VĚZEŇSTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE

Vlk: Máme příliš přísné tresty, vazební cely připomínají středověk. Děti vězňů jsou ovlivněny po celý život

VĚZEŇSTVÍ V ČESKÉ REPUBLICE
Vlk: Máme příliš přísné tresty, vazební cely připomínají středověk. Děti vězňů jsou ovlivněny po celý život

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

"Máme celé plné okresní město lidí, kteří by byli schopni pracovat a přinášet společnosti pozitivní věci a my je máme jenom zavřené." V jakém prostředí u nás žijí vězni, proč je vězeňství pro společnost nepochopitelným problémem, nebo ze kterých států by si Česká republika měla vzít vzor v otázce nižších hranic trestních sazeb? Na to v rozhovoru pro Echo24 odpovídal předseda Českého helsinského výboru Václav Vlk.

Co je pro vás Český helsinský výbor?

Nejstarší nevládní organizace, přímý pokračovatel Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, což do něj zakódovalo základní problematiku, tedy dodržování lidských práv v globálu. Což znamenalo tehdá právo na svobodu projevu, podpora lidí, kteří byli nějakým způsobem trestně stíháni, podpora lidí, kteří byli perzekuováni režimem v roce 1988, to neslo v sobě skladbu lidí, kteří výbor založili. To znamená, že to byli lidé z okruhu disentu. Velký vliv v Helsinském výboru měla i ta část disentu, která byla blízká evangelické církvi.

V roce 1989 se začalo projevovat, že měl Český helsinský výbor snahu zajímat se o problematiku vězeňství, o to, jakým způsobem se k vězňům chováme, jakým způsobem to ve vězení vypadá a dneska je to teda už i o tom, jakým způsobem se to dopředu posouvá.

Já si pamatuji, že jsem byl jako student vyslán jako dobrovolník na jednu z návštěv ve věznici v Hradci Králové a byl pro mě velký šok, jak to v těch vězeních vypadalo. Když tam v těch cimrách spali ti vězni v nedůstojném prostředí, říkal jsem si, že to vychovává jenom kriminálníky a nikam nevede.

Takže to byl pro mě Helsinský výbor, byli to disidenti, pro mě nejvýznamnější byla paní Šilhánová (Libuše Šilhánová, jedna z prvních signatářek Charty 77 - pozn. red.), protože s ní jsem byl já v největším kontaktu. Oni se zajímali o lidi potřebné, což byli tenkrát zejména uprchlíci z Jugoslávie, další problematikou bylo vězeňství a celkově lidská práva.

Nebyla to prvoplánová akce, oni rozuměli uprchlíkům, protože část toho disentu uprchla ze svojí země, protože tady byla pronásledovaná a chtěla se vrátit, rozuměli tomu vnitřnímu pocitu. To samé to bylo ve vězeňství, oni v těch věznicích byli, věděli jaké to tam je a proč má smysl dohlížet na humanitu a dívat se na vězeňství z té druhé strany. Oni za tím viděli toho člověka.

Co představuje Český helsinský výbor nyní?

Je to organizace, která by se měla věnovat tomu, co není zajímavé, tedy monitoringu těch problémů. Programů sociální pomoci je strašně moc, ti lidé to dělají dobře, já chápu, že je potřeba pomáhat, ale bez upozorňování a popisování těch věcí se nic nezmění.

My jsme se rozhodli úplně odprostit od dělaní sociální práce jako je provozování nějaké poradny, ale rozhodli jsme se pomáhat na těch obyčejných věcech a vrátit se k vězeňství, protože tady není nikdo, kdo by se mu věnoval. Máme tady 20 tisíc lidí ve věznicích, máme celé plné okresní město lidí, kteří by byli schopni pracovat a přinášet společnosti pozitivní věci a my je máme jenom zavřené.

Vězeňství je součást justiční politiky, my tady máme spoustu organizací, které říkají "za toto větší trest a za tamto větší trest", ale pak se prostě ukáže, že to je nesmysl, že ty tresty jsou dostatečné. Státy, které by nám měly být vzorem, mají třeba maximálně desetileté tresty za většinu trestných činů, včetně těch nejhorších, lidsky nejzávažnějších. My ty lidi potřebujeme ve společnosti a ne ve věznicích, to jsou lidská práva.

