Když zemře papež, píší o tom všichni, neboť navzdory postupující sekularizaci naší části světa lze konstatovat, že papež stejně všechny zajímá. První dny po oné smutné události se sluší spíše projevovat zármutek a vzpomínat na vše dobré, co se v naší mysli ozývá. Teprve později, s určitým pietním odstupem, přijde čas na kritickou reflexi jeho služby. Nyní, kdy nás od skonu papeže Františka dělí jen pár dní, by tedy byly namístě spíše kondolence a emoce – těch ale zaznívá všude dost a dost. Když tedy pokládám tuto dobu za nevhodnou pro zamýšlení se nad osobností a dílem zesnulého papeže a zároveň se nechci omezit jen na projevy zármutku, pokusím se vyjádřit jinak. Nezaměřím se přímo na papeže Františka, ale na naše vnímání samotného papežství, které obvykle nemůže zůstat nepoznamenáno konkrétními osobnostmi a naší zkušeností s jejich výkonem této zvláštní služby.

Většina z nás mohla ve svém životě zažít a sledovat čtyři papeže: Pavla VI. (pontifikát 1963–1978), Jana Pavla II. (1978–2005), Benedikta XVI. (2005–2013) a Františka (2013–2025). Ti starší z nás, kterým je přes sedmdesát, by k tomu přidali ještě Jana XXIII. (1958–1963) a ti ještě starší i Pia XII. (1939–1958). Těm nemnoha, kdo pamatují i Piova předchůdce, je dnes přes devadesát (neboť člověk si začíná pamatovat události a věci zhruba od tří až čtyř let věku). Znalci si jistě všimli, že jsem vynechal Jana Pavla I., ale vzhledem k tomu, že jeho pontifikát v roce 1978 netrval ani měsíc, není si vlastně co pamatovat. Zůstaňme tedy u těch čtyř.

Pavel VI. se významně zapsal do historie tím, že dotáhl do konce Druhý vatikánský koncil a provedl většinu změn, které s tímto koncilem spojujeme. Doba jeho pontifikátu byla extrémně náročná kvůli atmosféře šedesátých let, kdy se sbíhaly změny v církvi i ve světě. Padala mnohá tabu, započala sexuální revoluce a studentské levicové bouře. Pavel VI. se tak pro některé stal symbolem revoluce v církvi (především díky radikální změně mešního řádu zavádějící do bohoslužby lidový jazyk a obracející kněze tváří k lidu), pro jiné symbolem konzervativního zpátečnictví (především odmítáním morální přijatelnosti umělé antikoncepce vyjádřené slavnou encyklikou Humanae vitae, vydanou v bouřlivém roce studentské revolty 1968). K nám proniklo jen něco málo z těchto kontroverzí, protože jsme po roce 1968 měli jiné starosti, ale pro papeže to byla doba velmi těžká. Jeho pontifikát je tak dodnes chápán pozitivně, byť do jisté míry rozpolceně. Na způsob jeho komunikace s komunistickými zeměmi v sedmdesátých letech se dnes díváme taktéž kriticky a oceňujeme spíše Jana Pavla II., který si s totalitními režimy věděl více rady. Jak bylo za Pavla VI. u nás papežství vnímáno? Ze strany komunistů samozřejmě negativně, ale pokud mohu soudit ze svědectví druhých (v době jeho smrti jsem chodil do druhé třídy základní školy a ke katolickému křesťanství jsem konvertoval až deset let poté), pro lidi v naší zemi byl jakousi oporou, člověkem stojícím v čele instituce, která nebyla komunistická ani prvoplánově politická. Celkově vzato byl Pavel VI. daleko, ale představoval sympatické hodnoty a především naději, které se za těch časů nám zoufale nedostávalo.

