl úplně stát, ale spíše ty firmy, které jsou většinou soukromé. Těch projektů na světě ani v Evropě není tolik, takže ten trh je docela malý a firem rozhodně není nepřeberné množství. Pokud se bavíme o dodavatelích technologií, tak v zásadě mluví o nějakých pěti entitách – Westinghouse, Areva, korejská KHNP, Rosatom a čínská CGN. A v současné geopolitické situaci přichází v úvahu tři.

Ani těch firem, které vyrábí návazné komponenty, není až tak moc. Ve chvíli, kdy by v Česku probíhala výstavba nových zdrojů, tak se dá předpokládat, že by tady bylo více společností, které by se na tomto procesu podílely a tím pádem by se mohly na podobném procesu podílet i v evropském či dokonce světovém měřítku. V tomto smyslu by to tedy bylo pozoruhodné a v tomto bychom se stali tím, co pan ministr označil jako „velmoc“.

Když se mluví o renesanci, o velmoci a podobných vznešených slovech, tak je to vždy s velkým zjednodušením a nadsázkou. Už jenom v tom základu, že spousta těch firem jsou právě soukromé, takže ztotožňovat to s Českou republikou je problém. I když na této úrovni lze s podporou státu počítat, například ve formě podnikatelských misí, ale nejsme Rusko, kde firmy a vláda jsou totéž.

Ve veřejném prostoru se mluví o malých modulárních reaktorech. V jakém časovém horizontu se ta debata vede?

Modulární reaktory jsou teď velmi populárním mediálním tématem. V zásadě není problém s technologií. To je něco, co již máme, akorát v menším měřítku. Jde o zdánlivou výhodu, ale také to má určitou nevýhodu, protože všechna pravidla a legislativa, ať už třeba se jedná o bezpečnostní okruhy nebo ochranná pásma, se musí nastavit všechno nově, protože jde o nový typ reaktoru. A to je věc, která to zpomaluje nejvíc.

Není to tak, že bychom čekali na nějaké technologické řešení, které jakmile někdo vymyslí, tak můžeme chrlit reaktory. Jde o silně zregulované prostředí, kde se musí nastavit bezpečnostní předpisy a tak dále. Dva nebo tři roky zpátky se mluvilo o tom, že by Westinghouse měl první modulární reaktor mít do konce dekády. To by mohlo tak nějak vycházet. Nejsme ale ve stavu, kdy by tyto reaktory byly úplně běžnou věcí.

Kam by se měly tyto modulární reaktory umístit?

Mluví se o tom, že by se reaktory dávaly do míst, kde dříve byly uhelné elektrárny. Opět máme spoustu „ale“. Když umisťujete reaktor, musíte mít seismický průzkum, musí být infrastruktura. Navíc dost často jsou uhelné elektrárny blízko obydlí, protože se tam třeba lidé po jejich vypnutí posunuli. Představa, že by byl jaderný reaktor tam, kde byla uhelná elektrárna v Ostravě poblíž aglomerace, je dost nereálná. To jen pro ilustraci, že modulárních reaktorů se dočkáme v nějakém střednědobém horizontu třeba deseti let, ale velkou roli bude hrát tendence je dát někam, kde se s nimi vůbec nyní nepočítá. Bude se to muset administrativně a legislativně vyřešit, což ten rozvoj odsune.

Je předpoklad, že by modulární reaktory mohly být menší a levnější a tím pádem mohly v síti fungovat lépe, protože menší výkon lépe zapadne ve chvíli, kdy máte velké množství obnovitelných zdrojů. Ty se těžko přizpůsobují, když velkou část spotřeby zaplácne velký reaktor. Na druhou stranu narážíme na to, čím je definován malý modulární reaktor, tedy že to je výkon do 500 nebo 400 megawatt, což je vlastně velikost původního jednoho dukovanského reaktoru, takže to zase úplně tolik ten problém neřeší.

Je něco, co může stát udělat, aby rozvoj jaderné energetiky urychlil?

Je třeba zmínit, že ten systém je pomalý a tvrdě zregulovaný z dobrých důvodů. Nebylo by dobře, kdyby byl systém nastaven tak, že by mohly růst reaktory úplně kdekoliv. Já bych v tomto smyslu rozhodně nebyl kritický, v Česku si myslím, že je jaderný dohled na velmi vysoké úrovni. Spíše jde o povahu toho sektoru jako takového. Jsou věci, které nepřetlačíte.

Pokud vláda myslí rozvoj jaderné energetiky vážně, tak musí v první řadě skutečně říct, že ho chce. Musí jasně nastavit koncepční základ a ten problém, proč se nerozvíjí jádro, je čistě ekonomický. Je to drahý zdroj, který si na sebe nevydělá v průběhu své životnosti nebo alespoň v období, kam běžně dohlédneme za nějakých dvacet let. Evropská komise k tomu začíná otáčet, protože minulý měsíc navrhla reformu trhu s elektřinou posílením dlouhodobých kontraktů.

To znamená, jinými slovy, kontrakty s garantovanými cenami elektřiny v dlouhodobém období a investoři si dokáže spočítat návratnost. To by mohlo rozhýbat výstavbu zdrojů. To znamená, že pokud chceme vidět rozvoj jaderných zdrojů, tak někdo bude muset nést finanční riziko. To bude muset udělat stát, který řekne „garantujeme cenu na této úrovni, na které se vyplatí stavět jaderné zdroje, ale bude to stát daňové poplatníky peníze, což je v pořádku, protože je to naše politické rozhodnutí a my ty reaktory chceme.“ Jednoduše řečeno, musí být jasná politická shoda a ochota to zaplatit.