„Víte, chlapci, přecházet přes hranici Slovenska a Rakouska, to není samozřejmost. Za komunismu to nešlo,“ říká otec svým dvěma malým synům. Je mu odhadem něco přes 40 let, děti jsou ve školním věku, drží se za ruce, napohled slušní lidé. Jdou pěšky z demonstrace v centru Bratislavy, už jedou domů, možná přes hranice, vždyť v rakouských městech a vesnicích žijí tisíce Slováků.

Na Slovensku se v posledních týdnech konají mítinky, které jsou vyvolány obavou, že Robert Fico svou cestou do Moskvy a setkáním s Putinem ohrožuje zemi, že ji zatahuje do Ruska. Až tak, že může vystoupit z EU a NATO – tuto obavu vyvolalo prohlášení prominentního člena Smeru, který odmítl absurdní opoziční návrh zakotvit do ústavy článek, že Slovensko je členem EU a NATO. Dodal, že voliči by měli mít právo rozhodnout o vystoupení z EU a NATO stejným způsobem, jakým rozhodli o přistoupení, tedy v referendu (Zde ovšem poslanec Gašpar udělal chybu, protože v referendu se rozhodlo o vstupu do EU, ale ne do NATO.). Z jeho výroku se ale v médiích udělalo něco, čím nebyl. Co je směšné pro jednu stranu, je hrozbou pro druhou.

Závažnější je fakt, že krátce předtím došlo k masivnímu hackerskému útoku na celostátní katastr, který měl dopad na banky, hypotéky a podobně, a došlo také k pokusu o útok na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu. Odkud útoky přišly, nikdo neříká, Rusové ani jiné obvyklé zkratky se nezmiňují. Psychiatři a psychologové napsali premiérovi otevřený dopis, v němž kritizovali především jeho geopolitiku a slovník, nevkusně přitom ale navozovali dojem, že problém je v jeho hlavě. Když k tomu připočteme problémy vládní koalice s většinou, vidíme, že na Slovensku se něco děje.

Další mítink je plánován na konec prvního únorového týdne, naposled v Bratislavě přišlo na náměstí před Úřadem vlády něco málo přes 30 tisíc lidí. Média psala o 60 tisících, organizátoři později snížili odhad na 35 až 40 tisíc. Byl jsem se tam podívat, zažil jsem tam před několika lety pochod proti potratům, organizátoři vždy rádi zaokrouhlují počty účastníků nahoru. Do opravdu velkých shromáždění, takových jako Za slušné Slovensko po vraždě Jána Kuciaka a jeho snoubenky, Národní pochody za život či demonstrace z listopadu 1989 to má ještě daleko.

Fico řeší, co bude po válce, Korčok a Šimečka mají fotku

Krátce před lednovým protestem zasedal parlament, schůzi svolala opozice a tématem mělo být hlasování o nedůvěře vládě. Premiér Fico chtěl jednání otočit ve svůj prospěch a dosáhnout dvou věcí. Ačkoli média očekávala, že vláda ji bude ignorovat, Ficův cíl byl opačný – chtěl schůzi zahájit. Vláda totiž hledá kompromis se dvěma čtveřicemi poslanců dvou menších vládních stran Hlas a SNS, bez nichž nemá většinu. Pokud by parlament nebyl usnášeníschopný po dobu tří měsíců, musel by ho prezident rozpustit. Vzhledem k tomu, že vláda by teoreticky mohla mít problém, pokud by se proti ní postavili jen čtyři poslanci, byla pro ni opoziční schůze dárkem.

Druhý cíl byl politický: místo kritiky vlády chtěl Fico přepólovat debatu na kritiku opozice. Ta totiž těží z chyb vlády, například té, když podle českého a rakouského vzoru zmírnila původně přísnější trestní legislativu nebo když zrušila Úřad speciální prokuratury. Ale pokud jde o postoje k válce na Ukrajině, je to právě Fico, kdo má na své straně většinu.