Když byl v roce 1978 papežem zvolen krakovský arcibiskup Karol Wojtyła, byl to po dlouhých staletích první Neital, navíc Polák, člověk z našeho sousedství. Jeho zvolení bylo senzací a do naší komunistické, normalizované společnosti vneslo i nemalou dávku naděje, byť oficiální informace o křesťanství a církvi byly omezené a kontaminované propagandou. Větší mediální pozornost mohla být u nás papeži věnována až po roce 1989, kdy už byl Jan Pavel II. na Petrově stolci přes deset let. Byl také prvním papežem, který naši zemi navštívil. Pro velkou část českých katolíků byl tak velmi dlouho právě „tím“ papežem. Aureola, kterou měl pro své statečné postoje tváří v tvář totalitám, mu zpočátku dávala až jakousi nedotknutelnost. Lidé s ním spojovali svobodu, obnovu víry a příchod všech těch hodnot, v něž za jeho předchůdců mohli lidé jen doufat. Abych nemluvil příliš obecně o „hodnotách“ (slovo dnes oblíbené, ale až příliš gumové), je třeba říci, že v případě Jana Pavla II. to byla pevná a jasná aliance křesťanské zvěsti (tedy víry v Krista a z toho plynoucí morálky zaměřující se u tohoto papeže především na ochranu života) a jejího přirozeného základu, jímž je pravda a svoboda včetně svobody občanské. Pro české katolíky hledající v devadesátých letech svůj modus vivendi ve světě a ve svobodné postkomunistické společnosti byl tento papež také jakousi kotvou a jistotou. Většina z nás proto příliš nechápala (nebo nechtěla chápat) velmi kritické hlasy, které vůči papeži zaznívaly odjinud. Když vyšla encyklika Veritatis splendor o otázkách morálky, diskutovalo se o ní se zájmem a zprávy o kritice této encykliky v Německu nás příliš nezasahovaly. Jan Pavel II. byl prostě pro většinu z nás nedotknutelným lídrem. Samostatnou kapitolou byly pak závěrečné roky jeho pontifikátu, kdy už zjevně fyzicky nemohl a pohled na něj vzbuzoval u někoho lítost, u někoho rozpaky. Většina lidí ale podle mého soudu chápala setrvávání tohoto nemocného muže v papežské službě jako silné svědectví o tom, o čem tento papež tolik mluvil a psal – že život má hodnotu a důstojnost i v bezmocném stáří a nemoci. Také to pomáhalo osvětlit skutečnost, že papežství není funkcí či úřadem v běžném slova smyslu, kde je výkon jedním z nejdůležitějších kritérií, ale službou a údělem, který je třeba nést jako kříž, i když pod ním člověk občas upadne.

Po smrti Jana Pavla II. se papežem stal jeho nejbližší spolupracovník Joseph Ratzinger, který dobrému a vlídnému Karolu Wojtyłovi dělal (jak to jen říct?) „zlého policajta“ nebo „Božího rotvajlera“, jak mu říkali jeho krajané. My už jsme nebyli tak prostí a naivní jako na začátku devadesátých let, takže o novém papeži se diskutovalo více kriticky. Jedna část lidí se ho bála jako nesmlouvavého „germánského sekerníka“, druhá jásala z příchodu věroučně pevného a teologicky velmi fundovaného intelektuála. Joseph Ratzinger přijal jméno Benedikt XVI. a je třeba říci, že se projevoval velmi vlídně a snad i plaše, avšak jeho mluvené a psané slovo mělo sílu, takže si získal i většinu předchozích kritiků. Asi by se kolem něj nestrhlo nadšené skandování „Svatý Kopeček je plný tvých oveček“ (zaplaťpánbůh, dodávám já), ale jeho texty se skutečně četly a diskutovalo se o nich – a nemusela to být jen výbušná témata jako v pověstné řezenské přednášce. Tento údajný konzervativec a zpátečník najednou udělal spoustu nových věcí, které papežové dřív nedělali: dával knižní rozhovory, psal teologické knihy (kde výslovně upozorňoval, že nejde o papežské autoritativní dokumenty) a nakonec překvapivě na papežskou službu rezignoval dlouho před svou smrtí, což se stalo v dějinách jen jednou, kdysi ve středověku. Byl to papež plný překvapení. Měnil hodně zavedených věcí, ne však věci víry a mravů – tam spíše vysvětloval, rozvíjel a potvrzoval. Zdá se, že v úkolu hlásat pravdu v lásce obstál. Neunesl však tíhu morální krize uvnitř církve, která se v době jeho pontifikátu ukázala v celé nahotě. Skandály se sexuálním zneužíváním a bezradnost tváří v tvář zbytnělému vatikánskému aparátu a jeho excesům vedly k papežovu předčasnému odchodu a vyjádření naděje, že jeho nástupce zvládne tento Augiášův chlév vyčistit. Rezignace papeže, kterou mnozí vlastně velmi oceňovali jako rozhodnutí a gesto velkého člověka, byla završením překvapivého pontifikátu, který byl skutečně jiný, než se čekalo.

