Přesně před šesti lety, 30. ledna 2020, prohlásila Světová zdravotnická organizace (WHO) „šíření onemocnění covid-19 za ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu“. O necelý měsíc a půl později, 11. března, byl vyhlášen stav globální pandemie. A tím začala jedna z nejzásadnějších krizí moderní historie. Několik let, která následovala, tak představovala dramatické vytržení z rytmu předchozí existence, že se celková neobyčejnost pandemické éry dnes jeví jako vzpomínka na cosi surreálného. Jako bychom ani neprožili skutečnost, nýbrž pouze kolektivně sledovali jakési zvrácené fiktivní dílo – společný sen, či spíše noční můru, která zpětnohledem nezapadá do kontinuity příběhu našeho života, neboť je zcela mimo referenční rámec všeho, co předcházelo, i toho, co přišlo poté.

Jen těžko se divit těm, kdo dnes při pouhém zmínění covidu obracejí oči v sloup a opouštějí místnost, neboť intenzita, s jakou se po celém světě několik let neřešilo téměř nic jiného, pochopitelně vedla k naprostému vyčerpání tématem. Zpravodajství, sociální sítě, rozhovory s přáteli – vše se točilo kolem jediného. Nakonec jsme už jen doufali, aby ta celá hrozná věc skončila a svět se navrátil ke svému původnímu stavu – do reality, kde se lze bavit o jiných věcech než jen o opatřeních, počtech nakažených, PCR testech, antigenních testech, reprodukčním číslu R, očkování a nekonečném sledu nových mutací a variant.

Nakonec to přece jen skončilo. Ovšem ačkoliv se nad pandemií nikomu nechce přemýšlet, její stíny nad námi visí dál – což se tento měsíc opět připomnělo v rámci zveřejnění několika děsivých statistik. Nejprve přišly šokující odhady porodnosti za rok 2025: počet narozených dětí podle všeho opět klesl, tentokrát o dalších sedm tisíc. A to jsme se již loni dostali na historické minimum za celé období zaznamenávání těchto údajů. Byla to studená sprcha pro všechny, kdo doufali, že loňský propad představoval pouhou fluktuaci, mimořádné vychýlení, po němž přijde návrat k normálu. Evidentně však nešlo o výjimku – dramatický propad pokračuje dál a začal právě s pandemií. Zatímco v roce 2021 činila úhrnná plodnost v Česku 1,83 dítěte na ženu, v následujících pěti letech číslo konzistentně klesalo. Loni jsme se zřejmě dostali pod hranici 1,3 – čímž se přibližujeme zemím východní Asie, jako je Japonsko, kde se krize porodnosti řeší již celá desetiletí.

Co za tímto propadem, jedním z nejprudších v celé Evropě, stojí, není zřejmé. Existují divoké hypotézy o vlivu očkování, ale vysvětlení může být i prozaičtější. Skutečnost, že mnohé páry spolu musely být dlouhé měsíce zavřené v jedné domácnosti bez možnosti úniku, mohla vést k tomu, že pandemie zafungovala i jako kosa na vztahy, které by jinak vedly k zakládání rodin. „Na konci roku 2021 obrovsky vystřelilo množství lidí, kteří přemýšlí nad rozchodem. Obvykle je to pět nebo šest procent, tehdy to bylo skoro třicet procent lidí ve vztahu,“ konstatoval sociolog profesor Martin Kreidl v nedávném rozhovoru pro iRozhlas.

Další neblahá data přinesl minulý týden projekt Život k nezaplacení, který společně vedou PAQ Research a Český rozhlas. Zde se výzkumníci dívali na množství dospělých lidí, kteří u nás zažívají příznaky úzkosti nebo deprese. Zatímco před pandemií se obtíže týkaly zhruba každého dvacátého člověka u nás, nyní se to týká osmnácti procent čili bezmála každého pátého. Stav je zvláště špatný u mladých lidí do 35 let a u žen s dětmi – to bohužel vyšší porodnosti a mateřství reklamu příliš neudělá. Děti na tom bohužel nejsou o mnoho lépe. Úzkostné a depresivní poruchy zde od pandemie rostou také. Loňská data navíc ukazují, že tu máme dramatický nárůst případů sebepoškozování, a dokonce i dětských sebevražd (těch naštěstí je stále poměrně málo – v roce 2024 šlo o 46 případů, což je však stále výrazný nárůst od roku 2023, kdy jich bylo pouze 38).

To je jen namátkou několik do očí bijících důsledků oněch strašných pandemických let. Negativních dopadů – společenských, ekonomických, psychologických – bychom jistě našli mnohem více, o podlomené důvěře veřejnosti k vědě a odborníkům nemluvě. Tyto problémy navíc nejsou pouze naše; obdobné trendy najdeme v mnoha dalších zemích po celém světě. Na závěr by bylo útěšné konstatovat, že jsme se jako lidstvo alespoň poučili. Že ony obrovské ztráty – na životech, zdraví, vztazích, důvěře – poslouží jako výkupné za to, aby se nic podobného již nikdy neopakovalo. Jenže lhát se nemá, že…

Je naopak až zarážející, jak málo se pandemie podrobila skutečně kritické reflexi – a jak málo odpovědnosti bylo vyvozeno z tragických pochybení a zjevné nekompetence, jejichž následky pociťujeme dodnes. A nejen to – v současnosti stále nemáme odpovědi ani na ty nejzákladnější otázky. Není snad zvláštní, že ani po šesti letech rezolutně nevíme, odkud se virus, který obrátil svět vzhůru nohama, vlastně vzal? Co víc, nezdá se, že by vědeckou komunitu hledání odpovědi nějak zvlášť trápilo. Nemělo by nás to přece jen zajímat?