Mimochodem, britský list Financial Times nedávno napsal, že v EU probíhá diskuse o tom, že dohoda o obnovení tranzitu ruského plynu přes Ukrajinu by mohla být součástí mírových dohod a ukončení války. Deník zmiňuje, že se o to zajímá i Německo. Takovou iniciativu lze klidně nazvat Ficovým plánem, protože jeho cesta do Moskvy nebyla jen vzkazem domácím voličům, ale zejména Washingtonu, že země jako Slovensko chtějí po válce obnovit tranzit energií s Ruskem.

Po Ficově cestě se liberální média Ficovi vysmívala, že se údajně bojí jet do Kyjeva nebo že si spletl adresu, jelikož o plynu měl vyjednávat se Zelenským. Fico přitom téma probíral s ukrajinským premiérem Šmyhalem – dohodli se na tom, že ruský plyn se bude administrativně nazývat ázerbájdžánský, nebo dokonce slovenský a jeho tok bude pokračovat. Jenže 1. ledna Zelenskyj trval na svém a iniciativu zastavil. Ficova cesta nemohla nic změnit, její poselství přesáhlo horizont dní. Ostatně nyní se ukazuje, že i na Ukrajině jsou zásobníky plynu prázdnější a Zelenskyj už uvažuje o změně přístupu.

Na Slovensku však probíhala velmi okrajová debata, své limity ukazovala hlavně opozice. Opoziční politici z Progresivního Slovenska, Šimečka a Korčok, se se Zelenským promptně setkali, pravděpodobně aby projevili odvahu, ale výsledkem byla pouze fotografie na facebooku: nepřinesli žádné zprávy o obnovení dodávek plynu. Stranický tisk jim tleskal, avšak průmysl a většina domácností uvažují jinak.

V té době už Fico s pomocí Orbána vyjednával s Erdoğanem v Turecku o zvýšení dodávek ruského plynu jižní cestou přes TurkStream. Od 1. dubna se objem pro Slovensko zvýší z dnešních 2,6 miliardy na 3,5 miliardy metrů krychlových, což je ale stále hluboko pod úrovní toho, co stát potřebuje. Roční spotřeba je skoro 5 miliard metrů krychlových, přičemž Slovensko také vydělává (i když v poslední době výrazně méně) na tranzitu plynu dále na západ. Bez obnovení toku ruské energie do Evropy nemůže být nejen slovenský, ale ani evropský průmysl konkurenceschopný vůči Americe nebo Číně. Na Slovensku jsme v tomto progresivní zemí, nemáme tepelné elektrárny, uhlí nehraje roli, spoléháme na jádro, plyn a vodu.

Pokud tedy upravíte optiku pohledu na Ficovu cestu do Moskvy, změní se i celkový obrázek. Obchodování s Ruskem není hrozbou pro Slovensko ani pro Evropu – naopak je ohrozí, pokud tento obchod nebude obnoven.

Ficova cesta do Moskvy přitom měla ještě další rozměr: nabídl Bratislavu jako místo jednání o ukončení války na Ukrajině a postup konzultoval s Trumpem i Orbánem. Putin reagoval pozitivně. To, o co už delší dobu usiluje papež František a čeho se v Římě s Rusy a Trumpovou šéfkou tajných služeb Tulsi Gabbardovou účastní i bývalý evropský komisař Ján Figeľ, opět vyvolává pozitivní očekávání.

Když se Fico rozhodl zvrátit debatu v parlamentu, obvinil opozici a nevládní organizace, že připravují Majdan proti jeho kabinetu. Na Slovensku je Majdan symbolem neústavní změny režimu, která je vyvolána demonstracemi za proevropský politický cíl, ale výsledkem je změna vlády s podporou ze zahraničí. Majdan také znamená násilí, a to z obou stran – na lidi střílely speciální policejní jednotky Berkut, ale současně i radikální „bojůvky“ blízké Pravému sektoru. Nic z toho na Slovensku prozatím nehrozí. Policie demonstrace chrání, odklání dopravu do bezpečné vzdálenosti a v opozičním prostředí není žádná ozbrojená síla. Je v zájmu vlády a policie, aby k žádnému incidentu nedošlo.