Po papeži reforem, papeži morálky a papeži doktríny byl zvolen Argentinec Jorge Bergoglio, papež pastorace. Už jsme byli zvyklí na překvapení a vybočování ze zajetých kolejí, takže Jihoameričan nebyl takovou bombou jako kdysi Polák. Jeho (dosud nepoužívané) papežské jméno, civilní pozdrav, cesta hromadnou dopravou a odmítnutí usídlit se ve vatikánském paláci byly hned na počátku předzvěstí silné osobnosti, která bude věci měnit. Čekala se reforma vatikánského aparátu a opravdové vykročení z úzce evropské církevní perspektivy.

Jak už jsem řekl, zhodnocení jeho pontifikátu bychom měli nechat na dobu pozdější, až budeme mít určitý odstup. Zůstaňme u našeho vnímání papežství jako takového, jak jsme ho v posledních turbulentních dvanácti letech zažívali na pozadí zásadních společenských krizí. Přiznejme si, že většina z nás očekávala v době Františkova zvolení spíše uklidnění po ekonomické krizi z roku 2008 a poklidný návrat do normální doby, jak jsme si na ni zvykli. Přišly ale ruské expanzivní výboje, které později přerostly ve válku, epidemie covidu, která zásadně proměnila a poznamenala celé lidstvo, silný nárůst environmentálního aktivismu, který vykazoval snad až religiózní rysy, otřes všech dosavadních jistot a zcela nové výzvy, jako je třeba umělá inteligence. Co jsme od tohoto papeže očekávali a co pro nás jím ztělesňovaný papežský úřad znamenal? Myslím, že odpověď by přinejmenším v euroamerickém kulturním prostoru mohla znít: Nejistota. Papež se choval jinak, než jsme byli zvyklí, často se zdálo, že dnes popírá to, co jsme si mysleli, že včera potvrdil. Člověk se ptal, co bude zítra. Někteří to vítali, protože jasné vyjadřování a dlouhodobě pevnou nauku pokládají za dusící, jiní byli znejistěni a papeže začínali více či méně silně kritizovat. Mluvit o nejistotě ale není asi úplně přesné, protože mnoho lidí, pokud je správně chápu, neklade jistotu poznání na první místo, ale spíše by mluvili o jistotě v jakémsi personálním smyslu. A řekli by, že papež byl pro ně jistotou jako osobnost. Byl jistotou zájmu o jednotlivého člověka, o chudé, o marginalizované. Papež tedy jistotu přinášel i nepřinášel, protože polarizace rychle postupuje a zasahuje i chápání základních principů a našich očekávání včetně toho, co je pro nás jistota. Možná že právě tato dvojznačnost všeho je dnes charakteristickým rysem doby. Papež František ono „my versus oni“ nasvítil a zviditelnil, aniž by to bylo asi jeho cílem. A proto pro nás asi není jeho obraz jednoduše charakterizovatelný. Jsme velmi silně rozděleni. Nepřeme se o to, co jeho smrt znamená (jako to bylo u Jana Pavla II.) – ani co svým odchodem chtěl vyjádřit (jako u Benedikta XVI.), ale, vyostřeně řečeno, přeme se, zda byl světec, či heretik.

Nový papež tak bude vstupovat již do zřetelně polarizované a rozdělené reality. Co pro nás bude znamenat? Jedno je asi jisté: Nezáleží to jen na Františkově nástupci, ale i na nás samotných, našich očekáváních a schopnosti vnímat výzvy doby.