Pak máme v Helsinském výboru další bod, kterému se věnujeme: ženská a dětská práva, lidé v detencích, děti lidí, kteří jsou ve vězení nebo děti v nemocnicích. Čím tam to bude lepší a kontrolovanější, tím ta společnost bude lepší.

Z jakých států bychom si podle vás měli brát vzor ve výši trestů?

Obecně máme příliš přísné trestání, je takové nekoherentní. Patří sem všechny státy, které mají co nejnižší recidivu a co nejlepší začlenění trestaných zpátky do společnosti. To znamená severské státy, nebo i překvapivě například Španělsko. Všechny státy, kde je to směřováno k nižšímu trestání, k ponechání svobody, k nápravě, vykazují dlouhodobě lepší společnost.

Proč myslíte, že se ve společnosti o problémech souvisejících s vězeňstvím více nemluví?

Protože na první dobrou je to nepochopitelný problém a když ho převedete do pochopitelného problému, tak se setkáte s tím, že musíte říct, že nemá smysl tak lidi trestat, trestem odnětí svobody. Dav totiž "chce vždycky sekat hlavy".

Zmiňoval jste, že jste byl v minulosti jako dobrovolník na návštěvě ve věznici v Hradci Králové. Myslíte si, že se od té doby prostředí, kde vězni pykají za svůj trest změnilo?

Jako profesionál vím, že ano. Vězeňská služba a ministerstvo spravedlnosti pochopilo a převzalo to z jiných západních zemích, že zlepšení prostředí věznic funguje k lepšímu a má smysl. Takže oproti tomu, kdy já jsem navštívil věznici v roce 1990, se to změnilo. Výjimkou jsou vazby, kde posun sice je, ale stále ten prostor připomíná středověk.

Jsou podle vás děti vězňů na okraji společnosti?

Jsou hlavně stigmatizované, nejsou schopny přijmout, že jejich rodič případně skutečně něco spáchal. Nikdo s nimi nepracuje a nikdo se jim nesnaží pomoct. Rodina přijde o jednoho ze živitelů, zpravidla o ten mužský element, a tím pak dochází také k přebírání jiných rolí v rámci té rodiny. Apříklad Španělsko. Všechny státy, kde je to směřováno k nižšímu trestání, k ponechání svobody, k nápravě, vykazují dlouhodobě lepší společnost. Jsem hluboce přesvědčen, že ty děti to ovlivní po celý život.

Na tuto problematiku se snažil upozornit i prezident Petr Pavel, když na Pražský hrad pozval dvacet dětí které mají jednoho nebo oba rodiče ve výkonu trestu, jak informoval na svých sociálních sítích.

To jsem zaznamenal, já to velmi vítám a myslím si, že ten impuls pochází právě od těch starých lidí, kteří v těch vězeních dříve sami byli. Problémem ale nejsou ty děti, příčinu musíme hledat u těch jejich rodičů, kterých je ve vězeních moc. Ale i ty děti by nás měly pochopitelně zajímat.

Vidíte nějaký posun v českém vězeňství například v otázkách komunikace vězňů s rodinnými příslušníky?

Zlepšilo se to radikálně, zejména možnost telefonování. Není ale žádný průzkum, který by to mohl dokázat, protože na něj nejsou peníze, nemáme k tomu empirická data.

Předsedáte lidskoprávní organizaci, kterou před vámi vedli spíše představitelé levice. Vy sám o sobě říkáte, že jste spíše pravicového smýšlení.

Já jsem konzervativní liberál, jestli takovou věc vůbec mohu říct. Já uznávám náš malý stát, ať si každý dělá, co chce, každý má svá práva a neměl by zasahovat do práv cizích. Zajímá mě funkční stát, zajímá mě stát, který má respekt ke všem ostatním, kde jsou si lidé rovni jak to jen jde, kde je respekt k právu a je tam pořádek, ale je tam i svoboda myšlení a projevování se. Tím motorem je soukromé vlastnictví a co nejmenší sociální stát.

Více se o činnosti Českého helsinského výboru můžete dočíst zde.

JUDr. Václav Vlk je dlouholetým členem Českého helsinského výboru a v roce 2021 byl zvolen jeho předsedou. Profesí je advokát, věnuje se zejména občanskému právu, rodinnému právu, dědictví a trestním obhajobám.

kap

14. ledna 2024