Fico však na neveřejné schůzi parlamentu nejprve vytáhl zprávu tajné služby SIS, kde ukázal e-mail zaslaný organizací „Ne v našem městě“, která organizuje protivládní akce. E-mail obsahuje plán na zvýšení tlaku na vládu včetně blokád a okupace budov. To už by nebyl nenásilný protest. Organizace se hájila tím, že text napsala umělá inteligence. Ficovým kritikům to připadá jako podařený protivládní žert, příznivcům jako nedůvěryhodná výmluva. Zodpovědnost přece ale nese ten, kdo takový plán pošle.

O týden později Fico na tiskové konferenci vytáhl fotografii Mamuky Mamulašviliho, vůdce Gruzínské legie, která bojuje na Ukrajině a spadá pod ukrajinskou rozvědku. Toto jméno není na Slovensku neznámé – Mamulašvili byl spojkou Tomáše Forróa, slovenského novináře, který napsal dvě knihy o válce na Ukrajině; s tímto Gruzíncem se následně fotografovaly mnohé bratislavské celebrity podílející se na organizování sbírek pro Ukrajinu.

Ministr vnitra Šutaj Eštok prohlásil, že tento muž už bude persona non grata – šéf SIS a premiér zapojení Mamulašviliho berou jako důkaz, že obavy z „majdanizace“ situace jsou oprávněné. Pro vládní voliče je překvapivé, s kým mají opoziční politici a „nevládkáři“ kontakty, opoziční tisk a politici se zas diví, proč to Fico řeší, když nic neskrývají a sami se tím chlubí na facebooku. Dobře to ilustruje poznámka šéfredaktora Denníku N Kostolného: „Fico předstírá, že odhalil státní převrat, který ohrožuje Slovensko. Ve skutečnosti ho ohrožuje sám se svou vládou, která spolupracuje s Vladimirem Putinem.“

Úkol pro čtenáře: Kdo víc přehání? A kdo je směšný a kdo nebezpečný?

Boj o moc, nic víc

Přehání a zveličuje se na obou stranách. Na Slovensku Majdan nehrozí, vždyť žádný slovenský premiér asi neměl k americkému prezidentovi blíž, než má Fico k Trumpovi. Opravdu se nestane, že by Victoria Nulandová (bývalá náměstkyně ministra zahraničí USA a jedna z hlavních architektek ruské politiky Bidenovy vlády – pozn. red.) získala práci v Bratislavě. Fico útočí víc a tvrději, než si situace žádá. Tím sám do jisté míry mobilizuje opozici.

Na druhou stranu to, že se vyjádřil k výhrůžkám obsazováním budov, takové plány zadusilo v zárodku. Takže nic podobného jako útok na americký Kapitol, při němž „chuligánství“ získalo politický náboj, nehrozí. A je překvapivé, že zrovna slovenští kritici Donalda Trumpa, kteří viděli 6. leden 2021 ve Washingtonu jako hrozbu pro demokracii, dnes považují vyhrožování okupací budov za legitimní aktivitu. K Majdanu i Washingtonu máme daleko. To, co sledujeme, je boj o moc vedený všemi prostředky. Jsou to však pořád jen slova.

Nejvíc nám odhalí odpověď na otázku, zda je pro stát nebezpečnější Fico, nebo jeho opozice. Opoziční kruhy si stále neuvědomily, jakou změnu přineslo Trumpovo zvolení. Progresivní koalice nevládních organizací a BigTech, která si ještě nedávno svorným bojem proti dezinformacím a nenávistným projevům betonovala moc, se rozpadla, a jakmile se Trump setká s Putinem, bude tato kategorie hříchů minulostí.

Vždyť i v tom Rakousku, kde se přes hranici se Slovenskem chodí dnes tak svobodně, si o obchodování s Ruskem a konci války myslí spíš to, co Fico, než co říká Šimečka.

Autor je slovenský novinář, moderuje diskusní pořad Slovenské televize Do kríža.